Cyklistický výlet vedl od hřiště k hřišti.

A nemohli jsme vynechat oběd.

Hned po Labor Day nás čekalo rozloučení s babičkou. V úterý po škole jsem naložila děti, babičku a kufry do autobusu a vyrazili jsme. S mírnou komplikací s nadpočetným zavazadlem (které odbaví na jednom místě, ale zaplatit se musí v jiné frontě), klasickou vyjížďkou letištním vláčkem a zácpou cestou z letiště, se to nakonec protáhlo víc než obvykle. Tom sice občas začne s tím, že se mu stejská po babičce, ale vcelku bych řekla, že děti nemají na stýskání moc času. Holt už jsou většinu dne ve škole, než se pak nasvačí, trochu odpočinou, proběhnou a udělají úkoly, tak už se jde zase spát. Tak snad to bez babičky vydrží zase až do jara.

Ve všední dny toho teda moc nestíháme, tak se snažíme alespoň o víkendech najít nějaký zajímavý program. Naši kamarádi v Redwood Shores mají sice chladné počasí od zátoky, ale zato jim u baráků vede systém cyklistických stezek, který jsme chtěli prozkoumat. Jednu sobotu jsme tedy naložili kola a vydali se na sever. Rýzlovi hlídali ten den děti Břehů (kteří si vyrazili na pořádnou dospěláckou túru do Yosemit), ale zase jim onemocněla jejich Andrejka, takže dětská smečka čítala Aničku, Břehovic Andrejku, Marťase, Toma a Lisu. Dospělácká smečka měla cyklistickou sekci (já, Hroch a Maruška) a bruslařskou sekci (Martin a Rasťa).

Vyšlapali jsme jediný kopec v okolí.

Na kopci se nacházely zajímavé umělecké instalace.

První část výletu vedla do thajské restaurace na oběd a trvala nám necelou hodinku — se zastávkou u fontány, na hřišti a sbíráním Marťase v kytičkách (srazil se s Martinem). Trošku jsem měla obavy, jak se bude taková hromada všelikých potomků (dorazila i Míša s uzdravující se Andrejkou) chovat v hospodě, ale stačilo objednat — když se zacpou pusy jídlem, je rázem klid — a prcci se ládovali o sto šest; asi jim bylo jasné, že energie bude třeba. My s Hrochem jsme si dali pivo a posléze dostali všichni ještě za odměnu zmrzlinu.

Děti po obědě a cukrové bombě značně ožily, takže jsme vesele drandili dál a dál na sever. Zlatým hřebem se stalo vodní hřiště ve Foster City — část výpravy se stačila šíleně zmáchat. Naše děti ne, asi jsou obyvatelé Redwood Shores přeci jen otužilejší, naši rypáci tvrdili, že je voda moc studená. Všichni mladiství cyklisti odmítli ve výletě pokračovat, takže jsme je nechali s Hrochem a Martinem a dali si s Maruškou a Rasťou ještě tu poslední míli nebo dvě až na Coyote Point.

Cestou zpět jsme nabrali zbytek výpravy a vydali se opačným směrem. Přestože celý výlet byl určitě přes třicet kilometrů, nikdo z dětí neprudil — nejmladší Marťas zarytě šlapal a šlapal a tak se neodvážila protestovat ani Lisa. Prostě smečka dělá divy. Já jsem byla moc ráda, že jsem před výletem stihla pořídit nové sedlo. Na starém Hrochově kole jezdím hrozně nerada, pořád jsem přemýšlela, jestli je mi kolo malé nebo velké nebo co s ním je — a po pár kilometrech jsem obvykle trpěla jak zvíře — a hle, nové sedlo vše vyřešilo.

Dalekohledy.

Největší úspěch mělo hřiště s vodou.

Zpět u Rýzlů jsme se ještě honem vnutili na bazén. Mají vyhřívaný na velmi civilizovanou teplotu, takže do něj vlezl i Hroch. Pak jsme uháněli na večeři — chtěli jsme do české restaurace v Redwood City, ale byla zavřená — nehodlali jsme riskovat další pokusy a vzali to rovnou do osvědčené vietnamské na polívku. Děti cyklovýlet a plavání zřejmě dost zmohlo — další den spaly až do půl osmé, což je u nich neobvyklé.

