Dámská disciplína - chycení telete.

Pánové museli tele přeprat a svázat.

V Hays Street Cafe měli volno jen na terase, ale podařilo se nám nainstalovat slunečníky tak, aby nám nebylo moc horko. Hroch a Tom se kroutili, že se jim na rodeo nechce, ale nakonec svolili, že na chvilku to s námi vydrží. Navíc jsme byli vpuštěni bez vstupu — jestli už vstupenky doprodali, nebo jestli to bylo tím, že se rodeo chýlilo ke konci, to nevíme. Vydrželi jsme to nakonec asi hodinu. Naše oblíbená zábava se letos skládala s disciplíny, kde kovbojové museli ulovit tele do lasa a svázat mu nohy. Často to skončilo valnou hromadou v prachu, kde se zmítala kopyta a nohy v botách, za výkřiků z obecenstva "a ještě jí dej pusu" a podobných návrhů.

Pak už jsme to nemohli vedrem vydržet a opustili jsme město za účelem ochlazení se v horách. Na Lundy Lake bylo o mnoho příjemněji, zvlášť když stezka vede lesem. Obhlídli jsme bobří hráz a vyškrábali se na skálu. Tam mi rodina začala odpadávat a mrčet, že dál nechtějí. Ovšem když jsem navrhla, že půjdu sama aspoň o kousek dál, přidal se ke mě Tom — jeho objevitelská duše nesnesla, že bych brousila někde, kde to on neviděl.

Bobří hráz na Lundy.

Cesta se změnila v řeku.

Daleko jsme se ovšem nedostali — stezka se záhy změnila v koryto potoka. Hopkali jsme po kamenech a kmenech, ale nakonec jsme se dostali do fáze, kde by bylo nezbytné buď zmáchat boty, nebo se zout. Raději jsme se vrátili za Hrochem a Lisou, kteří se už ráchali v ledovém jezeře. Vlézt jsme do něj nedokázali nikdo, ale aspoň jsme se trošku ošplouchali. Jednak nám to přišlo společensko-hygienicky nezbytné a za druhé to bylo v horkém dni velmi příjemné.

Mezi pátou a šestou odpoledne jsme měli naplánovaný sraz s Nejedláky u Mono Lake. Oni absolvovali s návštěvou Bodie, což jsme my odmítli kvůli vedru. Na parkoviště nakonec dorazily obě osádky s asi dvouminutovým rozestupem. Potomci dělali, jako kdyby se neviděli naposledy včera, a za nadšeného řevu zmizeli na hřišti. Tam odtud jsme nakonec odvlekli na naučnou stezku. V okamžiku, kdy jsem si to rázovala po dřevěných lávkách v chumlu čtyř dětí, dostalo se mi od tůristů obdivného dotazu, zda jsou všechny moje — musela jsem skromně přiznat, že jen polovina. Cestou zpět k autu se smečka dožadovala opět hřiště, ale dostali demokraticky na vybranou, jestli chtějí na hřiště, nebo opékat buřty. Odhlasovali si buřty (v což jsme doufali, neb jsme dotyčné uzeniny měli již v kufru auta a navíc nevím, kde bychom pořídili jinou večeři — ale zatím nám tyhle triky prďuši neprokoukli).

S Nejedláky u Mono Lake.

U ohně.

Nejedláci museli v Bridgeportu ještě doplnit zásoby piv. V našem potůčku na tábořišti se dá obvykle najít pár (alkoholických) limonád a nějaký ten cider, ale rozhodně ne v množství dostačujícím pro šest dospělých. Dále jsme museli Nejedláky protáhnout naší necestou k místu konání ohně. Asi v polovině Nejedláci málem přejeli odbočku — nějak si mysleli, že loučka na rozcestí už je to ono a hodlali stavět a tábořit. Myslím, že je trošku zaskočilo, jak moc praštění jsme, nicméně nakonec jsme šťastně dobloudili až k nám.

Na místě jsme využili dětské energie a touhy po opékání a poslali neposedy sbírat dříví. Oheň je zajímal jen chvilku, mnohem větším lákadlem byl nakonec potok, přes který se dá brodit, nebo chodit po kládách, různě se ráchat a hulákat na lesy. Postupně ale došlo k opečení buřtů a párků a taky marshmallows. Když se děti začaly dožadovat čelovek, došlo nám, že se setmělo a že bude načase zahnat všechny do postelí a spacáků.

Čekání na průvod.

Konečně jdou!

