Tomova lezecká párty. (foto Iris)

Největším hitem bylo vyškrábat se do převisu a pustit. (foto Iris)

Tomovy narozeniny letos připadly poměrně nevýhodně na pondělí. Navíc to bylo pondělí po návratu z dřeva, kdy jsem měla plné ruce práce s vybalováním, takže jsme museli Toma přesvědčit, že bude lepší oslavy odložit na následující víkend. Na pátek jsme vybrali a pozvali několik spolužáků na stěnu, s tím, že lezení pro české kamarády uděláme jindy. Je jednodušší provozovat méně dětí a nemuset platit oficiálního jističe.

Samozřejmě, že když člověk něco naplánuje opravdu tak, aby na vše byl čas a vše fungovalo hladce, tak se to nakonec někde zvrtne. V pátek jsem měla pomáhat u Lisy ve třídě. Což jsem věděla; počítala jsem, že tu hodinku a půl zvládnu, pak upeču Tomovi špičičky, odskočím si na polední dozor, pak připravím do auta vše, co potřebuju pro děti na lezení, ve čtrnáct čtyřicet vyzvednu děti (naše plus jednoho spolužáka, jehož maminka v tuhle dobu ještě pracuje) a pojedeme. Ovšem Lisina učitelka přišla s tím, že by fakt potřebovala mít na pondělí nakopírované úkoly pro celý ročník (na kopírování jsem se upsala jako dobrovolník na začátku roku, ovšem nepředpokládala jsem jsem, že mě to postihne takhle na poslední chvíli). Takže jsem strávila další dvě hodiny kopírováním a tříděním zhruba stovky složek. Ze školy jsem letěla domů, kde mi zbylo deset minut na to, abych si udělala a zhltla oběd a napila se trochu studeného čaje od rána — a už jsem zase utíkala na dozor. Po dozoru jsem dodělala zbytek úkolů a zase uháněla domů. Za hodinu se mi podařilo upéct špičičky (ani jsem je moc nepřipálila), vyhrabat sedáky, boty, náhradní oblečení pro děti a pro sebe, napsat vzkaz Rumiko, jestli se nechtějí s Brycem svézt se mnou, přeskládat auto na sedmimístné — a dojet pro děti.

Tom už má na dortu osm svíček.

Hlavním dárkem byla elektronická stavebnice.

Když jsem odjížděla od školy, ozvala se Rumiko, že by teda s námi jeli, takže ještě krátká otočka zpět — ale na stěnu jsme to stihli, ještě než začali přicházet ostatní hosté. Nakonec se mi sešlo celkem osm dětí a kromě mě jistil ještě Hroch a Rumiko, takže všichni měli šanci si to zkusit. Největším hitem se ovšem stalo lezení do převisu a následné odpadnutí a zhoupnutí. Staří mazáci, co chodí lézt pravidelně, si to užívali, ale u nováčků bylo vidět tu prvotní hrůzu v očích. Nicméně i oni se statečně dožadovali dalšího kola.

Na dětských párty nesnášíme studenou mastnou pizzu a pytlíky s výslužkou. Pizzu jsme odbourali tím, že se posléze chodíme najíst do slušné hospody. Výslužku jsem letos vyřešila stejně jako loni — nákupem sady knížek. Než naplnit pytlík kravinama za pár centů, které se stejně za půl hodiny omrzí či rozbijí (zhusta oboje), to raději dám těch pár dolarů za knížku. A protože je Tomovi už osm, vybrala jsem sérii Magic Tree House, kterou většina dětí zná a má ráda. Jsou to už opravdové knížky, s několika kapitolami a mírně spletitým dějem. Překvapila mě ovšem Lisa, která se hned začala dožadovat, kde je Magic Tree House pro ni, a že ona žádá taky takovou knihu. Nějak jsem měla pocit, že se trošku přeceňuje — ale knihu jsem jí vydala, aby nebyla chudinka ošizená — a ona ji za zbytek soboty přečetla. Zjevně čte tak o dva řády lépe, než matka očekávala.

