Lekce krasobruslení.

Děti v redwoodech. (foto Pája)

Díky Lisině chorobě s teplotami jsme byli uvězněni týden doma. Tom stavěl vlaky, lego, merkura, transformery, roto a tak pořád dokola, ale stejně nakonec skončil u počítače. Obvykle si brousí po nějakých puzzles nebo dětských hrách; monitoruju to zběžně. Tentokrát mi ale hrdě nahlásil, že hraje Angry Birds. Matně jsem pamatovala, že tuhle hru mu zhruba před rokem ukázal Břeh na svém telefonu, a tak jsem se Toma ptala, kde k ní přišel. Pravil, že to je jednoduchý, páč tady do toho okna napíšu ANGRY BIRDS a ono to hru najde na internetu. Nepamatuju se, že bychom Toma učili vyhledávat, ale někteří jedinci zjevně instrukce nepotřebují.

Děti odpočítávaly dny do příletu babičky; Tom mudroval, že když v noci spí, tak mu to hezky rychle uběhne, a že se tudíž musí snažit prospat celou noc v kuse. Nakonec se i on dočkal a babička přiletěla. Měli jsme geniální plán — babička přistane před polednem, takže zhruba v půl jedné vyleze, my ji naložíme a budeme pokračovat kolektivně na oběd. Ovšem nějak se vymklo vykládání kufrů — v půl druhé se konečně dostaly ven letušky a piloti; babičce to trvalo ještě o pár minut déle. Během té hodiny a půl, co jsme čekali, jsem musela uklidňovat Toma, který "panikoval, že nebude mít babičku", o to víc, že byl hladový a unavený. Útroby letiště mu ale nakonec babičku vydaly, oběd jsme si dali holt až v půl třetí a vše dobře dopadlo.

Aby toho nebylo málo, tak následující den přijela moje kamarádka Pája. Kdysi, ještě než jsme se obě vdaly do Kalifornie, jsme spolu lezly. Teď se vídáme tak jednou za rok, máme to k sobě přeci jen nějakých šest hodin jízdy. Teď má ale Pája dům v přestavbě, takže se ocitla na týden bez zásadních vymožeností jako třeba záchodu a tak byla "donucena" přijmout pohostinství u nás.

Na vláčku ve Vasoně. (foto Pája)

Oslava narozenin s Ellen a Sophií.

Děti byly nadšené — slíbila jsem jim, že můžou spát u babičky v pokoji, čímž se mi uvolnil dětský pokoj pro návštěvu. Nicméně i tak jsem se trošku obávala jak náš domeček (a naše povahy) snesou takhle plný dům. Nakonec to dopadlo nad očekávání dobře — Pája zaplula do našeho režimu a zapojila se do provozu tak, že jsem nějaký nápor na domácnost a nervy ani nezpozorovala. Za těch pět dní jsme stihli několik zajímavých výletů, ale ty jen ve zkratce:

Eli a Sophie obě krasobruslí, jednou z akcí bylo bruslení. Trošku jsem se obávala, jak půjdou dvě krasobruslařky dohromady s dětmi, které bruslí na rybníkové úrovni — a bylo to v pohodě. Tom se s holkama honil a nesl statečně, že je nedohonil. Lisu zase Sophie učila nějaké otočkové triky, které Lisa částečně (leč neúspěšně) opakovala. Ellen pak s Lisou chvíli bruslila, byly dost dobré duo — Eli v šatičkách a punčoškách a Lisa v čepici a flísce. Ale šlo jim to pěkně.

Ve Feltonu jsme se šli podívat na vláček a na redwoody, vlezli jsme do Fremontova stromu a Lisa si rozsekla čelo, když upadla na kraji cesty. Také jsme byli lézt. Pája nelezla deset let, ale potvrzuje mojí teorii, že lezení je za zásluhy — jak to člověk jednou umí, tak není tak těžké se do toho zase vrátit — a lezla 5.10a.

Ve středu jsem musela jedno odpoledne nechat Páju jejímu osudu, protože jsem byla i s dětmi objednaná k zubaři. Nejvíc mě pobavilo, že jakmile se Eli a Sophie dozvěděly, kam jdeme, tak místo jásotu, že ony nejdou, pořídily si bolest zubů (Ellen) a viklající zub (Sophie) a dožadovaly se okamžité návštěvy zubaře také.

Naše obvyklé tábořiště není moc použitelné.

Drtírna Golden Gate Mine.