Hned následují pondělí pozval Hroch na večeři kolegu Billa. Hrozně jsem se těšila, s Billem je prča — a navíc ta možnost pohovořit zase s někým, kdo je plnoletý a svéprávný a s kým nemusím řešit domácí úkoly a poznámky! Připravovala jsem večeři, když tu za mnou přišla Lisa, že udělala něco hroznýho. No, krev z ní netekla, tak jsem se uklidnila. Ovšem ne nadlouho, páč z madam vylezlo, že si strčila do ucha tuhu. Logika tohoto počinu mi je dodnes utajena, myslela jsem, že děti toto dělají tak ve třech letech, a ne v šesti. Zkusila jsem do ucha posvítit čelovkou, s tím, že tuhu vyndám pidipinzetou, ale nic jsem neviděla. Lisa tvrdila, že to byl ostrý kousek, tak jsem ani nechtěla nějak divoce v uchu šťourat — nezbylo než objednat nás na pohotovost.

Bill přijel, dostal naservírovanou večeři, prohodili jsme pár vět — a já pak mazala s Lisou třicet mil do Palo Alta k doktorovi. Kromě nás byly v čekárně pediatrické pohotovosti děti omdlívající horečkama, prudké alergické reakce a jeden zřejmě zlomený kotník. Naprosto čilá, zdravá a veselá Lisa tam vzbuzovala zvědavé až pohoršené pohledy. Musím říct, že jsem se za ni fakt styděla — v tomhle věku provést takovou kravinu! Doktorka pohlédla do ucha, pravila, že tam tuha je, nicméně ani jí se nepodařilo kousek grafitu vyndat. Nakonec poslala sestru s flaškou vody a ta tuhu po velkém boji vypláchla. Lisa řvala jak tur, ale já ještě pořád měla cukání ji spíš roztrhnout jak hada, než ji litovat. Doma jsme byly v půl desátý jak na koni — Bill už odjel a já byla totálně z adrenalinových zážitků vyčerpaná.

Cestu jsme si vybrali od oka.

Třetí dýlka byla na tření a rovnováhu.

V pátek jsem dětem pozvala kamarády — Lise kamaráda Alexe a Tomovi spolužáka Nicolase. Lisa díky přerozdělování tříd přišla o Erikase, se kterým se minulý rok hrozně milovali — ale taky spolu děsně zlobili a rušili. Díky tomu, že se věnovala především Erikasovi, tak si nějak nenašla žádné další kamarády — takže teď je poněkud osamělá. Snažím se jí občas někoho pozvat a trošku ji postrčit. V tomhle věku už je to fajn, na děti ani nemusím moc dohlížet, většinou si zvládnou sami všechno zorganizovat a pohrát si nějak rozumně. Ovšem když kluci odešli, lehnul mi Tom na gauč a pravil, že ho bolí v krku. Přičítala jsem to jeho lítání a řvaní a moc neřešila. V sobotu ale už měl teploty a navíc přišel o hlas. Nicméně na angínu mi to furt nepřipadalo, tak jsem se rozhodla to nechat volnému vývoji a Hrochově péči. Večer jsem odjela vyzvednout Pavla, se kterým jsem měla naplánované nedělní lezení.

Pavel vyhlídnul oblast Calaveras Domes, kde jsme ještě ani jeden nikdy nebyli. Je to kousek před Kirkwoodem, cestu více méně známe, o řízení jsme se podělili. Za Ham's Station jsme začali vyhlížet naší odbočku, na které se ovšem skvěla obrovská cedule s informací, že je silnice uzavřena, páč ji odnesla voda. V jedenáct večer nám přišlo nejrozumnější ceduli objet s tím, že až se dostaneme k nepřekonatelné překážce, tak prostě někde přespíme a situaci vyřešíme ráno. Po pár mílích jsme našli betonové zátarasy — ty ovšem byly odsunuté tak, aby mezi nimi projelo auto: i projeli jsme také — a projeli jsme i suché koryto potoka, které momentálně vede přes silnici. Dle odsunutých bloků a proježděné trasy přes koryto soudím, že jsme zdaleka nebyli první, kdo zvládnul jet těch pár metrů bez asfaltu (mimochodem, ta silnice je tak mizerná, že mi prašná část přišla lepší než celý asfalt s dírama).

