Ve Feltonu, tentokrát s Rýzlošema.

Děti nafasovaly dýně, takže už s nimi nemusím absolvovat dýňovou farmu.

Tom tedy angínu nakonec neměl, nicméně na konci týdne od něj chorobu chytila Lisa. Stížnosti na škrábání v krku mě tentokrát moc nerozrušily, tipovala jsem, že to bude mít stejný průběh jako u Toma — a taky ano. Včetně načasování na víkend, takže jsme se museli různě střídat u dítěte zdravého a dítěte skuhrajícího.

Do dalšího víkendu se Lisa naštěstí uzdravila (pro změnu lehnul Hroch), takže se mohla vnutit s Tomem na přespání k Brycovi. Moje děti nikdy nespaly mimo domov bez rodičů nebo prarodičů, takže to byla taková zkouška. Rumiko s Brycem bydlí v podstatě za rohem, v případě nějaké nouze by nebyl problém děti vyzvednout a dopravit domů. Myslela jsem, že budu v nepřítomnosti svých "miminek" nervozní, ale do postele jsem padla jak špalek a spala do luxusních osmi hodin. Asi bych to vydržela i déle, ale měli jsme domluvený výlet s Rýzlovými, musela jsem vystartovat a dojet pro děti. Rumiko vypadala příčetně a pravila, že je zajímavé, jak je větší množství dětí méně náročné na její pozornost, než dítě jedno — a skutečně — prďuši si spořádaně hráli v obýváku a příchod nudné matky nijak nevítali. Ale museli jsme vyrazit a pokračovat ve víkendovém programu.

Rýzlovic Andrejka byla zase nemocná, takže nakonec se všichni účastníci výletu vešli do našeho autobusu. Já a Míša vpředu, babička s dědečkem uprostřed, a Tom s Lisou a Aničkou v zadní řadě. Stihli jsme obejít redwoody, vlézt do stromu generála Fremonta, a nakonec i ten výlet vláčkem. Jednu chvíli to vypadalo dramaticky; prodavači jízdenek vybíhali na perón zkoumat, jestli ve vlaku ještě zbylo místo pro sedm lidí, což mě docela překvapilo (že je takový zájem). Teprve časem mi došlo, že již nastal říjen a tudíž se všude vše točí kolem Halloweenu, dýní, duchů a strašidel. Příjemné na tom bylo to, že děti v rámci jízdného vyfasovaly i poukázku na pumpkin patch v horní úvrati vyjížďky — což znamená, že MAJÍ dýně a já už NEMUSÍM s nimi nikam (na nějaký přelidněný předražený pumpkin patch v údolí) jezditi.

North Peak je neuvěřitelně fotogenický.

Naše výprava nad Shamrock Lake. (foto Vendula)

Oběd jsme si dali v thajské restauraci. Sabieng v Santa Cruz nám vyhořel; naštěstí mají pobočku ve Scotts Valley. Mile mě překvapila babička s dědečkem, kterým naše oblíbené jídlo chutnalo a bez obav vyzkoušeli úplně všechno. Také v pohodě snášeli tykání našich dětí a oslovení babí a dědo. Ale asi budu muset pomalu začít doma objasňovat principy vykání. Naše děti vlastně nepřijdou do styku s nikým, komu by se slušelo vykat — a tak nemají tenhle gramatický koncept vůbec vyzkoušený.

V neděli jsem vzala Toma a kola a jeli jsme do YMCY. Docela se mi zalíbilo šlapat do posilovny na kole — můžu jet po stezce kolem rybníčků a pak to vzít zadem mezi domy; tyhle tři míle mi zaberou pod dvacet minut. Autem je to patnáct, protože člověk stojí na spoustě semaforů. Pokud jedu autem, tak pak "musím" odšlapat půl hodiny na nějakém ďábelském stroji a čučet při tom do zdi (OK, ne do zdi, do televize se špatně nastaveným poměrem stran, kde úplně všichni vypadají jako stádo tlouštíků), kdežto na kole se projedu venku. Suma sumárum, na kole ušetřím asi dvacet minut času. To platí, pokud nejedu s Tomem, který je přeci jen o něco pomalejší — a taky pokud nepíchnu. Což se podařilo právě při tomto výletě, takže jsem poslední půl míle musela bicykl tlačit (v ten moment nejrychlejší a nejsmysluplnější řešení).