Jeden den jsme strávili v Santa Cruz. Napřed akvárko, pak oběd, a Tom se hlásil o jízdu na horské dráze, takže jsme skončili na Boardwalku. Tam ale překvapivě vyhrála pláž, na které se dětská smečka neuvěřitelně zmáchala. Odmítla jsem s mokrými dětmi ještě stát frontu na kolotoče a zatroubili jsme k ústupu. Opět se potvrdila teorie, že děti k radosti a vylítání potřebují velmi málo technických vymožeností — písek a vlny stačí bohatě.

Ve čtvrtek před Lisinými narozeninami proběhlo drama. Napřed vzal Tom křečka Pattie na zahradu a pak kamsi odběhl. Následovalo zběsilé hledání "myši" na dvorku, během kterého jsem přemýšlela, jakým způsobem synka přetrhnout. Nakonec mi Pattie cupkala vesele naproti od popelnic, asi si byla očuchat teritorium. Odchytla jsem ji, sprdla Toma za to, že je nezodpovědný a že nemůže křečka nechat běhat venku bez dozoru, a odnesla zachráněnou Pattie domů. Ta byla ale rozdováděná, do klece se jí nechtělo, i vypustila jsem ji do baráku a šla jí vyčistit klec. Pája se mě ptala, jestli má křečka chytat, odbyla jsem ji, že je to v pohodě. Pattie objevila, že pod myčkou proleze do skříňky pod dřez, kde mám odpadkový koš, který jistě krásně voní, a navíc se tam dají cupovat houbičky na nádobí. Když se Pattie nabaží těchto radostí, tak si sedne ke dvířkám a čeká, až někdo otevře a vyzvedne si ji.

Ovšem když jsem tentokrát vyčistila klec a otevřela dvířka pod dřezem, že uchopím křečka a vložím do klece, křeček nebyl. Vyházela jsem houbičky a čistící prostředky — a křeček pořád nebyl. Povolala jsem domů děti a dala jim za úkol hledat. Křeček nebyl. Nutila jsem všechny bedlivě poslouchat, jestli Pattie někde neštrachá — nic. Prostě zmizela. Bližší ohledání skříňky odhalilo díru kolem odpadu, vedoucí kamsi do hloubi — tj. buď pod dům (kde máme asi metrovou mezeru mezi zemí a podlahami, v níž vede topení, voda, elektřina a kanalizace) a nebo možná mezi sádrokartonové zdi.

Nakonec jsem musela hledání křečka přerušit. Jela jsem lézt a rodinu jsem zaúkolovala posloucháním (zvlášť až děti usnou a přestanou dělat rachot), jestli křeček nechrastí s něčím v domě. Pořád jsem doufala, že Pattie jen zalezla někam v přístupných místnostech.

Léto je opožděné, vše teprve začalo kvést.

Nad pouštním Walkerem začínají hory.

Z lezení jsem se vrátila k prázdné kleci — Pattie se nikde nezjevila. Hroch měl všeliké poznámky, když jsem vyklidila komoru, abych se dostala k průlezu pod barák, a snažila se půlkou těla v díře a s baterkou osvítit hlubiny našeho podzemí. Vlézt se tam dost dobře nedá; člověk riskuje, že se buď přerazí o nějaké trubky, nebo naopak zničí třeba rozvod topení, navíc mám klaustrofobii, ale kdybych nešťastnou "myš" (jak ji tituluje Sid) viděla, asi bych se přemohla. Jednak mi jí bylo líto (chcípnout někde bez pomoci mi nepřijde nejlepší), jednak chcíplé zvíře pod barákem šíleně páchne, a navíc jsem se cítila docela provinile — Toma jsem sprdla za vypuštění křečka a pak jsem sama zvíře nechala zdrhnout. Pattie jsem ale neviděla.

Když se všichni odebrali do postelí, zjistila jsem, že asi neusnu a šla si číst do obýváku s tím, že aspoň budu poslouchat, jestli se někde něco nešustne. Sidovy poznámky, že křeček může být kdekoliv a vylézt třeba v garáži, mě inspirovaly a rozhodla jsem se prozkoumat ještě garáž. Sotva jsem otevřela dveře, uslyšela jsem šílený rachot. Když jsem rozsvítila, štrachání pokračovalo, což bylo nadějné — divoké zvíře by na světlo reagovalo ztuhnutím. Nakonec jsem našla zdroj hluku v podstavci pod bojlerem. Naštěstí jsou desky obkladu prohnilé (což na první pohled není vidět), takže se mi podařilo odlomit kousek a vyprostit ubohého křečka. A pak jsem konečně mohla jít spát (poté, co jsem třikrát zkontrolovala, že je klec pevně zavřená).