Minuli jsme tři kempy (jen dva jsme v té tmě viděli), ale vypadaly docela zabydleně, takže jsme se nakonec složili na mýtince u silnice o kus dál. Ráno jsme vstávali v šest třicet s budíkem — plánovali jsme dvanáctidélkou Wall of Worlds, tak abychom nezůstali někde trčet v noci jako loni na ElCapovi. Následovalo hledání přístupové cesty ke Calaveras Dome, ale marně. Nakonec jsme prostě zastavili na místě, které nám přišlo vhodné a namířili si to prostě ke skalnímu masivu nad námi. Po kotníky ve starém listí, s terénními vložkami přes větve a spadané stromy nám to určitě zabralo víc než těch dvacet minut, co sliboval průvodce.

Čtvrtá dýlka se skládala z hladkého kouta a prstové spáry.

Vypadalo to impozantně a nelezitelně.

Pak jsme hleděli střídavě na skálu a do popisu cest severní strany dómu a postupně nám docházelo, že jsme asi trošku vedle. Hleděli jsme na docela přívětivý koutek a usoudili, že než abychom kdovíjak dlouho hledali Wall of the Worlds, vylezeme to, co se nabízí. Ve stěně byly vynýtované nějaké těžké cesty, u koutku bylo vidět postupně několik vynýtovaných štandů, takže možnosti úniku, pokud by něco nevyšlo, se zdály býti hojné.

První dvě dýlky si Pavel vybral koutek. Moc pěkné, lehké lezení po pevné čisté skále, prostě radost. Trošku se mi nelíbil druhej štand (znervózňuje mě jištění jen přes pár friendů ), ale dalo se tam v pohodě stát. Pavel zamířil doleva pod tenkým odštěpem do paralelního koutku. Musím říct, že je Pavel asi docela statečnej, na druhém jsem si těch pár kroků pod odštěpem a pak hladkou stěnkou (prstama se dalo chytnout za vystouplou žílu ve skále) docela vychutnala, ale lézt to na prvním, nejspíš by došlo na výměnu spodního prádla.

Ovšem pohled na hladký koutek s tenkou prstovou spárou mi tu výměnu mále přivodil i tak. Kdybych měla hlasovací právo, určitě zvolím nečestný a nesportovní ústup z dobytých pozic. Pavel pravil, že když už tu jsme, tak si to aspoň zkusí. Následovala dobrá půlhodina funění a nepublikovatelných výroků a taky jeden minipád. Během té doby ovšem Pavel vyvzlínal kamsi za hranu a tím pádem se vzdálil rozumné komunikaci — i musela jsem jsem do toho nacpat taky.

Překvapilo mě, že to nebylo tak hrozné — vykašlala jsem na spáru a vzala to na sokola. Drželo to docela dobře, akorát se blbě dolovalo jištění zpoza rohu. No, aspoň jsem měla důvod si odsedávat a oddechovat — ovšem ani tak se mi nepodařilo vylovit jeden vklíněnec . Když jsem se konečně dosápala až k Pavlovi, zjistila jsem, že polovisí v malém výklenku, nad kterým pokračuje dobrých dvacet metrů hladkého koutka s prstovkou. Když jsem se dostala i přes tuhle část, pochopila jsem vítězný řev na konci — čekala nás naprosto luxusní police , kde jsem si mohla na chvíli zout boty, posvačit a tak dále.

Nakonec jsem se nahoru nějak vyškrábala i já.

I když fotky vypadají jako filmařský trik, v němž kaskadér chodí po rovné zemi a lezení jen předstírá.