Večeři jsme ve zmenšené sestavě (šest dětí a pět dospělých) absolvovali v naší oblíbené vietnamské restauraci Phuong Thao a večer děti padly dle očekávání do postele jak podťatý. Já bych s chutí padla taky, ale musela jsem udělat polevu na špičičky a zabalit naše dárky pro Toma, abychom mu mohli v sobotu ráno popřát v rodinném kruhu.

Před koncertem jsme se byli projít ve Feltonu.

Školní zvon.

Tom dostal jako hlavní dar elektronickou stavebnici. Rád se motá Hrochovi pod ruce, když tento spravuje počítače; fascinují ho všechny možné skládačky a stavebnice — a lega máme doma už tolik, že by to vydalo na malé hračkářství. Tak jsme chtěli něco zase trošku náročnějšího a zajímavého. To se snad podařilo, Tom si mudruje nad jednoduchými obvody a je spokojený. Dalším dárkem byla knížka Bad Kitty — legrační povídání o kočce. Tom na ní mrknul a pravil "jé, to jsem si půjčil ve škole od Alexe" a briskně dočetl asi pět chybějících stránek. Navrhovala jsem mu, že knížku vyměníme za jinou ze stejné série, ale nechce a čte si ji dokola. Pak ještě dostal nějaké drobnosti, ale s dárky to moc nepřeháníme. Snažíme se spíš dětem nabídnout nějakou činnost — mohou si vybrat, kam budou chtít třeba na oběd, nebo co budou chtít dělat.

Tom nás ovšem převezl, pravil, že k obědu chce "oranžovou polívku". Já se těšila na slavnostní sushi nebo nějakou dobrotu a synek si vybral jako nejžádoucnější oběd rajskou z krabice! No, asi je mu vzácnější než hospody. Po obědě chtěl samozřejmě do vláčkového muzea, což jsme očekávali a byli ochotní splnit.

Tím skončila Tomova přání — a přišla řada na rodiče. Již několik měsíců jsme měli v kalendářích zapsáno, že poslední víkend v říjnu bude v Kalifornii koncertovat Druhá Tráva. Jejich koncerty jsme už několikrát propásli; obvykle jsme se o nich dozvěděli až posléze od kamarádů, kteří na ně buď šli (a nic neřekli) a nebo je nepovažovali za hodné pozornosti a zmínky ("Druhá Tráva? To budou ňáký huliči, ne?"). Letos musím pochválit Radku, která na ně chodí a poctivě nám je připomněla.

K naší velké radosti jsme zjistili, že kromě klasických večerních koncertů budou hrát i jedno odpoledne v mexické hospodě ve Feltonu. To znamenalo, že s sebou můžeme vzít děti a nemusíme se zabývat sháněním hlídání. Radka referovala, že lístky se sice dají zamluvit, ale je to trošku černá díra (nepřijde žádné potvrzení). Hroch zkusil k Donu Quixotovi zavolat, dovolal se jenom stroji, jenž ho poučil, že lístky se prodávají u vchodu a reservace sice lze na záznamník nahrát, ale stejně se místa přidělují podle toho, jak kdo přijde.

Lisa na konzertě.

Druhá Tráva. (foto Suchýš)

Vymysleli jsme, že se dopoledne podíváme do redwoodového parku ve Feltonu, v půl dvanácté se stavíme v Don Quixote's pro lístky, sjedeme do Scotts Valley na oběd do oblíbené thajské hospody a v jednu budeme na koncertě. No, napřed jsme vyjeli z domova později, než jsme čekali, ve Feltonu jsme se mrkli jen na vláček a v půl dvanácté stáli před hospodou, před níž rozespale mhouřil oči do slunce Luboš Novotný (dobro) a kde už na baru seděla Radka s Magdou a ještě nějakými lidmi. Lístky nikdo neprodával, takže jsme pohrdli mexickou kuchyní a vyrazili na naše jidélko do Scotts Valley.