Na Lisiny páteční narozeniny jsem tedy byla mírně nevyspalá, ale hlavně že to dobře dopadlo. Lisa byla celá natěšená; o narozeninách mluvila už alespoň dva měsíce a samozřejmě nikdy neopomněla vyjmenovat, co všechno by si přála. Letos jejím přáním opět vévodila jízda na koni, ale tu jsme dlouho zavrhovali — na poníky do Half Moon Bay, které rodič vodí po ohradě, se nám fakt nechtělo. Nakonec jsme vymysleli, že pojedeme na osvědčené Leavitt Meadows. Jednu chvíli to vypadalo, že by se k nám Pája přidala, ale sešlo z toho z logistických důvodů.

Lisa si k narozeninám přála "krásný dort". Dorty tu dělají krásné, což o to, ale příšerně přeslazené. Naštěstí se mi podařilo sehnat výstavní kousek v miniaturním vydání — a i tak jsme měli co dělat, abychom ho v osmi lidech pozřeli. Prostě se to fakt jíst nedá (a to jsem čokoholik a sladké mám fakt ráda). Lise jsme popřáli hned ráno, ještě než Hroch odjel do práce a návštěva zpět do jižní Kalifornie. Lise se dort líbil, dostala hromadu dárků, ze kterých byla nadšená. A já začala balit na víkend.

Pohled dolů do Antelope Valley (na Walker).

Na pack station.

Vyjeli jsme v pohodě v sobotu dopoledne, na oběd se stavili v Knights Ferry a někdy kolem třetí jsme byli na pack station. Kovboj Jeff pravil, že nás na koně klidně vezme hned, ale že nejspíš trošku navlhneme — nad White Mountains se kupily bouřkové mraky. V předpovědi byly občasné bouřky, ale zatím nám to nepřišlo nijak dramatické. Domluvili jsme tedy dvouhodinové kolečko na neděli dopoledne a pořád v pohodě se vydali na naše oblíbené tábořiště na Cottonwood.

To, že nad ním jsou mraky jsme věděli, že tam nejspíš bude pršet, se dalo předpokládat. Když jsme se ale ještě na hlavní cestě ocitli před několik metrů širokým brodem v místě, kde nikdy nebýval, začalo nám docházet, že to možná nebude jen tak. A skutečně — silnice byla zaplavená ještě na několika místech. Pak jsme dojeli do místa, které vypadalo obzvláště ošklivě — potok se vylil z břehů a pokračoval po prašné cestě, čímž tuto změnil v koryto plné jam a kamenů. Nějak jsme se vešli na zbývající půlku silnice — pořád jsme ještě doufali, že v lesíku, kde normálně bydlíváme, budou škody minimální.

No a pak jsme stáli s Hrochem vedle zabláceného autobusu, z něhož se ani nedaly vypustit děti ven, a koukali na tu spoušť. Tady zjevně nešlo o letní bouřku nebo přeháňku; celý les se změnil v potok, voda tekla všude, kde jen našla trošku sklon. Na rovných místech (kde obvykle stavíme stany) se pro změnu vytvořily rybníčky. Začalo nám docházet, že v tomhle by se dalo kempovat tak možná na gumovém člunu, ale rozhodně se nám nechtělo stavit stany v pěti číslech vody a bahna (a čekat, jestli noční bouřka nevyhrabe nové koryto přes náš stan).

Učinit rozhodnutí, že v hotelu nám bude lépe, nebylo za těchto podmínek tak těžké. Cestou zpět k hwy 395 jsme ještě zkoumali, zda se nevyskytne nějaká alternativní tábořící možnost, a našli jsme štěrkovou plošinku na křižovatce dvou cest — ta jediná nebyla pokryta pěti centimetry vody nebo dvaceti centimetry bahna. Žádná krása ale taky ne — nicméně jako plán B (kdyby nebyl volný hotel) bychom to brali.

Brody už jsou pohodové.

Pořád je pěkný letní den.

Naštěstí ve West Walker Motel měli poslední dva volné pokoje. Ve Walkeru také začalo vylézat sluníčko a páč ještě neudeřil čas večeře, rozhodli jsme se trošku se po celodenním sezení v autě vyvenčit. Hospodský Jeff (neplést s kovbojem Jeffem) nám kdysi doporučoval Mill Canyon, stejné doporučení, včetně podrobných instrukcí, se nám dostalo od majitelky motelu.

