Přípravy na parkovišti.

Děti jdou na vandr.

Mates už delší dobu vykládal, že by vzal Toma a Bryce na ryby. Odsouhlasila jsem mu to jako docela dobrej nápad, ale postupně z Matesa vylezlo, že by vlastně vzal děti na vandr do Sierry a rybaření by bylo jen součástí programu. Návrh, že Toma přibere k Bryceovi a Rumiko jsem zavrhla — přeci jen se Mates s Tomem tak dobře neznají, Tom v životě nebyl v noci bez rodičů mimo domov, navíc s faktorem nutnosti dovléct alespoň část svých krámů v báglu (další neznámá) — no nakonec jsem pravila, že s Tomem půjdu i já. Do toho se chytla babička, že by taky šla, takže jsem nakonec přibrala i Lisu. Jediný Hroch nekompromisně pravil, že není mula a nikam nejde a už vůbec ne na Leavitt Meadows, ze kterých jsme se právě vrátili.

Začalo to vypadat na pěknou výpravu velrybářskou, zvlášť vzhledem k tomu, že normálně táboříme s autem a moc neřešíme množství a váhu krámů, které balíme. Můj teplý spacák má asi deset kilo (no dobrá, deset ne, ale tři čtyři určitě), karimatky máme velké, tlusté a pohodlné — a také rozměrné a těžké. Bylo jasné, že budu muset vyškemrat nějaké vybavení od povolanějších a zásobenějších kamarádů. I tak ale můj baťoh při prvním vážení dosáhnul na čtyřicet liber (18kg). S Matesovým (o kilo lehčím) stanem, s tím, že jsem stanové tyčky a pytlík rýže nacpala ještě babičce, s Hrochovým spacákem (je nejlehčí), vařičem od Kovářů s nejmenší bombou, co prodávají, a s karimatkami od Kovářů jsem se dostala blíže ke třiceti librám (pod patnáct kilo) a začala si nadávat za blbý nápad vzít Lisu (Lisa toho moc neodnese, a její spacák a karimatka holt zabíraly spoustu místa). Vzít zpět slib natěšené Lise jsem ale nemohla, tak jsem se jen ujistila u Martina, že fakt nepůjdeme daleko, a doufala, že to nějak zvládnu.

Martin nad Leavitt Meadows. (foto babí)

Odpočinek s těžkým báglem. (foto babí)

V sobotu v osm ráno jsme stáli všichni u nás před barákem a zkoušeli nacpat sedm účastníků výpravy a všechno vybavení do autobusu. To nám zabralo asi dvacet minut, ale nakonec jsme přeci jen opouštěli Hrocha, který vypadal, že okamžitě zase zaleze do postele (což jsem mu zcela nesportovně záviděla). Děti jsme nasoukali na zadní lavici — napasovat sedačky a ještě dokázat všem zapnout pásy připomínalo trošku ježka v kleci, ale podařilo se.

Až do Pinecrestu cesta probíhala celkem v pohodě — tedy kromě jakési bouračky na hwy 580, která zdržela dopravu o nějakou půlhodinku. V Pinecrestu jsme stavěli na rangerské stanici vyplnit povolenky na kempování v divočině. My jsme si s Martinem ještě navíc opatřili povolenky na rozdělávání ohně (platné do konce roku) v celé Kalifornii. Bryceovi, který si stěžoval na hrozné bolesti hlavy, jsem věnovala jeden paralen, svým dětem jsem distribuovala připravené sendviče, a uháněli jsme dál.

Když Rumiko začala křičet "bleje, bleje", napadla mě jen různá expletiva. Nezbývalo než zastavit a zjistit, KDO vlastně zvrací — ukázalo se, že Bryce. To mě docela znepokojilo. Teda kromě škod napáchaných na automobilu, sedačkách a oblečení, se mi moc nelíbila kombinace bolestí hlavy a zvracení — ale Mates pravil, že je blbost, aby měl kluk v pěti tisících stopách výškovou nemoc, a že to nejspíš bude následek přežrání (Bryce vesele plenil v krabici, v níž vozíme různé oříšky, müsli tyčinky a podobné dobrotky) v kombinaci se sledováním DVD v autě (má veliké štěstí, že ve výčtu nezmínil mé řidičské umění, třebaže i to později přišlo na přetřes).

K Poore Lake jdeme necestou.

Tady budeme bydlet. (foto babí)

Ač nás teda stíhaly různé pohromy zdržení, nakonec jsme se přeci jen někdy po jedné odpoledne dohrabali na turistické parkoviště u Leavitt Meadows. Následovalo pobíhání po parkovišti, odbíhání na záchodky, přebalování báglů (Mates se nabídnul, že mi odebere ten původně svůj stan, za což jsem mu byla vděčná), mazání obličejů, hledání klobouků a upozorňování dětí, že se nemají navzájem napichovat na turistické hůlky. Ve dvě hodiny jsme konečně mohli vyrazit. Za půl minuty jsme se vraceli — Tom si z baťohu vyndal vodu, napil se a nechal ji stát na parkovišti. Nezbývalo, než mu vynadat, co ho to napadlo za blbost (jít bez vody), a pro flašku dojít.

