Vydali jsme na již skoro tradiční výlet na koních.

Tentokrát bylo naším cílem Fremont Lake.

Předchozí roky jsem nějak moc nechápala, proč dětem začíná škola poslední týden v srpnu, když pak první víkend v září nastane Svátek práce (Labor Day) a děti tudíž mají dva týdny po začátku školy hned čtyřdenní miniprázdniny. Letos mi to naopak přišlo jako naprosto geniální nápad. Lisa chodila ze školy hrozně unavená a tak jí dva čtyřdenní týdny (volno je v pátek a pak v pondělí) rozhodně prospěly.

My s Hrochem jsme měli na úterý a středu před Labor Day domluvené koně na Leavitt Meadows. Chtěli jsme honem ještě využít přítomnosti babičky a vyrazit si někam jen ve dvou. Koňský výlet jsme si letos domluvili s Mikem, který slíbil, že nás naučí rybařit. Nenechala jsem ale nic náhodě a našemu rybářskému štěstí a pro jistotu zabalila i konzervu lososa. Ryba je ryba, že. Také jsem nám sbalila nové spacáky, abychom je podrobili zatěžkávací zkoušce. Po mrazivém zážitku na Poore Lake jsem si pořídila (ve slevě) péřovou mumii, která má 900 gramů a je psaná do +15°F (což je asi mínus devět °C). Mno, ne že bych oficiálním měřením věřila; stačilo by mi, kdyby mě zahřála, když je kolem nuly. Hroch závistivě koukal, ovšem on se se svou mužnou postavou do standardních mumií nevejde. Jednak mu končí někde v podpaždí a za druhé je má jak svěrací kazajku. Aby ale neřekl, že o něj nepečuji, pořídila jsem mu dekáč dimenzovaný na 196 cm (Hroch má 192), který se vyznačuje stahovacím vrškem, takže se dá do něj částečně zakuklit.

K mému údivu Hroch s Mikem skutečně ulovili večeři.

Být tam sama, musím se dát na vegetariánskou stravu.

Ještě jsme si na poslední chvíli půjčili od Bryce rybářský prut a v pondělí po Hrochově práci jsme vyrazili. Přespali jsme nad Strawberry, ale k testování spacáků moc nedošlo — byla tak teplá noc, že jsme spacáky ve vozíku ani nezapínali. Ráno jsem si vyměnila ještě pár SMSek s babičkou a přejeli jsme Sonora Pass dolů na Leavitt, kde na nás čekali kovbojové a koně. K našemu překvapení Hroch nedostal obvyklého Farnswortha, ale čekal na něj pohledný Atticus. Prý už Farnsworth stárne a není na dlouhé výlety. Na mě čekala Jenna. Posledně ze mě nebyla nadšená, tak jsem byla zvědavá, jak to zvládneme tentokrát. Naštěstí je Jenna mlsnej kůň a nechala se koupit za pár padančat z naší zahrádky.

Nicméně asi stárnu, páč mě tentokrát bolely z jízdy kolena víc než obvykle. Na Fremont Lake je to něco přes osm mil, většinou do kopce, koním to trvalo něco přes tři hodiny (s přestávkou na narovnání mých bolavých kolen). U Fremont Lake jsme našli pod plachtou zásoby na základní kemp — poklady jako židličky, stolek a rošt na opékání. Kovboj Jeff odvedl koně a muly zpět na pack station a Mike se jal Hrochovi vysvětlovat, co a jak s rybářským prutem. Nafasovali jsme pruty, návnady, háčky a olůvka, a vyrazili k jezeru.

K mému úžasu Hroch chytil rybu (sivena amerického — Salvelinus fontinalis — tady se mu říká "brook trout", tedy "potoční pstruh") během asi prvních pěti minut. To nás poněkud zaskočilo, nějak jsme se ani moc nenamáhali od Mika zjistit, co a jak máme dělat, pokud dojde k úlovku. Nakonec teda pstruh ležel zabitý a za žábra napíchnutý na větvičku v trávě a my pokračovali v pokusech o získání večeře.

Návrat od Fremont Lake.

Prdík už zasahuje až k silnici.

Nevím, jestli je to tím, že jsem ženská a prostě tomu nerozumím, ale rybaření mě nijak nenadchlo. Klidně bych seděla u ohně, čučela do plamenů a popíjela čaj. I když uznávám, že Fremont Lake je pěkné a čučení na hladinu má taky něco do sebe. Nakonec jsem to ale vzdala ve prospěch čaje a odkráčela tábořit. Hroch se přihnul asi za pět minut s tím, že chytil dalšího pstruha a že by to mohlo stačit k té rýži. Mike přinesl další tři šupináče, takže nakonec z toho byly docela hody. Do toho se ukázalo, že druhý ze Sidových pstruhů je rainbow trout (Oncorhynchus mykiss, pstruh americký), který má růžové maso skoro jako losos a chutná výtečně.