V týdnu začaly velké teoretické přípravy na víkend. Před dvěma lety jsme si s holkama udělaly turistický víkend v Yosemitech, loni jsme nestihly zopakovat, tak až letos. Trošku jsme byly napnuté s počasím: na začátku října na horách nasněžilo (někde až 30 cm), tak jsme čekaly, kam se to zvrtne — a jestli se jako předchozí roky zase po téhle první bouři oteplí.

Mono Lake.

Half Dome zezadu, z Olmstead Point.

Počasí začalo vypadat slibně, ale z původně domluvené pětice nám Eva lehla se zánětem dutin. Pořád jsme ale byly čtyři (od minula naše řady posílila Jana), a tak jsme mohly pokračovat v původním programu. V pátek večer jsme se sešly u Venduly, pochválily si, jak pěkně máme sbaleno a jak se vejdeme do auta a už jsme to mastily do Sierry. U nás v Údolí bylo už zase vedro a sucho, ale při vjezdu na mýtinku mi i u subaru ošklivě podklouzla kola — to, co jsem považovala v noci za prašnou cestu, bylo ve skutečnosti bláto. Tráva byla taky mokrá, a tak jsem nakonec byla vděčná za stan, ačkoliv bych normálně z časových důvodů (blížila se půlnoc) preferovala jen vyhození spacáku na karimatku a zalehnutí.

Snídani jsme si uvařily u vchodu do parku — je tam stolek s lavicemi, záchodky a pitná voda, takže totální luxus. Následoval nejdůležitější bod programu: vyjet za Tioga Pass a zabrat místo na spaní v některém z kempů. Na Saddlebag Lake bylo tábořiště zavřené — což nás vzhledem k poměrně obsáhlým zbytkům sněhu ani nepřekvapilo. Musely jsme se vrátit na sto dvacítku a najít si spaní o něco níže, v kempu Ellery Lake. Zkusily jsme i zaplatit místnímu dědovi, ale pravil, že přijde večer, tak jsme ho zanechaly osudu a vydaly se zpět na Saddlebag, odkud vedla naše první plánovaná túra.

Přestože procházka po Twenty Lake Basin je v podstatě po rovině, funěla jsem jak lokomotiva. Dost mi to vrtalo hlavou, ale později doma mi strýček google prozradil, že jsme byly šlapaly v deseti tisících stopách (třech tisících metrech). Holt žijeme na úrovni moře a do takové výšky nemůžu vyjíždět beztrestně. Naštěstí Bára taky docela funěla, tak jsem nebyla jediná brzda pokroku. A Twenty Lake Basin je nádherná, takže i se zhoršeným dýcháním to určitě stálo za to. V jednu chvíli jsme se ztratily ze stezky. Nijak to nevadilo, po levé straně jsme pořád měly North Peak (to je ten, co se stále opakuje ve fotogalerii) a za zády Saddlebag Lake, takže nebyl problém se zorientovat a vrátit.

Jana tlačí kámen.

Pod obloukem na Indian Rock. (foto Vendula)

V momentě, kdy jsme v údolí pod sebou zase uviděly stezku, měly jsme na vybranou — buď pokračovat směrem k Lundy Canyon a vodopádům, nebo to otočit. Ovšem Jana s Bárou nikdy v životě neviděly Mono Lake a chtěly ještě týž večer stihnout výlet k tomuto jezeru — a hlasovaly pro otočku.

Sjely jsme tedy z hor; ve východní Sierře Nevadě už je krásný podzim se zlatým listím. Stavily jsme se u benzínky pro dřevo a pak se šly projít k Mono Lake. Blížil se západ slunce a Mono bylo obležené fotografy čekajícími na to správné světlo — myslím ale, že se nedočkali ničeho zajímavějšího než my — slunce pak zajelo za mraky a byl konec představení.

Na tábořišti to už bylo na péřovky, ještě že jsme měly ten oheň. Holky si opékaly buřty; já o ně nestojím (rozhodně ne po celodenním chození ve třech tisících metrech a pár cereálních tyčkách), takže jsem si klohnila rýži. Vzhledem k teplotám jsme svařily všechno víno, co jsme s sebou měly, nějak se člověk zahřát musí. Do toho měsíc svítil jak blázen (i když, jak Sid poukazoval, jsme jely na slet ve špatnou dobu: bylo dva dny po úplňku) a my zkoušely zpívat kánony (ještě že je kemp u řeky, tu jsme snad nepřeřvaly — každopádně nás nikdo nepřišel sprdnout — dokonce ani ten výběrčí děd se neobjevil).