Ráno jsme to měli taktak — honem jsme polkli k snídani nějaké drobnosti bez vaření a už jsme se řítili do Bridgeportu, abychom stihli slavnostní průvod v deset hodin. Čekali jsme na otočce, to jest před Hays Street Cafe, kam jsme se chystali po průvodu na brunch (snídaňooběd). Ovšem tím, že jsme byli až na konci slavnostní cesty, trvalo déle, než jsme se dočkali prvních účastníků. Potomci dostali od Blanky všichni želé, ale ani to je dlouho neodvrátilo od blbin. Pak už je naštěstí zaměstnal průvod. Některé vozy vezly občerstvení ve formě vodních pistolí, kterými svlažovali obecenstvo, z jiných vozů se děti dočkaly sladkostí, nebo i hraček (plastové létající talíře, viděla jsem i malé letadélko).

Hroch nezaváhal a honem nám zamluvil stoly těsně před koncem průvodu, takže jsme si dali s Nejedláky jídlo (i když každá rodina u jiného stolu, ale bylo nás celkem jedenáct, což by asi nebylo moc praktické) a pak jsme jeli každý na svůj program. My jsme vymysleli, že zkusíme dojít k vodopádu nad Twin Lakes, abychom měli nějakou změnu od každoročního opakovaní Virginia Lakes.

Dámy z Bodie.

A už prcháme do chladivé přírody.

Z našeho předchozího výletu jsem si pamatovala úmorné stoupání serpentýnami, ale tentokrát to nebylo tak hrozné. U první vyhlídky na řeku (totálně zahlcené turisty z příšerného kempu na úpatí) jsem si namočila triko, tak mi ani nebylo horko. Dále jsme stoupali v podstatě už sami (turisté, podavše závratný výkon patnáctiminutového výšlapu za první serpentýnu nad kempem, se vraceli ke svým bydlíkům a umělým trávníkům). Na další vyhlídce jsem usoudila, že by bylo dobré trošku zchladit i děti. Tom bral cákání jako hru, ale princezna Lisa se šíleně urazila a rozbrečela.

Na horské louce pod úrovní sněhu bylo už mnohem chladněji, ale zato nám došlo, kde soudruzi udělali zásadní chybu — na rozmočenou jarní bažinku jsme dorazili BEZ repelentu. Hledání dobrého místa na piknik bylo o to složitější — bylo potřeba nejen najít flek, kde se dá sednout a případně ráchat v řece, ale hlavně bylo potřeba najít větrnou hůrku, která by znesnadňovala komárům nálety. Hroch se řítil dál lesíkem a bažinami, až jsem musela zařvat, že tohle fakt nevydržím a že se vracím na začátek louky, který nebyl tak probahněný a kde pofukoval větřík. Hroch remcal, ale nakonec obsypaní hmyzem jsme byli všichni, včetně jeho samého.

Kachna Lisa se hrnula do říčky, ale i jí přituhly rysy a vodu opouštěla chvatným krokem. Tající sníh urazil do téhle říčky možná jen pár desítek metrů a teplota tomu odpovídala. Příjemně mě překvapilo, že na pojídání sváči si děti našly kousek břehu s výhledem na říčku a zjevně se kochaly vyhlídkou. Občerstvení nám všem prospělo, ale je pravda, že zpět se jde DOLŮ, což je vždy jednodušší. Při osvěžovací zastávce v půlce se už i Lisa vesele cákala a smála se — tak snad pochopila, že v horkém dni není pár kapek studené vody žádné neštěstí, ale naopak příjemné zpestření.

Tentokrát trošku delší výšlap.

Děti při sváče obdivovaly říčku...

K večeři jsme si ohřáli polívku na tábořišti a taky jsme se opláchli v potoce, přeci jen jsme po takovém výšlapu byli upocení a smradlaví. Trošku nám dělaly starosti mraky nad Bridgeportem, doufali jsme, že nestrávíme slavnostní ohňostroj v autě. Cestou to vypadalo čím dál tím hrozivěji, ale ve vlastním městě nakonec ani nekáplo. Díky mrakům ale zřejmě pustili ohňostroj o něco dříve, což bylo fajn. A za téměř neuvěřitelné považuji to, že jsme se v tom chaosu zcela náhodou sešli s Nejedláky. Dále se musím pochválit, že tentokrát jsem si vzpomněla, jak nepříjemné je postávání a přiměla jsem rodinu sbalit kempovací židličky, takže jsme ohňostroj sledovali s veškerým pohodlím. Lisa tedy většinu produkce strávila na mém klíně, rány ji pořád ještě zřejmě děsí, ale nadšeně vykřikovala, tak snad si začne i tuhle zábavu užívat.