Ani tahle noc nám neposkytla moc chladu k testování spacáků, ale spalo se nám výtečně. Hroch teda ještě ráno vyspával a já si dala kafe na kameni s výhledem na jezero, na němž už brousil nedočkavý Mike na svém vyfukovacím plovatci. Když se vykulil z pelechu i Hroch, tak jsme vše sbalili a šli zkusit štěstí s lovem na třpytku. Naštěstí jsme nic nechytli (stejně bychom museli ryby pustit), jen hromadu řas a trávy z jezera. Mike pravil, že ryby dnes neberou, že chytil "jen čtyři". Na břehu jezera nás zastihnul kovboj Sage, který nám přivedl koně a muly zrovna v okamžiku, kdy se z mého vlasce stal nerozmotatelný chaos a já se rozhodla, že s tímhle sportem prostě končím, páč na něj nemám vůbec buňky.

Lassen Peak a Lake Helen.

Ani naše kachna tam nevlezla dál než do půl stehen.

Cesta dolů dala zabrat mým kolenům a ještě jsem musela pořád řešit Jennu. Napřed se furt tlačila před Atticuse, pak ale zase byla nervozní (Atticus je prý Craigův kůň — a mám pocit, že koně jsou si dobře vědomi toho, kdo tomu všemu velí, a že šéfův kůň je mezi nimi držen ve vážnosti a úctě) a navíc prudila muly a strkala do nich, proti čemuž se tyto ohrazovaly vyhazováním zadních kopyt, takže jsem ji musela zase stáhnout dozadu do řady. Atticuse si tolik prudit nedovolila, navíc Atticus je zřejmě rozumný a vyrovnaný kůň.

Dolů jsme se dokodrcali relativně rychle, ale musela jsem svým kolenům dopřát jednu přestávku. Na večeři jsme se stavili ve Strawberry a domů dorazili, když už děti spaly. Babička referovala, že došlo k dramatu s křečkem — Pattie Tomovi utekla, našla další díru do hlubin vestavěné linky a odmítala vylézt, z čehož měl chudák Tom trauma — že tam chudák Pattie chcípne a že je to jeho vina. Naštěstí se Pattie časem nabažila nové prolejzačky, vylezla a nechala se chytit.

Během čtvrtka mě čekalo vyprání a přebalení krámů z vozíku do autobusu. Původně jsem myslela, že stihnu jít večer ještě lézt, ale zjistila jsem, že i moji obvyklí kumpáni buď balí na prodloužený víkend, a nebo odjíždějí, případně jsou již odjetí. Nakonec jsem byla ráda — alespoň jsem měla čas všechno připravit na páteční odjezd s rodinou do Lassenu.

Kupodivu v závějích bylo docela teplo.

Túra na Cinder Cone.

Cesta do našeho nejoblíbenějšího parku by proběhla bez problémů, kdyby Hroch nezjistil, že nejspíš nechal v hospodě kreditku. Nicméně uprostřed výletu se s tím stejně nedalo nic dělat, takže jsme doufali, že kartu vyzvedneme cestou zpět. Jízda do Lassenu se táhne Centrálním Údolím, takže jsme nakonec byli rádi, když jsme konečně projeli branou parku a mohli se trošku proběhnout. Dost mě překvapilo, jak se za ten rok rozrostl prdík u silnice. Kdysi v těhle místech vedly chodníčky a dalo se tam jít na procházku; pak oblast uzavřeli poté, co se na kraji silnice objevila bahnitá bublající jáma velikosti zhruba fotbalového míče. Letos už má v průměru alespoň metr a půl a dosahuje až k vozovce.

Další zastávkou bylo jezero Helen. Na jeho březích stály ještě závěje, přesto se našli odvážlivci, kteří do něj (za velikého jeku) skákali. Lisa chtěla také plavky a ráchat se v jezeře, ale nevlezla tam víc než po pás. Obdivovala jsem pubertální dámu, která v ledových vodách kraulovala — ale ta mi záhy objasnila, že je z Kanady a na studenou vodu tam jsou zvyklí. No my z Kalifornie ne — ale na horách je na sluníčku teplo, takže do jezera sice děti nevlezly, ale v plavkách si na sněhu hrály.