K Poore Lake, které bylo naším cílem, je to fakt kousek — asi tři míle, a přestože jsem se obávala stoupání a vedra a těžkého batohu, dětským tempem se to zvládalo docela dobře. Hlavně teda poté, co jsem přebalila baťoh — tím, že mi Mates odebral stan, mi narušil rovnováhu zavazadla a musela jsem přešoupat alespoň karimatky, abych nebyla jak Quasimodo. Čekala jsem tedy, že smečka dětí bude rychlejší, ale místo toho, aby se předháněli v chůzi, tak mi přišlo, že se předhánějí v odpadání. To vypadalo tak, že vždycky jedno dítě prohlásilo, že už nemůže, načež se svalili prďuši všichni.

Mates si uvázal na krk všechny děti. (foto babí)

V noci zjevně mrzlo...

Od Secret Lake jsme to vzali mimo stezku volnou krajinou po mužicích. Což fungovalo až do okamžiku, kdy Lisa začala zaostávat a ve změti skalek jsme ztratily zbytek výpravy. Ne, že bych nedokázala namířit k jezeru, které se třpytilo před námi, ale přeci jen je dost veliké a nerada bych pak lítala sem a tam a hledala, kde kdo je. Naštěstí se pro mě a pro Lisu vrátil Tom, tak jsme se zase našly.

Trochu mě zaskočilo výskání a řev od jezera — evidentně jsme nebyli jedinými zájemci o místo pod stromy na ostrohu. Shodili jsme bágle, dali rozchod babičce, Rumiko a dětem (teda rozchod — děti se vrhly k jezeru a jaly se do něj usilovně házet šišky), a já s Matesem jsme se vydali hledat vhodné místo k tábořišti. Mates to vzal na kopec, já do údolíčka, které se mi zalíbilo. Nakonec jsme oba našli tu samou pěknou loučku u potoka, částečně chráněnou stromy. Přesunuli jsme tam zbytek výpravy, postavili stany — a Mates vytáhnul pruty, čímž na zbytek pobytu zneškodnil děti. Respektive, uvázal si je na krk. To mi vůbec nevadilo; jen co se rybáři vydali k jezeru, mohla jsem si sednout a NIC nedělat, dokonce jsem ani nemusela odpovídat na tisíce otázek, nebo řešit nějaké únavné spory. Mohla jsem si sundat boty, umýt se v potoce, pokecat s Rumiko, uvařit si čaj — a relaxovat.

Ještě hodinu a půl po východu slunce byla zima. (foto babí)

Ale polopoušť se ohřívá rychle, děti se za chvíli ráchaly. (foto Mates)

Po hodné chvíli dorazila Lisa se slovy "já myslela, že už bude večeře". Vysvětlila jsem jí, že večeře bude, jen co "se" uvaří a že "se" rozhodně nebude vařit pro každého zvlášť, ale až dorazí i zbytek výpravy. To naštěstí nastalo záhy, takže jsem hodila do vody instantní rýži a za pět minut jsme jedli. Mladší členové výpravy se dožadovali ohně — i byli vysláni na dřevo.

Hned se setměním Tom pravil, že on potřebuje jít spát. Myslela jsem, že je chudinka unavený — ale kdepak. To jen Mates neúspěšným rybářům vysvětlil, že ryby neberou proto, že fouká a že bude potřeba vstát v šest ráno a zkusit to za ranního bezvětří — a Tom usoudil, že když má vstávat v šest, tak musí jít brzy spát. Snažila jsem se Matesovi naznačit, jakého fatálního omylu se dopustil, a přesvědčovala jsem ho, že Tomovi je potřeba zabavit hodinky (třeba pod záminkou bezpečné úschovy), jinak bude v šest nula nula nastoupený na rybaření. Mates si myslel, že si dělám legraci a nebral mě vážně. I nezbývalo mi, než vysvětlit synkovi, že JÁ v šest nula nula nevstávám, ani kdyby na Poore Lake připlula velryba, a že tudíž si smí vzbudit Matesa a vyřídit si to s Matesem. A že od nich (všech) očekávám, že se zaopatří se snídaní, a sice v takové tichosti, aby mě nevzbudili, nebo bude angry mamma.

Tom ulovil šišku.

Kontrola velitelského času před odchodem. (foto babí)

Původní domluva zněla, že uděláme klučičí stan (Mates, Bryce a Tom) a holčičí (já, babička, Rumiko a Lisa), ale Lisa nekompromisně oznámila, že ona spí s Brycem a Tomem. Takže Mates (nechci býti škodolibá) skončil se všema dětma. Já se musela tísnit s dámami a baťohy (v batozích jsme měli ještě snídani a nechtěli jsme, aby nám je rozkousali žraví čipmunci). Poté, co jsem večer Rumiko odborně vykládala, že ve spacáku je třeba spát s co nejméně oblečením, aby si člověk zahřál celý prostor spacáku, jsem zjistila, že tato teorie neplatí na Hrochův spacák. Také jsem pochopila, proč si Hroch neustále stěžuje na zimu. V jeho spacáku (nutno podotknout, že má za sebou nějakých jedenáct dvanáct let služby) mi byla neuvěřitelná KOSA. Nejen, že jsem si po zapnutí pytle nesundala podvlíkačky (což ve všech ostatních spacákách musím, abych nechcípla vedrem), ale postupně jsem lovila další vrstvy (mikinu, návlek na krk a hlavu) až ve finále došlo na celtu. Pak teprve jsem byla schopná dosáhnout takové teploty, abych v ní byla schopná usnout.