Walker je pouštní městečko. Teče skrz něj stejnojmenná řeka, ale jinak se okolní krajina skládá vesměs z kamení, pelyňkových keřů, a různých variací na kaktusy a suchomilné rostliny. Celek působí poněkud vyprahle a nevlídně. Rozhodně by člověk nečekal za prvním kopečkem, přes který se přehoupne po prašné silnici, šťavnatě zelené údolí, obklopené lesnatým úbočím podhůří Sierry Nevady. Za údolíčkem jsme v kopci objevili starou drtírnu kamene — před sto lety tu býval zlatý důl. A pak jsme pokračovali dál do hor, přes nádherné vyhlídky do Antelope Valley (kde je i Walker), až se na horské louce cesta začala různě rozdvojovat a štěpit. Jako první jsme zvolili odbočku označenou "pack station". Nenašli jsme ani živáčka, jen zvědavé muly se hrnuly k ohradě — asi čekaly, že jim vezeme něco k snědku — ale domluvit vyjížďku jsme s nimi, pravda, nemohli. Škoda že tu nikdo nebyl, docela by nás změna scenérie a koňských tras potěšila.

Pak jsme prozkoumali dva výchozí body na různé stezky do hor a po jedné stezce jsme se vydali na malou procházku lesem. Zase mě překvapilo, jak pozdě tu v horách přišlo jaro — tady vše kvetlo a pučelo, vůbec to nevypadalo na prostředek léta. Největší překvapení ale bylo zjištění, jakou pěknou krajinu Walker tají za pouštní fasádou; sem se určitě budeme vracet.

Koně si musí zkusit jednu malou vzpouru.

Sestup k Secret Lake.

Zaparkovali jsme autobus před motelem a přeběhli silnici k Jeffovi. Chvíli jsme v útrobách hospody Jeffa hledali — chtěli jsme se ujistit, že nám fakt po té ostudě, co tam spáchaly děti, ještě naleje. K našemu překvapení jsme ho našli uprostřed konverzace s Craigem (takto majitelem pack station na Leavitt Meadows). I když zase tak překvapení jsme nemuseli být — v téhle oblasti žije tak málo lidí, že je dost pravděpodobné, že se všichni znají. Craig pravil, že byl jen dětem pro večeři, páč mu bouřky vyplavily sklep baráku a má hromadu práce i starostí. Omlouval se, že nemůže být na pack station a že ani moc nezvládá telefony a emaily.

My se Sidem jsme se rozhodli využít toho, že spíme přes ulici, a objednali jsme si větší množství piva. Ovšem nějak jsme už vypadli z tréninku a pořád nám zůstávala půlka džbánku, i když Jeff už zavíral. Nabídnul nám, ať si pívo vezmeme na hotel a ráno mu jen postavíme sklenice na stůl před hospodou, což jsme s radostí přijali. Navíc jsme se zbavili dětí, šoupli jsme je na pokoj s babičkou, ať si to spolu užijou. My jsme si zase trošku popovídali a nakonec se nasmáli, když Sid objevil kout (zřejmě určený k odkládání kufrů), který mu padnul jako ulitý. Konstatoval, že je to zřejmě izbička pre opilcov, páč z ní nejde žádný způsobem vypadnout.

Ráno jsme ocenili další zvláštnost tohoto motýlku — pokojíčky jsou malinké, ale každý má před-zahrádku se stolečkem a židličkami. Jako místo na snídani ideální, zvlášť v krásném bezmračném letním ránu. Na Leavitt jsme měli být až v deset, takže jsme měli spoustu času posedět a sbalit se v pohodovém tempu.

Babička prohlásila, že ji koně nelákají a raději se projde pěšky, a vyrazila ke stejnému cíli jako my. S koňmi jsme přebrodili bez problémů potoky a nakonec i Walker River v místě, kde se rozlévá do šířky. Dramatické brody z doby před pár týdny se nekonaly. Když jsme se pak vydali po stezce dál do lesa, vyhlásila Tomova Barney stávku. Tuze trvala na tom, že by bylo dobré otočit a vrátit se domů, a když ne to, tak se alespoň napást na zelené travičce. Byla jsem zvědavá, jak to Tom zvládne, ale nakonec si se vzpurnou kobylkou poradil.

Secret Lake

Pohled do údolí s mariňáckým výcvikovým centrem.