V úterý ráno jsme měli v deset sraz v Hays Street Cafe s Petrem, kterého jsme měli naložit a odvézt domů, zatímco Blanka s dětmi a návštěvou ještě stíhala Las Vegas. Když jsme dojížděli k parkovišti, bylo jasné, že plán se nám poněkud vymknul. Před hospodou posedávalo asi dvacet lidí, včetně Petra. Odhadli jsme čekačku na hodinu až hodinu a půl a raději si nakoupili snídani v místním GENERAL STORE. Tu jsme pohltili na loučce u Buckeye a následně skočili do horkých pramenů. Na rozdíl od Hays Street Cafe byla tato atrakce zcela liduprostá. Sice rozvodněná řeka vytvořila z horkých pramenů prameny vlažné, ale i tak to bylo očistné a osvěžující. Překvapil mě Hrochův úprk do lesa — který by asi byl méně nenápadný, kdyby kolem BYL nějaký les, v pouštních keřích měl trošku problém se schovat. Vrátil se zalitý studeným potem — nakonec jsme to identifikovali jako pravděpodobnou součást úpalu. V noci před tím se klepal pod dvěma spacáky jak drahý pes, přestože venku bylo relativně teplo, ve stanu pak vysloveně příjemně.

... která byla moc pěkná.

Malebné mraky nad Bridgeportem.

Díky chorobě se pak Hroch nezúčastnil posledního bodu programu a to opětovné jízdy na koni. Tomášek se dožadoval možná víc než Lisa. Zřejmě mu na pack station, ve společnosti mužných kovbojů došlo, že na koni mohou jezdit i chlapi, že se nejedná o holčičí záležitost jako na jízdárně. Petr pravil, že se hodlá této taškařice také zúčastnit a jak pravil, tak učinil. Dostal "mého" Willyho, a já kobylku Jennu. Děti zase byli na Hankovi a Barney. Craig zrovna jel pro Large Marge k veterináři a tak na Taylerovi vedla výpravu Coleen.

Jenna otáčela hlavu a pořád mě zkoumala a bylo vidět, že s výsledkem svých výzkumů není moc spokojená. Zkusila mě protáhnout hned kolem tyčky plotu a pak keřem, to jsem jí nedovolila. U brodu se ovšem cuknul Hank a odmítnul vlézt do řeky. Jenna se rozhodla držet partu a stávkovat s Hankem. Do toho se Sage otočil Smokyho a vracel se k ohradě se psem, který se vydal na výlet s námi, ovšem Coleen nechtěla riskovat utopení psiska (menšího než Craigův labrador). Jenna pochopila Smokyho ústup jako příležitost k návratu a začala se se mnou otáčet. To jsem jí nakonec vymluvila a i Lisa nějak dostala Hanka přes řeku, nicméně i Coleenin Tayler dělal všeliké vylomeniny. Asi se to dá vysvětlit tím, že už bylo pozdě odpoledne a koníci doufali ve večeři a svatý pokoj a nechtělo se jim zase někam chodit, ale já si myslím, že velkou roli hrála i nepřítomnost Craiga. Mám pocit, že koně ho poslouchají na slovo a nedovolí si dělat nějaké lumpárny, když je páníček nablízku.

Ohňostroj byl bez deště.

Konečně teplá koupel!

Na Jenně prý normálně jezdí dcera Coleen, takže Jenna nesla mou přítomnost nelibě. Cestou pořád otravovala koně před sebou, strkala do nich čumákem, až jí Willy zkusil asi dvakrát nakopnout. Nakonec jsem se domluvila s Petrem a předjeli jsme je — na Barney si Jenna tolik nedovolila a navíc Barney je laxnější. A taky si myslím, že je Jenna zvyklá jezdit vepředu a nesla těžce zařazení do šňůry koní.

Po návratu se opakovala situace z neděle — Lisa opendovala kolem koní, dostala od Coleen náruč sena pro Hanka a Barney. My jsme tak různě klábosili a částečně balili na cestu zpět, když se ze zatáčky silnice vynořil truck s koňským přívěsem. Jak ovšem koně v ohradách poznali, že je to Craig a že veze Large Marge, to nevím. Každopádně řehtali a všemožně se radovali (viz. můj pocit, že koně dobře vědí, kdo je tady boss). A tak se děti viděli ještě s Large Marge a Lisa se dokonce svezla na hřbetě (bez sedla) téhle veliké kobyly. Tom se držel raději Barney, myslím, že on potřebuje i mezi koněma mít toho svého, kterého zná.