Matesova noc byla zjevně ještě o něco rušnější, neboť děti (Lisa a Bryce) couraly na záchod. Také nedbal mého varování ohledně Tomových hodinek, takže od šesti se musel všelijak vymlouvat, proč se teda nejde na ty ryby. Toma musím ale pochválit — zjevně si byl schopen vydat snídani a být připraven ke startu i bez maminky za zadkem.

Výprava se škrábe do kopce. (foto Mates)

Turistka Lisa. (foto babí)

Někdy v sedm už jsem to nemohla vydržet (Tomovo pokašlávání a vlastní potřebu vyběhnout za keříček) a vyškrábala jsem se ze stanu. Pohled na kotlík se zbytkem vody od večera mi objasnil záhadu noční zimy — voda měla ledovou krustu. Mates pak vytáhnul teploměr, který se sešplhal na mínus půl stupně Celsia (a to už bylo nějakou hodinu po východu slunce, takže v noci podle mě tak dva tři stupně pod nulou byly). I třásli jsme u ohně a snažili se trošku se rozehřát teplými nápoji. Posléze Mates svolil, že se tedy půjde ještě na ryby. No, v podstatě to vypadalo tak, že Tom usilovně nahazoval a Lisa s Brycem klábosili na kameni. Všichni se ale zdáli s tímto rozdělením aktivit spokojení, tak jsem je zanechala osudu a šla balit.

Tom nakonec musel být od jezera odvlečen téměř násilím, byl zklamaný, že nic nechytil. Neměla jsem to srdce mu prozradit, že v tomhle jezeře (blízkém a oblíbeném) pravděpodobně v tuhle roční dobu už žádné ryby nejsou a pokud jsou, tak rozhodně ne na mělčině, kde rybařil. S Matesem jsme se usnesli, že výprava povinně poobědvá ještě před odchodem z tábořiště. Jednak půjdeme najezení a nebudeme muset improvizovat někde v půlce cesty a za druhé nebudeme muset dotyčné jídlo vláčet na zádech. Mates uvařil ještě polívku miso, což byla výborná kombinace s našimi sendviči — a pak jsme šli.

Dolů nám to trvalo jen dvě a půl hodiny, přeci jen se jde z kopce rychleji a veseleji. Když jsme pak přešli řeku u kempu, tak mi došlo, že bych vlastně mohla nechat sotva se plazící děti u řeky a sama doběhnout pro auto na parkoviště — dětem bych ušetřila kus štrapáce po silnici a nám pakárnu s poháněním znavené smečky. Takže jsem nechala svůj bágl Matesovi a vyrazila; zbytek výpravy se zatím ráchal v řece. Na rozdíl od mělkého vyhřátého Poore Lake byla Walker River ledová, jediný Mates byl natolik odvážný, aby se do proudu ponořil.

Zbývá už jen přejít most.

Velmi statečný velitel výpravy.

Stavili jsme se ještě na pack station — o deštivém víkendu jsme byli zapomněli v sedlových brašnách dětské lahve na vodu — ty se našly, Lisa nalezla i Hanka v ohradě a šla ho chvíli oblažovat svou přítomností a také zbytky jablek, která jsem měli s sebou. Ráda bych napsala, že zbytek cesty domů proběhnul bez problémů, ale za Sonora Pass se mi rozsvítila kontrolka tlaku vzduchu v pneumatikách. Najít ucházející gumu nebylo tak těžké, ale byla jsem ráda, že mám s sebou Martina — někoho s kým konzultovat, co dál. Nakonec jsme doufoukávali a cestou kontrolovali, jak moc to uchází. Z toho důvodu jsme raději zrušili plán večeře ve Strawberry a jedli až v prvním větším městě — Sonoře. Obávali jsme se, že pokud nám kolo ujde po dobu krmení nějak brutálně, budeme muset hledat opravnu, což by (doufám) bylo o něco snazší ve městě, než v hospodě na mýtince v horách. Naštěstí jsme to řešit nemuseli a dorazili jsme domů relativně v pohodě. Když jsme pak s Hrochem obešli autobus, konstatovali jsme, že by si stejně zasloužil komplet nové obutí, takže jsme ani nenechali ucházející gumu spravovat a dali rovnou vše nové.

Pokud tedy odečteme píchlou gumu a zvracejícího Bryce, byl výlet docela úspěšný. Akorát musíme do příští sezony zpracovat Hrocha, aby se také zúčastnil a Tomovi pořídit prut. Jo a najít jezero, v kterém JSOU ryby.

Více fotografií je v galerii.