Tom dostal přáníčko k narozeninám, Lisa s Kubou si vyměnili milostné dopisy. (foto Blanka)

Všichni kluci lezou. (foto Blanka)

Na první listopadový víkend se pokazilo počasí, ale stejně jsme neplánovali žádný výlet. Tom měl na sobotu pozvané české kamarády na stěnu. Loni jsme zvali všechny najednou a pak to bylo moc zmatené; letos jsme oslavy rozpůlili a tím pádem jsme zvládali děti odjistit s Hrochem za pomoci ostatních rodičů, a nemuseli jsme najímat jističe od stěny.

Trošku jsem se obávala, jestli o víkendu nebude moc narváno, ale v sobotu dopoledne zjevně všichni vyspávají; v deset dopoledne jsme byli na stěně v podstatě sami. Tedy — oblíbenou dětskou část obsadil nějaký skautský oddíl, ale páč se celou dobu tumlovali jen tam, měli jsme výběh po zbytku haly volný — takže prcci mohli lézt v druhé lehké části a ještě se houpat v převisech. Tom si užíval kamarádů asi víc než lezení. Lisa byla zase nadšená, že má Kubu. Když se ráno dozvěděla, že Kuba přeci jen přijde (původně měli jiný program, takže se hlásili na poslední chvíli), tak honem běžela a vyrobila jakési psaní (hádám, že milostné?), což bylo asi dobře, neboť od Kuby dostala na oplátku veliké korálkové srdce.

Překvapily mě nejstarší (třeťačky) holky, které nakonec spolu závodily, kdo toho vyleze víc a výše, takže bych řekla, že strhaly leckteré rekordy. Lezli i rodiče (Martin a Bára), takže si to nakonec všichni (doufám) užili. Když už děti moc zlobily a lítaly, což začalo být trošku nepraktické, neboť stěna se během dopoledne zaplnila, zaveleli jsme odchod na oběd.

Toma nejvíc baví se houpat. (foto Blanka)

Lisa zalejzala s Kubou a srdcem do spáry. (foto Blanka)

Toho se zúčastnil i Petr s Noemkou (tuto jsme na lezení nebrali, přeci jen je moc malá), takže nás bylo celkem patnáct. Nejpřekvapivější na celém obědě bylo to, jak byly děti HODNÉ. Napřed všichni nafasovali propisky a malovali, pak jedli, a jedli, a jedli (oblíbené kuřecí satay nestíhal pingl nosit). Já se přiznám, že víc než jídlo jsem potřebovala pivo, nějak mi z toho jištění a ječení na děti vyschlo v hrdle.

Děti, které lezení značně znavilo, ovšem obědem pookřály, takže jsme ještě výpravu přesměrovali do Santa Clary na modelové vláčky. Přes holčičí přesilu byla i tato neplánovaná část programu úspěšná, dokonce ani Lisa neprotestovala. Holt se smečkou je všechno zajímavější.

V neděli jsme se vypravili do Santa Cruz, trošku se provětrat a projít se u moře. Asi jsme to potřebovali všichni, děti se zjevně radovaly, lítaly a blbly. Pak si začaly na pláži stavět cosi z písku. Napřed Tom zapichoval do příboje velký špičatý kámen a pozoroval, kdy ho voda povalí, později došlo na další pokusy s vodou — zasypávání skály pískem a pozorování odnosu písku. Asi nikdy mě nepřestane fascinovat, že děti nepotřebují k hraní vůbec žádné další pomůcky — vystačí si s tím, co najdou na místě v přírodě.

Další sobotu jsem měla domluvené poníky u Hollie pro Lisu a Rýzlovic holky. Toma jsem nechala doma s Hrochem, ať si jdou na ryby a do vláčkového muzea, a udělali jsme si tedy separátní dámský a pánský program. Myslím, že to všem prospělo — jakkoliv jsou naše děti schopné spolu vycházet, tak mi přijde, že občas taky mají ponorku a ocení, pokud jsou chvíli bez sourozence a naopak mají nedělenou pozornost jednoho z rodičů. Lisa se navíc radovala, že má zase koně; co začala škola, tak jsme se jezdit nedostali.