Half Dome v plné kráse. (foto Jana)

Po nazvětšování fotky se dají najít lezci!

Ráno jsme byly poslední, kdo vstával a začal se balit — ale měly jsme před sebou celý den a naplánovaný jen asi osmimílový výlet na North Dome, takže jsme si zvolna vařily hromady kávy a čajů a polévek a dojídaly zásoby. Bára šla ještě jednou urgovat placení, ale děd opět pravil, že přijde za chvíli. Přišel, zrovna když jsme nasedaly do auta a dohadovaly se, zda se ještě jednou pokusit platit cestou kolem jeho bydlíku. Kvůli Janě jsme stavěly ještě na Olmstead Point, ze kterého Half Dome vypadá jako prso.

Cestou na North Dome jsme našly hnízdo hříbků, nechaly jsme je prozatím v trávě a pokračovaly k Indian Rock, na které se nachází skalní oblouk. Z Indian Rock už byla vidět severní stěna Half Dome — to, jak obrovský kus skály to je, na fotkách nikdy nevyzní. Začalo mi docházet, proč Vendula tak klela kvůli zapomenutému dalekohledu. Na North Face se totiž měl nacházet Pavel s Peterem — a šance, že je prostým okem zaznamenáme, byla nulová.

Od Porcupine Creek se jde na North Dome překvapivě DOLŮ, takže cesta tam nám ubíhala docela zvesela — i když na oblém temeni typicky yosemitských dómů je vrstvička jemného štěrku, kterému se zcela případně říká kočičí písek a který klouže jak blázen. Navíc od Indian Rock je vidět holé temeno skály, ale v okamžiku, kdy tam člověk dorazí, zjistí, že North Dome je ještě dále a níže.

Nakonec jsme ale tento "vrchol" sestupem zdolaly — a daly si sváču s výhledem na impozantní North Face Half Dome. Slunce se posunulo tak, že v jednolité stěně najednou plasticky vystoupily odštěpy, police a spáry, a Vendula začala jásat, že kluky v nazvětšovaném obrázku ve foťáku vidí. Střelila jsem od oka pár obrázků, přesvědčená, že z toho nic nebude — ale při prohlídce doma jsem je našla taky!

Výslužka. (foto Bára)

Zima se blíží, je třeba připravit zásoby dřeva!

Cestou zpět jsem byla docela otrávená — začalo mi svítat, že i z těhle bot budu mít puchýře, a i přes náplasti se mi šlapalo dost špatně. Nakonec jsem ale nachodila ještě spoustu nadbytečných metrů lesem — i když houbaření není u mě nějaká prudká vášeň, tak pravákům se nedalo odolat. Navíc jsme našly i spoustu dalších hub; nakonec jsem holkám zakazovala vstupovat do lesa, nebo sbírat houby, které byly moc zabahněné.
S fotografiemi kluků na Half Dome a kvalitní houbařskou výslužkou, jakožto i pár mílemi v nohách, se nám domů jelo vesele — výlet předčil očekávání. Večeře v mexickém bufetu v Oakdale, rozdělení hub a rozebrání krámů u Kovářů — a doma jsem byla krátce po jedenácté večer.

V pondělí mě čekalo čištění a zpracování hub — to tedy k běžným povinnostem spojeným se školou a domácností a s vybalováním a sušením věcí z víkendu. A protože jsem si v poslední době výletovala sama, rodina dospěla do stádia výletního absťáku. Ten jsme hodlali napravit výpravou na dřevo — takže mi přibylo ještě organizování a balení na víkend následující.