Craig nám prozradil, že na parkovišti u mariňáckého cvičáku mají vojáci vynýtované nějaké lezecké cesty, tak jsme to jeli omrknout. Nýty jsou zjevně industriální (asi pětkrát větší než plíšky co běžně používají lezci), ale cesty jsou popsané (i s klasifikací), a i když jsou velmi lehké, tak jako cvičná loučka pro děti a Hrochy se mi to docela zalíbilo. Příště tedy sebou bereme lana a klumpry a pokud nás vojsko nevyhodí, můžeme si zkusit zalézt.

Pak už zbývalo jen dojet domů — s malou zastávkou ve Strawberry Inn, s příjemným českým majitelem, kterou jsme si vyzkoušeli už loni. Strawberry jsme si vyhlídli na večeři, nechtěli jsme riskovat, že do dalšího záchvěvu civilizace dorazíme po zavíračce.

Na koních — Carol, Lisa, Sage, Tom a Petr.

I potůčky jsou rozvodněné.

Doma mi následující den lehla Lisa s horečkama. Buď chytla virozku od Hrocha a nebo někde úplně jinde, každopádně mi teplotkovala a kašlala tak dlouho, že jsme nakonec vyrazili další pondělí místo na koně k Hollie k doktorovi. Tam nic Lise nenašli a radili vyčkat, takže jsme vyčkávali. Celá choroba nakonec trvala týden, což bylo docela peklo pro obě děti. Lisa obrečela koně a plavání tak, že jsme vyměkli a jako cenu útěchy jí pořídili koně na tyči, kterého měla vyhlídnutého k narozeninám. Totiž Lisa by si přála nejlépe koně živého, a když ne živého, tak aspoň plyšového (pokud možno v životní velikosti), tuhle zálibně hleděla na koně houpacího. Toho jsem jí vymluvila, že je už veliká, ale proti koňské hlavně na násadě od smetáku, s kterou se dá předstírat, že člověk jede na koni, jsem neměla dost argumentů. Až při placení jsem si všimla, že hlava dokonce řehtá a frká. Nu což, baterky se dají při nejhorším vyndat.

Já jsem nucený pobyt doma měla zpestřený opětovnými problémy s telefonem. Před odjezdem na víkend jsem si totiž všimla, že mi dochází kredit, i zakoupila jsem po internetu další minuty. Ty se mi do druhého dne ale na telefonu pořád neobjevily, a tak jsem zavolala Tracfonům o nápravu. Po několika hodinách na záznamnících, mi milá slečna nápravu zjednala — minuty vesele naskočily. Poděkovala jsem a oddechla si — do té doby, než mi volal Sid na domácí linku, že mi mobil nefunguje a nemůže se mi dovolat. A skutečně. Strávila jsem v záznamníkovém pekle další čtyři hodiny, promluvila asi se třema osobama, které pravily, že mě musí předat nadřízenému, až poslední nadřízená mi uprostřed hovoru vypadla (nebo zavěsila). Následující pokusy o dovolání se nějaké pomoci, skončily v osm večer, kdy záznamník pravil, jak si mě strašně váží, a ať si zavolám v pondělí. Zelená vzteky jsem šla spát, a prodloužený víkend absolvovala nemobilní.

Návrat z vyjížďky.

Lisa v sedmém nebi.

Ve středu po návratu jsem dovolala na Tracfony, po několikerém přehazování pravili, že to spraví a skutečně — operátorka se mi dovolala, já jsem z telefonu dovolala ven, sláva. Moje radost trvala až do večera, kdy mi Sid oznámil, že mu přišla moje SMSka z úplně cizího čísla. Zvažovala jsem, jestli mám nervy na to strávit zase několik dní na záznamnících nebo jestli je jednodušší oznámit všem, že mám nové číslo. I zvolila jsem variantu číslo dvě. Následující sobotu mi ovšem přišel email od Tracfonu, že se omlouvají, že mi omylem změnili číslo a že mi teda přehodili zpět číslo původní. Kromě toho, že jsem byla vzteky bez sebe (protože jsem předchozí dva dny nedělala nic jiného, než se snažila najít kontakt na všechny, co potřebují můj telefon a oznamovala jim, že se číslo mění), to mělo ještě jeden háček — telefon OPĚT NEFUNGOVAL.

Na druhou stranu, po těchto zásazích mé telefonní společnosti jsem při posledním kole už neměla žádné požadavky — bylo mi jedno, jaké číslo mi přidělí, chtěla jsem jediné — aby bylo FUNKČNÍ. Takže mám číslo původní (páč se to jevilo jako jednodušší varianta) a jak dlouho vydrží v provozu, to se ještě uvidí. Pokud mě chce tedy někdo kontaktovat, doporučuji používat nějaké netechnické prostředky (např. pony express se mi po těhle zkušenostech jeví jako velmi dobrý nápad).