Od Lake Helen s námi zjevně jel v autě Němec. Já i Hroch jsme si jasně pamatovali tábořiště z doby před dvěma lety, ale kudy přesně se tam jede, jsme zapomněli. Když začalo být naprosto JASNÉ, že jsme přejeli, rozhodl se Hroch otočit se na jedné z mnoha odboček. A když už tam teda byl, tak že ji kousek projede. Prokácený les nevypadal nijak vlídně, ale Hroch jel dál a dál — a najednou jsme se ocitli u našeho tábořiště. Z toho plyne, že buď a) si kulový pamatujeme nebo b) ufoni tábořiště za ty dva roky přestěhovali o dvě míle dál.

Lassen Peak a duny.

I téhle pustině kvetou kytky.

Moc jsme nad tím ale nedumali; bylo potřeba postavit stan, ohřát polívku k večeři a nacpat děti do spacáků. Původně jsme s Hrochem plánovali, jak si otevřeme cider a chvíli posedíme venku, ale zahnala nás zima. Tu noc zřejmě došlo k vyzkoušení spacáku — k ránu to tak štípalo do obličeje, že jsem zalejzala komplet — z toho soudím, že asi bylo někde kolem nuly. Teploměr jsme ovšem s sebou neměli, tak to je jen takový odhad.

Ráno jsme se rozehřáli na sluníčku; tady se teploty mění opravdu velmi rychle — a za chvíli jsme byli v kraťasech nastoupení na parkovišti pod Cinder Cone. Túra, která má celkem asi pět kiláků a převýšení ani ne tři sta metrů, nevypadá na papíře nijak děsivě. Ovšem když se člověk brodí celou cestu po kotníky v sopečné strusce, písku a kamení, tak to vydá za docela dobrý tělocvik.

Potomci na začátku různě poskakovali a blbli, Lisa lezla po padlém kmeni. Na konci kmene ještě pózovala pro fotografy, aby následně zjistila, že se bojí dolů. Obhlídli jsme s Hrochem situaci, usoudili, že jí nic nehrozí a když uměla vylézt nahoru, musí to zvládnout i dolů. Což nakonec za velikého řevu a trucování skutečně zvládla. Ovšem až pod vlastní Cinder Cone byla uražená a trucovala. Při výstupu záhy zjistila, že se svojí váhou (nedávno se s oblečením došplhala k závratným sedmnácti kilogramům) se pohybuje v obtížném terénu s lehkostí elfa. Zatímco my ostatní se všichni boříme a dva kroky nahoru znamenají sklouznout a probořit se pískem a kamením o krok dolů, Lisa se vznáší po povrchu. Na vršek Cinder Cone tedy vyběhla, což šíleně štvalo Toma — až doposud byl zvyklý, že je starší, silnější a rychlejší — a najednou ho mladší sestra takhle převezla.

Zbytky kráteru Cinder Cone

Na vršku jsme si dali svačinu a rozhodli se sejít dolů delší trasou, odkud je lepší vyhlídka na barevné duny. Děti se dožadovaly hraní v dunách, ale jednak se po nich nemá chodit a za druhé to nejsou duny písečné, nýbrž struskové, takže neskýtají zdaleka takové vyžití jako duny v Údolí Smrti. Navíc bylo šílené vedro — od slunce i od rozpáleného tmavého písku.

Dolů jdeme druhou, příkřejší stranou Cinder Cone.

Garter Snake.

O to víc jsme se těšili do Butte Lake. Nafasovali jsme si v autobuse plavky a sváču a vyrazili k piknikovacím místům na břehu jezera. Než jsme se stihli s Hrochem rozpleštit a vytáhnout sváču, stačily se děti skamarádit s nějakým chlapečkem — a už jsme o nich nevěděli. Tom se nezvládnul ani nasvačit, protože musel lovit rybičky a ráchat se v jezeře. Chlapeček tam měl tatínka, dědečka a babičku a do kempu měli za nimi později přijet nějací bratranci. Na střídačku s chlapečkovými dospěláky jsme chodili kontrolovat a prudit děti, dědečkovi se v jednom momentě podařilo chytit hada, tak měli potomci atrakci. Had se bál a hrozně smrděl a nakonec se uraženě odplazil do vody a zaplul do rákosí.

Odtáhnout děti od vody a společnosti bylo docela náročné, ale nakonec jsme to zvládli pod příslibem pizzy v Burney. Tom si teprve při odjezdu všimnul, že má hrozný hlad, ale musel vydržet až do Burney — tak jako my se strašnou chutí na pivo.

