Na sousedské párty byl skákací hrad.

Bill má pro děti vždycky připravenou nějakou extra zábavu.

Po dvou víkendech strávených venku, navíc opakovaně na Leavitt Meadows, jsme se docela těšili na domácí odpočinek. Navíc na předposlední sobotu před začátkem školy připadla sousedská párty, kterou jsme nechtěli zmeškat. Jak už jsem psala mnohokrát, organizace běží v podstatě samospádem, jen je potřeba velitele, který rozhodne, kdy nastane onen moment. Pak se roznesou letáky, koupí se burgery a kečupy, každý přinese vlastní přílohu nebo zákusek, někdo se ujme grilování, objedná se skákací hrad a je to.

Každoročně zahajujeme průvodem — původně to byl průvod k oslavě Dne nezávislosti, ale protože se celá akce přesunula na konec srpna, máme průvod bezdůvodný. Nikomu to nevadí, hlavně že je nějaký moment, který celý maraton odstartuje. Od dob, kdy byl průvod pořádán pro dvouleté prcky, nám tito značně povyrostli — a tak letos skončil v totálním chaosu, neboť starší děti to pojaly jako závod a objely blok na kolech několikrát asi ve třech různých peletonech. Pak se skákalo v hradu, Bill dětem pouštěl dýmové domácí dělo — a hlavně se napustilo asi tisíc vodních bomb (balonky plněné vodou, které se rozprsknou, pokud trefí cokoliv pevnějšího — jako třeba záda některého z dospěláků). Bylo vedro, tudíž totální promočení nevadilo vůbec nikomu. Taky se stále grilovalo a jedlo a pilo a probíralo se sousedy všechno možné i nemožné. Potěšilo mě množství zúčastněných batolat — naše čtvrť zjevně nestárne, nastupuje další generace.

Zmatek na mostě.

Sváča na Golden Gate Bridge.

Na neděli jsme pozvali Rýzlovy na bazén a grilování. Letos byla dlouhá zima a pořád máme chladné noci, takže bazén je relativně studený. Nicméně i tak děti vydržely s rácháním docela dlouho. Začali jsme s Rýzlošema domlouvat další víkend (pro změnu na Leavitt), což byla chyba. Následující středu onemocněla jejich Andrejka, ve čtvrtek Martin a Lisa, v sobotu lehnul Hroch a Míša a následující úterý já. Na víkend jsme samozřejmě v takhle zdecimovaném stavu (ve zdraví to zvládnul jen Tom a Anička) nejeli nikam.

V sobotu, kdy Lisa vypadala docela v pořádku a Hroch ještě nezačal pořádně skuhrat, jsme vymysleli, že bychom mohli naložit kola a přejet na kolech Golden Gate Bridge — program ne příliš fyzicky náročný (viz. nemocná Lisa a divně se cítící Hroch) a přitom zajímavý (když už tu žijeme, tak aspoň jednou za čas chceme slavný most navštívit). Při plánování jsme ovšem automaticky počítali s tím, že tak jako za našich minulých návštěv, půjdou chodci po východní straně mostu a západní chodník bude vyhrazen cyklistům. Ovšem v současné době (zřejmě dost dlouhodobé) opravují západní stranu — a všichni — cyklisté i chodci se smějí mačkat na východním chodníku. Už to znamená neuvěřitelné maso. Připočtěte k tomu turisty, kteří zcela ignorují obrovské značky u vchodu na most a piktogramy na zemi, rozdělující území stezky na chodecké a cyklistické. To by ještě stále bylo zvládnutelné; většinou jsme se nějak vyhnuli. S protijedoucími CYKLISTY a předjíždějícími cyklisty jsme se také vešli relativně bez potíží. Problém nastával až se zájezdy s půjčenými bicykly — představte si patnáctileté slečny ve vietnamkách, které na kole vlastně ani pořádně jezdit neumí, takže se s vytřeštěným pohledem kinklají jak vosa na bonbonu mezi pěšáky i cyklisty. Případně indické patriarchy, kteří možná umí jezdit na kole, ale v životě neměli brzdy na ruční páčky a v kritickém momentě přešlápnou dozadu, ke své hrůze zjistí, že kolo nebrzdí (zato pěkně cvrčí) a tak zastavují spuštěním nohou na zem a brzdí patami (v nezbytných vietnamkách). Musím říct, že takovýchto spolků, čítajících dvacet až třicet účastníků výše uvedených schopností, jsme potkali několik, a že mi z toho vstávaly vlasy hrůzou na hlavě.

Výlet na pláž s babičkou — Lisa plácala dortíky...

...Tom si stavěl hrad.

Zvládli jsme to ale bez úrazu a ztrát, ovšem náš plán doznal další nedostatek — a to příliš velkou časovou rezervu. Měli jsme vyhlídnutou novou českou hospodu v Redwood City na večeři, ta ale otevírala až v pět odpoledne — a k Redwood City jsme se blížili už ve čtyři. Zkusila jsem ukecat Míšu Rýzlovou, jestli by nevzala Aničku a nešli s námi třeba na hodinku na hřiště. No, nakonec nás Rýzlovi pozvali na návštěvu, která se protáhla až do šesti. Na večeři do Czech Pointu jsme tedy vyjížděli řádně hladoví (schválně jsme odolávali všem Míšiným lákadlům, šetřivše si místo na smažáky).