Během oběda jsem byla trošku nervozní, abychom stihli před koncertem někde zaparkovat a aby ještě byly lístky a tak dále. Mno, zaparkovali jsme přímo před vchodem do Don Quixote's a lístky dostali bez problému; odhadem jsme byli tak desátí návštěvníci. Vyhlídli jsme si stolek v zadní (třetí) řadě, aby děti měly možnost vyběhnout ven a moc nerušily. Trošku jsem pokecala s Magdou a Radkou a ve dveřích se zjevil Suchýš — myslím, že nakonec naše rodina a známí tvořili zhruba třetinu obecenstva v sálku pro nějakých čtyřicet lidí. Soukromý koncert jsem fakt nečekala. Jo a za pivo a limonády jsme tam nakonec nechali víc než za vstupný.

Překvapilo mě, že texty písní zazněly více méně v angličtině. Po zkušenosti s vystoupením Nohavici, který zpíval a mluvil česky pro české obecenstvo, jsem nepočítala s tím, že by česká kapela dělala představení pro Američany — ale zjevně jsem to byla já, kdo měl mylné představy. Nadpoloviční většina hostí NEMLUVILA česky. Koncert asi nemá cenu zkoušet popisovat — dobrá muzika je prostě dobrá muzika, takže jsme si to s Hrochem užili. Tom s Lisou vydrželi asi tři čtvrtě hodiny, pak periodicky vyráželi ven, pohrát si na terase pod stromem, a zase se vraceli, aby se po nás povalovali. V nějaké chvíli nafasovali od personálu hospody lentilky, to je na čas zabavilo. Vcelku se ale chovali slušně, nezpůsobili žádnou výtržnost, tak to dopadlo dobře.

Víla.

Harry Potter a šašek.

O přestávce a po koncertě se dalo promluvit s muzikanty; pořídili jsme si i CD s podpisama — a nemuseli jsme se s nikým tlačit a přetahovat. Myslím, že nakonec jsme si rodinnou atmosféru malého klubu užili víc než nějakou natřískanou halu — všechno probíhalo v pohodě a bez nervů, takový polosoukromý koncert ve venkovské hospůdce, v zapadlém městečku v hloubi Santacruzských hor. Domů jsme odjížděli spokojení a odhodlaní nezmeškat další kolo — a doufáme, že se nám zase podaří najít v programu podobně komorní akci. Pár fotografií z konzertu najdete u Suchýše, od kterého je vypůjčená i fotografie v tomto deníčku.

Říjnové sváteční akce zakončuje vždycky Halloween. Konzerva Tom pravil, že bude Harry Potter jako loni, což mi ulevilo. Masku máme, je velmi jednoduchá (přehodí přes sebe plášť a namaluju mu černou tužkou brýle a jizvu), navíc se pod ní dá vrstvit oblečení dle momentálního počasí. Lisa si nakonec vybrala v Costcu černofialové šatičky s křídly a netopýry. Co to má být, netuším, ale je mi to jedno. Lisa je přesvědčená, že je to Halloweenská víla. Nu, proč ne.

Ve škole měli po obědě halloweenský průvod a pak nějaké hry ve třídě. Rodičů se tam masilo tolik, že jsem se s úlevou odklidila na chvilku domů, aspoň se napít. Ve dvě čtyřicet jsem si vyzvedla Pottera a vílu, honem jsme udělali část úkolů, nazdobili jsme dům a natlačila jsem do nich večeři — a už se setmělo a bylo na čase vyrazit na koledu po naší čtvrti. Tom se těšil, že půjde zase s kamarády, ale neměl nic domluveného. Nicméně v našem sousedství stačí vylézt před barák a člověk někoho potká. Letos byl teplý večer, takže mi přišlo, že koledníků bylo skutečně požehnaně. Většinu cesty jsme šli s sousedovic dětmi, ale potkávali jsme i další spolužáky. S někým jsme se míjeli, s někým jsme šli kousek cesty, prostě jak se to zrovna hodilo. A protože máme děti rychlé a čilé, tak opravdu nevím, co budeme dělat s tou hromadou dobrot, které si vykoledovali. Asi zase ztloustnou rodiče.