U Secret Lake jsme už jednou byli, ale kdysi dávno, při naší úplně první výpravě na Leavitt Meadows, takže i pro nás byla tahle vyjížďka zajímavá a relativně neokoukaná. Děti ovšem u jezera potřebovaly sváču a chvilku oddech — myslím, že při své touze jezdit víc na koních, nedokázaly odhadnout, jaká fuška to bude. U Secret Lake ale začínalo být jasné, že nezůstaneme suší. Jedna bouřka se hrnula z východu, druhá ze severu a ani další světové strany nevypadaly nijak přívětivě.

Dolů nás ale čekala ještě pěkná štreka, a nezbývalo než doufat. V jednom místě Jeff zastavil a navlékli jsme děti do větrovek. Za další chvíli stavěl znovu a trval na tom, že my se Sidem se musíme navlíct do kovbojských kabátů. Marně jsme jej přesvědčovali, že to, že nemáme bundy je naše blbost a že jsme si je nebrali za plného vědomí, že když tak zmokneme. Nakonec jsme byli přesvědčeni — a jen co jsem na sebe hábit navlékla, spadly první kapky.

Koním se to vůbec nelíbilo. Snažili se natáčet tak, aby jim vítr nehnal kapky do očí, takže chvílemi šli stranou. Bylo vidět, jak se v nich pere touha zdrhat před počasím s touhou být co nejrychleji doma (což bylo asi o devadesát stupňů jiným směrem). Nakonec se vítr i průtrž trošku zklidnily a my se hnali dolů. Koníci v každém rovnějším úseku poklusávali a různě do sebe šťouchali a popoháněli se. Překvapilo mě, že se Tom, který je jinak bolestín a hypochondr, tvářil zcela v pohodě a statečně snášel nepohodlí. Na Lisu toho ale bylo moc — v nějaké fázi vzal jejího Hanka Jeff na provaz, protože Lisa už byla sotva schopná držet se sedla. Do toho tiše (i hlasitěji) pofňukávala, až jsem ji musela sprdnout, že děsí koně.

Na pack station jsme dojeli promočení všude tam, kde nestačily hábity. Děti měly větrovky proteklé, o kalhotách ani nemluvím. Překvapilo mě, že Tom si ještě pořád nijak nestěžoval — asi mu společnost mužných kovbojů opravdu prospívá. Lisa se značně rozveselila, jen co byla v suchém oblečení a dostala svačinu. Takže nakonec si myslíme, že tenhle zážitek našim kaliforňátkům prospěl. Obvykle kempujeme jen v letní, suché, sezóně, s nepřízní počasí se setkali v podstatě poprvé — a vzhledem k tomu, že to nebylo za nijak dramatických okolností (u auta a v suchu jsme mohli být tak za čtyřicet minut), tak to považujeme za dobrou zkušenost.

V horách jsme šíleně zmokli...

... a další den slavili Lisiny narozeniny u bazénu.

No a aby překvapením nebyl konec, naúčtoval nám Jeff divně nízkou částku. Když jsme se dotazovali, čím to (neradi bychom udělali nějaké dluhy nebo dostali někoho do průšvihu), tak prý Craig nařídil, že Lisa pojede zadarmo, když to jsou její narozeniny. Takže tímto děkujeme, takhle velký dar jsme nečekali (koně nejsou nijak levná záležitost).

Jestli počítáte se mnou, tak Lisa měla jednu oslavu v pátek, pak měla narozeninovou vyjížďku na koních v neděli — a navíc jsem jí na pondělí pozvala spolužáky a kamarády a sousedy na bazén. Přípravu mi trošku komplikovaly hromady zabahněného a mokrého prádla v garáži, ale zvládla jsem dojet alespoň do Costca a nakoupit nějaké ovoce a mísu cupcakes — maličkých dortíků. Maminky pozvaných dětí jsem předem informovala, aby Lise nenosili žádné dárky, a když už budou muset něco přinést, tak aby to byly věci použitelné (různé věci na tvoření atd.). Jsem vděčná za rozumné rodiče — nedošlo k rozšíření Lisiny hromady hraček, dostala fakt samé kreativní věci, které časem vypotřebujeme a bude hotovo.

Samotná oslava dopadla asi dobře — děti naskákaly do bazénu a setrvaly tam v podstatě až do konce oslavy. Lisa si hrála hlavně s klukama, s Kubou se dokonce potápěla (což mě při jejím odporu k vodě dost překvapuje — ale láska je silná čarodějka). Pak to ovšem Lisa rozčísla svým svěřením se Blance: "Víš, já mám ráda Kubíka, je to můj nejlepší kamarád. Chtěla bych si ho vzít. Ale víš, je tu ještě někdo jiný...". Tak nevím, že bych fakt začala zkoumat dostupné DÍVČÍ internátní školy???