Recept na hodné děti v hospodě? Napřed utahat, pak zabavit. (foto Blanka)

Že by technický problém? (foto Blanka)

S Míšou jsme pak chtěly jít na oběd; zatáhla jsem celou výpravu do vietnamské restaurace na křižovatce s dálnicí. Ovšem když jsme se ani po poměrně dlouhé době nedočkaly ani pití, ba ani obsluhy, změnily jsme lokál za thajskou. To už všechny holky kňouraly, že mají hlad, naštěstí to v nové hospodě proběhlo bez problémů.

Co mám nové sedlo na kole a tolik netrpím, jsem poměrně příznivěji naladěná výletům. Rozhodli jsme se prozkoumat cyklistickou stezku, která vede centrem našeho velkoměsta San Jose. Táhla by se až k zátoce, ale asfaltovaná je až od letiště — Hroch má silniční kolo, nemůže na štěrk. A myslím opravdu OD LETIŠTĚ, za silnicí a plotem je přistávací dráha, takže vám tam letadla lítají doslova nad hlavou. Dále mě překvapilo, jak šikovně je stezka propletená městem, většinu trasy vede podél říčky Guadalupe a většinu křižovatek překonává podchody.

Bohužel vlastní centrum je mrtvé město — kancelářské budovy zejí o víkendech prázdnotou, bary a kluby jsou v neděli v poledne zavřené. Z těch asi deseti lidí, které jsme potkali, tvořili dobrou polovinu bezdomovci. Naštěstí jsme si předem na internetu vyhlídli OTEVŘENOU vietnamskou restauraci a tak jsme jeli najisto. Restaurace nás nadchla — umakartová vyvařovna s rychlou obsluhou, kde jsme byli jediní běloši. Trošku jsem váhala, jak zvládnout objednávku dalšího hrnku čaje, než si Sid všimnul várnice v koutě, kde si hosté sami dotáčeli. Takže vlastně taková kombinace se školní jídelnou. Akorát to jídlo bylo mnohem lepší než co si pamatuju ze studentských let.

Lisa na pláži vesele skáče.

Děti zabaví i bez hraček.

V půlce listopadu má Vendulka narozeniny. Loni jsme nechali děti babičce a užili si dospělácký večírek bez potomků. Letos babičku k dispozici nemáme, ale domluvili jsme s Vendulou pokojíček na přespání a dorazili v plné sestavě. Když se na oslavě zjevil i Bryce, byly děti v sedmém nebi. A musím říct, že jsme o nich v podstatě nevěděli, zavřeli se v pokojíčku a dívali se na nějaký film. Akorát teda Bryce asi příliš hltal slavnostní jednohubky i cookies a v deset večer se (jakožto jediný účastník oslavy) poblil. No ono stejně bylo pozdě, takže Bryce s Rumiko jeli domů a my konečně zahnali naše děti do spacáků.

Večírek pokračoval zdárně dál, zvlášť když Mates obětavě přivezl ještě další fernet z našeho domečku. Došlo i na velmi kakofonický zpěv, Hrochovo představení Mrazíka a dokonce tanec. Do peří a umělých vláken jsme se odebrali někdy ve dvě ráno. Myslela jsem, že padnu a budu hotová, ale nebylo mi přáno, Hroch spustil motorovku a jel celou noc. Ve čtyři jsem to vzdala a odstěhovala se před krb na koberec. Do toho přišla bouře a šíleně lilo, takže jsem to měla s akustickým efektem okapové roury, která se zřejmě nachází hned za zdí, u které jsem měla hlavu. To bych ještě pořád zvládala, ale někdy v šest se — ze mně nepochopitelných důvodů — odstěhoval do obýváku i Hroch. S naší matrací, takže jsem měla na vybranou, zda setrvat v obýváku za šíleného chrápání a nebo zda se izolovat dveřmi v pokoji s dětmi — ovšem na parketách. To, že jsou tvrdé, mi vcelku nevadilo, ale studilo to šíleně. Když se teda kolem sedmé probraly děti, zavelela jsem nekompromisně odjezd domů, do blízkosti vlastní postele.

Překvapilo mě, jak nemožná jsem byla celou neděli — ale holt už nejsem nejmladší a to ponocování mi nesvědčí. Na druhou stranu — takhle vydařenou oslavu jsme už dlouho nezažili, a člověk se občas potřebuje povyrazit a vytrhnout ze stereotypu. Už se těším na zimu a na hory — budeme tam v podobné sestavě trávit spoustu víkendů (pokud teda bude sníh) a tím pádem se zvýší pravděpodobnost nějakého večírku.