Další délka vypadala snadně — tady tím koutem pod převis a pak pod převisem doleva a ven. Ovšem od Pavla odletovaly kusy mechu a lišejníku jak od přičinlivého krtka a pak začal vznášet dotazy, jestli mi nepřijde, že by to vlevo bylo bývalo schůdnější. Později v autě, při hledání v průvodci jsme zjistili, že se to opravdu mělo lézt po levém žebru. To jsme ale nevěděli, Pavel se nějak prokutal nahoru a já musela za ním. Nepodařil se mi vyndat jeden friend a kromě toho se mi vůbec nelíbila mechovatá drolivá skála.

Následoval ještě kousek, ne tak hrozně zahumusený jako to předchozí, ale i tak mě znervózňovalo, jak málo lezené to vypadá a možnost, že jsme někde zabloudili. Pavel našel vlevo slaňáky a tam jsme okometricky zkoumali nepřehlednou stěnu nad námi. Až do tohoto místa se zdálo poměrně jasné, kudy lézt (a stejně jsme mírně zbloudili), dál to vypadalo dost chaoticky. Nesměle jsem podotkla, že tady máme jasnou možnost dostat se dolů a že kdo ví, co je nahoře. A že se mi zdá, že cesta možná končila na té velké polici, páč od police to moc lezené není, ani není vidět nějaká srozumitelná linie, natož další jištění a možnost sestupu. Určitě někde něco JE, na vršku končí spousta dlouhý cest — ale teď najít tu pravou sestupovou linii . K mému překvapení se Pavel ani moc nebránil a souhlasil se sestupem po štandech, jejichž existenci jsme si ověřili cestou nahoru. Navíc jsme měli (nebo alespoň já) pocit, že jsme si výborně zalezli a že to stačí.

Dolů jsme sjeli v dobré náladě, tu mi nepokazil ani Pavel, který prý bez problémů vytáhnul vzpurný vklíněnec a friend, se kterými jsem se já před tím bezvýsledně mořila dlouhé minuty. Sotva jsme stáhli lana, padlo pár kapek. Libovali jsme si, jak jsme ten ústup pěkně načasovali (ale nakonec nepršelo, těch pár kapek bylo všechno, co spadlo). Cestou zpět jsme našli cestičku, která vede k silnici a tím pádem i část dómu, kde jsme původně plánovali lézt. No holt příště.

Tu správnou stranu Calaveras Dome jsme objevili až cestou dolů.

Mají tam i koupelnu!

Trošku jsme se opláchli v řece a vyrazili k domovu. Cestou v autě jsme na střídačku řídili a studovali průvodce — a tam jsem nalezla krásné topo Silk Road, jehož střední část odpovídala přesně oněm třem "těžkým" dýlkám. Ovšem v průvodci byly ohodnocené jako 5.10b, což Pavla poněkud rozrušilo; přišlo nám to mnohem těžší. Nicméně zdá se, že se budeme muset smířit s tím, že na Calaveras je hodně tvrdá stupnice a že jsme másla. Osobně si myslím, že stupnice nás můžou škrábat na zádech — mě nadchla krásná kompaktní skála, a příznivý stupeň zalidnění (v Yosemitech se stojí na cesty fronty, tady jsme byli absolutně SAMI), takže doufám, že se ještě vrátíme.

Dojeli jsme k nám domů; Hroch měl pozvanou Vendulku na jehněčí se špenátem (já jehněčí moc nemusím), takže jsme dostali večeři (Pavel jehněčí a já znojemskou od pátku) a vyřešil se tím i odvoz Pavla domů. Musím říct, že takové zakončení výletu se mi dost líbilo.

Mnohem méně se mi líbil Tom, pořád sotva mluvil a pořád měl teploty, takže jsem ho v pondělí vzala k doktorce. Ta pravila, že to vypadá podezřele, ale výtěry nakonec angínu nepotvrdily — a Toma chrčení a teploty za další den přešly. Tak kdo ví, co to bylo. Ve středu už lítal jak šus a o polední přestávce zorganizoval na školním hřišti hru, která mi přišla prvních pár vteřin nepochopitelná: dvě děti držely napnuté dlouhé švihadlo. Zbytek školáků do švihadla nacouval a pak za šíleného řevu vystartoval kupředu. Pak mi to došlo — hrají si na angry birds. Inu, my jsme si hrávali na Vinnetoua, moje děti si hrají na digitální hru.