Na letošní sezónu si společně s kamarády pronajímáme byt na Kirkwoodu, onu pověstnou "chalupu". Kirkwood se sestává z Kirkwood Inn na hlavní silnici a lyžařského resortu s mnoha vleky, jedním barem, nějakou tou lodží (předraženou ubytovnou), a hromadou bytů, které lidi buď vlastní a využívají sami, nebo pronajímají. Kirkwood je odříznutý od zbytku civilizace, elektřinu vyrábějí pro celý resort pomocí vlastních generátorů a za tuto si pak účtují nekřesťanské peníze. V chalupě je topení na elektřinu — a také krb, který ovšem požírá dřevo. Toto se dá koupit (asi za dvě stě padesát dolarů) — ale pak by se muselo dopravit (tj. zaplatit dopravu, nebo půjčit náklaďáček a odvézt), tj. celkové náklady v řádu mnoha set dolarů. A nebo se dá u lesní správy koupit za třicet baků povolení, a člověk si může svoje dříví posbírat v lese.

Bára drží kládu, Mates řeže, Pavel štípá, Hroch nosí dřevo dětem, ty skládají do auta.

Tom si chtěl zkusit řezat motorovkou.

Samozřejmě, že kdyby se to rozpočítalo na člověkohodiny, tak nás to možná stálo víc — ale zase to byl prima výlet. Mates vlastní jednu motorovou pilu, druhou půjčil od Tonyho. Od Michala zase Hroch vyzvednul velkou sekeru, klíny a palici; my jsme posbírali naše ruční pilky a malé sekerky a velké plastové bedny na nošení dřeva a v sobotu jsme koordinovaně vyrazili. Kovářovi s Bárou a Matesem objíždkou přes lesníky pro povolenku, my s dětmi asi o hodinu později přímo na Kirkwood.

Zdrželi jsme se obědem v Pine Grove — hamburgery obvykle nejím, ale při představě Giant Burgeru v pochybně vypadající díře ve zdi, se mi sbíhají sliny ještě teď. K chalupě jsme dorazili patnáct minut po první části výpravy — takže plán klapnul. Ostatní se různě protahovali a nosili krámy a dojídali svoje sendviče (páč se na oběd nestavěli), my jsme se rozhodli zdržovat trošku vyřizováním vlekových permic. Ty jsme byli zakoupili již v dubnu, za velmi výhodnou cenu — ovšem resortu je potřeba podepsat prohlášení, že lyžujeme na vlastní riziko, než nám průkazku vydají. I vypravili jsme se s Hrochem hledat údajně otevřenou kancelář. Ne, že by nebyla otevřená — to zase byla, ale štafle ve dveřích, kýble s barvou na zemi a vystěhovaný nábytek se nezdály býti schopné nám vydávat permice. Vlezli jsme do lodge a konečně narazili na živoucí osobu, respektive osoby dvě — kluka a holku tak kolem dvaceti, kteří se přiznali, že permice vydávají oni a dotazovali se, zda na kanceláři ještě stále visí cedule s informací, že momentálně úřadují z lodge (to jsme nemohli potvrdit ani vyvrátit — cedule jsme si nevšimli).

Upsali jsme se, že budeme lyžovat dle pravidel a rozhodně nebudeme po nikom nic chtít (třeba vrátit vstupné, nebo se soudit) a pak stroj zahučel a vydal nám průkazky. Mno, naše starosti s výběrem fotografie se ukázaly zcela nepodstatné — stroj kašle na poměry stran a tak máme na obrázcích obličeje dvakrát širší než delší. Hroch si libuje, že ve skutečnosti vypadá mnohem štíhlejší než na fotce a může tvrdit, že tak krásně zhubnul za poslední dobu. Já si nejsem jistá, jestli se vůbec kdy odhodlám průkazku někomu ukázat. Dále jsem se dožadovala nárameníku na permici — lyžovat s permicí zavěšenou na krku je děsně nepraktické, člověku to mlátí do obličeje a různě se motá — a pokud ji zasunete pod bundu, tak ji musíte zase u vleku vytahovat, což je vopruz — zvlášť pokud vlhce sněží. Chlap pravil, že nárameníky nevedou, ale že při vyklízení kanceláře jeden našli a že mi ho věnují.

Děti v autě — Lisa se uchylovala k hraní nebo čtení knížky, Tom vytrval a pomáhal.

Poslední polínko — dřevník je plný! (foto Vendula)

Na chalupu jsem tedy vrátila v dobré náladě; nezkazil mi ji ani Pavel, který tvrdil, že chlap nepodlehnul mému mladistvému šarmu, jak si namlouvám, nýbrž naopak, že se chtěl rychle zbavit staré prudivé baby. Není nad to mít fakt dobré kamarády!