Na neděli jsme moc plánů neměli. Původně jsme mysleli, že projedeme zpět parkem a stavíme se třeba na Bumpass Hell, ale nakonec jsme usoudili, že v neděli uprostřed třídenního víkendu bude všude šílených lidí a že zkusíme něco méně profláknutého. Tábořili jsme za severovýchodní hranicí parku; dávalo smysl zkusit objet park a vlézt do něj z východní strany, kde jsme ještě nikdy nebyli. Hroch mě navigoval podle GPSky po okreskách, které — jak jsme zjistili — v těhle málo obydlených končinách postrádají asfaltu. Příjemným překvapením bylo městečko Chester, které vypadalo docela jako civilizační centrum (kromě obvyklých prodejen turistických šmuků jsme letmo zpozorovali i několik restaurací a hotelů) a pak už jsme se ocitli v koloně za čtyřmi kotíky, které se plouhaly před námi dalších dvacet mil serpentýnami do parku. Když se silnice zase změnila v prašnou, došlo v kotíkách k panice a různému zastavování a zoufání si (a taky placení vstupného, což my nemusíme, páč máme permici), takže nakonec jsem se propracovala do čela peletonu — a tím i získala poslední volné místo na pidiparkovišti u Drakesbed.

Na východní straně parku je spousta pramenů a potůčků, kousek se jde po chodníčku přes bažinu.

Boiling Springs Lake a Lassen Peak.

Hroch pravil, že má hlad, a tak jsme uvařili ještě polívku miso a dali si oběd u auta, abychom nemuseli s sebou vláčet moc jídla. Měli jsme tím pádem docela přehled o tom, kolik davů se valí i tímto opuštěným místem. Naštěstí je v okolí několik cílů, takže se nával nakonec naředil a na trase k Boiling Springs Lake jsme potkali jen pár lidí. Což bylo fajn, protože tohle vařící jezero je určitě mnohem zajímavější a tajemnější bez turistických zájezdů. Překvapilo mě, jak jsme celkově zdrchaní — zřejmě nám dal zabrat pochoďák předchozího dne v písku a vedru. Tady se šlo po normální stezce a většinou v lese, takže to bylo příjemné. Z celého kopce tryskají prameny — a většina je horká — tak, že guest ranch pod kopcem má jeden pramen svedený do bazénu. Docela zvláštní pocit: člověk narazí na pramen v lese, který vypadá relativně normálně — a voda v něm má koupací teplotu.

Po výšlapu jsme vyráželi domů — docela jsem byla vděčná za nápad prohodit Hrochovi sváteční pondělí za pátek — do Lassenu zjevně většina návštěvníků přijížděla až v sobotu odpoledne (kdy my jsme měli za sebou už jednu noc kempování a výšlap na Cinder Cone), v neděli se nejspíš všichni nacpali do parku (když i nepropagovaná východní strana byla takhle zalidněná) — a fakt bych nechtěla vidět ty zácpy v pondělí, kdy se zase všichni hromadně vracejí do svých měst. No a když jsme tak už byli v tom zkoumání neznámých končin, nechali jsme se zlákat cedulí Mineral 25 mil a možností nevracet se na hwy 36 skrz Chester. Opakovala se historka z East Carter — mastíme si to tak po silnici a ta najednou skončí, přejde v prašnou polňačku a vzápětí nás přivede na rozcestí čtyř silnic, z nichž tři vedou okometricky správným směrem. Museli jsme tedy zastavit a nastartovat GPSku, abychom se našli a do toho zatraceného Minerálu trefili. Hroch mi vyhrožoval, že možná neprojedeme, že podle mapy to vypadá na brod přes řeku, ale tento katastrofický scénář mu nevyšel — byl tam most! Nakonec jsme se dostali i do toho Minerálu. Asi jsme ušetřili pár mil, časově to nejspíš vyšlo na stejno. Určitě jsme si ušetřili nervy s turistickými davy — a viděli jsme zase něco nového.

Jediný další zádrhel nastal u restaurace, kam jsme chtěli na večeři a vyzvednout zapomenutou kartu. Na dveřích cedule, že první neděli v měsíci mají zavřeno. Hroch klel kvůli kartě, děti prudily kvůli hladu a já to musela všechno poslouchat (kartu tady na druhý den stejně telefonicky zapřeli a my ji museli zrušit). Teď navečer jsme ale marně přemýšleli o tom, kam se v neznámém městě vrtnout — a nakonec jsme se rozhodli dojet někam blíž k domovu a jít do nějaké ozkoušené veličiny. A tak jsme skončili v oblíbené Shaně v Mountain View — tam mají otevřeno i v neděli, dobře vaří a nebývá tam tak narváno. Takže konec výletu byl velmi úspěšný — a ještě mně a dětem zbylo pondělí na zrekreování se z rekreace.