K mému překvapení děti nechtěly smažáky, ale řízek. Hroch chtěl bramborák s klobásou a zelím, plus jsme si dali pivo. Škoda, že mají jen lahvové, ale na výběr je snad ze všech piv, která se sem importují. Horší to bylo s obsluhou. Nevíme, jestli majiteli zrovna nepřišel kuchař, nebo školil nového, každopádně tam majitel osciloval chaoticky mezi lokálem a kuchyní a zřejmě i sám částečně vařil. Jídla jsme se dočkali po více než hodině, během které jsem s dětmi šla několikrát obejít blok, aby nezbořily restauraci a moc nekňouraly. Jídlo bylo nakonec výborné — teda alespoň můj smažák a Hrochův bramborák. Jaké byly řízky netuším, neboť i Lisa v podstatě vdechla svoje dva řízky rychlostí blesku a na ochutnání nezbylo. Kvůli jídlu se vrátíme určitě, jen budeme doufat, že se majiteli podaří zvládnout lépe logistiku provozu.

Poslední dny prázdnin si děti užívaly s babičkou v ZOO...

... i na hřišti.

V pondělí dvaadvacátého srpna dětem začala škola. Hroch skuhral s virózkou a tak jsem tenhle slavnostní den absolvovala s dětmi sama. Mno, slavnostní. Ve škole se mačkala neuvěřitelná spousta lidí, neboť většina rodin přišla v sestavě vpravdě hujerovské. K místu, kde se měla řadit Lisina třída, jsme se přes davy vůbec neprotlačili, a tak jsem děti vytáhla ven s tím, že je alespoň vyfotím. Ovšem v situacích, kde jsou ostatní děti zaražené a rodiče zatlačují slzu dojetí, naši potomci blbli a pošťuchovali se, takže pokus o fotografii selhal na celé čáře. Tom pak odběhnul ke svojí třídě, kde se začal vítat s Nicolasem, takže na matku a sestru kašlal. Nakonec si je učitelka odvedla a protože prořídly davy i před Lisinou třídou, dostaly jsme se s Lisou konečně i k jejím dveřím. Tom byl šťastný, že má letos ve třídě souseda Nicolase a Lisa spokojená, že má stejnou učitelku, jako měl loni Tom — a já spokojená, protože letos končím se zběsilým rozvážením dětí sem a tam v různé doby — mají stejný rozvrh, od 8:15 do 14:40 (ve středu do 13:15).

Pro Lisu je dlouhý rozvrh poměrně pecka — do teď byla zvyklá na dopolední školu s tím, že v poledne už měla oběd u maminky a po obědě se obvykle dívala na pohádku, nebo si kreslila, nebo se mohla jen tak povalovat a odpočinout si. Ze školy mi v ty tři hodiny chodí totálně ukňouraná a nespolupracující. A zjevně není sama, neboť mi tuhle hlásila, že jim paní učitelka pustila odpoledne pohádku. Vzhledem k tomu, že paní učitelku znám a vím, že není typ, který by dětem pouštěl televizi, tak asi byla nepoužitelná většina dětí. Já jsem hned první den školy nastoupila na polední dozor — od loňska jsem zaměstnancem školního distriktu a tak jsem mohla hned jít pomáhat. Prvňáčci byli vesměs zmatení. Třikrát nezávisle na sobě jsem řešila problém "kde je naše paní učitelka?" Z kindergarten jsou zvyklí, že s nimi jejich učitelka setrvá celé tři a půl hodiny, u celodenní výuky má ale i pančelka nárok na obědovou pauzu, což prvňáčky totálně vykolejilo. Když jsem jim vysvětlila, že paní učitelka se neztratila a že ani oni nejsou ztracení a že není třeba paní učitelku hledat, neboť je teď hlídá dozor (já) a že když snědí oběd, tak si můžou JÍT HRÁT NA VELKÉ HŘIŠTĚ, tak se nakonec uklidili a uznali, že to s tím hřištěm je vlastně VÝBORNÝ nápad.

Pokus o formální foto prvního školního dne totálně selhal.

Venčení křečka.

Následně jsem na hřišti způsobila chaos — aby člověk nemusel přeřávat několik set dětí, vyfasovali jsme píšťalky. I pískala jsem na chlapečky, kteří se schovávali v křoví na hranici pozemku, což prvňáčci pochopili jako pokyn k nástupu do třídy. Dokonce i jedna paní učitelka se nechala tak zblbnout, že otevřela třídu a vpustila děti a začala rozdávat práci. Musela jsem tedy srocení zase rozehnat a ujistit děti i novou paní učitelku, že přestávka končí až zvoněním, nikoliv mým pískotem. Nicméně tady vidíte, jak důležitou a zodpovědnou funkci mám!

No, snad chaos a únava prvních týdnů pominou a zbytek školního roku proběhne bez zbytečných vzruchů.