Nastal ale konec srandičkám, bylo potřeba začít něco dělat. Naskákali jsme do aut a za chvíli jsme už brousili lesem a hledali mezi suchými stromy vhodné kandidáty na zaplnění dřevníku. Děti nafasovaly pytle a byly vyslané na šišky, Pavel s Matesem nastartovali pily, postupně jsme zkoušeli síly při štípání tvrdých špalků a vytrvalost při odnášení polínek. Bylo potřeba naložit auta a pak vše zase vyskládat do dřevníku pod schody.

Stihli jsme pár otoček a za tmy jsme už seděli v hospodě v Kirkwood Inn u piva a večeře. Tedy kromě skuhrajícího Matesa, který šel nespolečensky spát, ale jeho chyba, přišel o pivo. Pak jsme padli do spacáků už někdy v devět večer a většina účastníků spala jak zabitá. Tomášek s Hrochem se ovšem šíleně vrtěli a tak šustili spacákama, že jsem to po pár hodinách psychicky nevydržela a musela se odstěhovat a riskovat tak Matesovo chrápání.

Za úsvitu jsem v polospánku slyšela děti šmejdit okolo a Hrocha, jak je napomíná. Když jsem konečně rozloupla oči, seděla Lisa na křesle a zvědavě mě pozorovala. Nicméně bylo půl deváté, což považuji za úspěch (normálně mě potomci vzbudí nejpozději v sedm). Posnídali jsme a vyrazili zase do lesa. Mates vyřadil z provozu Tonyho pilu, ale už jsme chytli nějaký rytmus a docela to fungovalo. Lisa si víc hrála než pomáhala, ale Tom vydržel většinu dne skládat polínka, zkoušet motorovku (tu mu držel Mates) a být docela platný. Přísně jsem dětem zakázala sahat na velké sekery, takže když jsem se vrátila z jednoho kolečka skládání dřeva na Kirkwoodu, hlásil mi Tom, že "se seknul, ale tou MALOU sekerkou, mami" — není nad to, když děti člověka poslouchají, že!

Odpoledne u Kirkwood Lake.

Musíme jít, abychom se dostali nějak rozumně domů.

Naštěstí se seknutí do palce odehrálo v mé nepřítomnosti; se mnou by to asi šlehlo. Takhle jsem přišla už k zalepenému palci a hovornému dítěti, takže bylo jasné, že nedošlo na žádné velké drama. S Vendulou jsme se totiž při skládání dřeva zdržely — rovnou jsme nabalily všem oběd a pár piv, aby se výprava nemusela zdržovat přejezdem do chalupy — navíc v lese bylo rozhodně příjemněji než v temné studené dvougarsonce. Nevím, kdy jsme doskládali poslední polínko, ale vyšlo to úplně přesně — poslední kousky dřeva jsem pečlivě zapasovávala do hranice ze špalku, doufám, že až někdo bude hranice rozebírat, bude nejméně stejně pečlivý a opatrný, aby mu celá stavba nespadla na hlavu.

Tom měl s sebou zabalený rybářský prut a neustále se dožadoval lovu — a tak jsme se na chvilku stavili u nádherného Kirkwood Lake. Tom chvíli nahazoval, kachna Lisa se ráchala a pak si vybrala nejméně odolného člena výpravy Pavla, kterého tak dlouho provokovala, až si vykoledovala málem hození do jezera (Pavel je měkkej, nehodil ji tam &mdashl; ale Lisa používala neférové prostředky — například křičela, že maminka se bude zlobit, pokud se namočí). Přišel čas rozloučení, my jsme ještě chvíli opendovali u jezera, ale pak jsme museli taky zamířit k domovu. Cestou jsme vyzkoušeli thajskou restauraci v Martellu — ta se osvědčila, tak máme záchytné večeřadlo pro návraty z lyžovačky.

Suma sumárum — velmi úspěšný výlet, máme plný dřevník, nafasovali jsme permice (nebudeme muset stát brutální fronty na začátku sezóny), strávili jsme krásný víkend v horách a děti zcela bez vyzvání pravily, že si to hrozně užily. Myslím, že mě nikdy nepřestane fascinovat fakt, že haranty stačí vypustit do lesa a jsou naprosto spokojení — a nepotřebují k tomu žádné další extrašpeky.