Starý známý strom v Rancho San Antonio.

Schovávačka v pařezu.

Lezecký víkend zafungoval báječně — zase jsem se těšila na další týden prázdnin s roztomilými potomky a nezůstalo jen u těšení, náramně jsem si to užila. Na hodině u Hollie jsme byli tentokrát ráno a ani jedno dítě nestávkovalo a neprudilo, takže z toho bylo příjemné dopoledne u koníků.

Také se mi podařilo zkoordinovat se s Janou. Kdysi, dokud hlídala Michaela a Jamese, jsme spolu (a s dětmi) vymetaly okolní hřiště a Jana byla často záchrannou brzdou mojí příčetnosti — pokud si děti pěkně hrály, mohly jsme někdy i prohodit pár vět mezi sebou — tj. mezi dvěma dospělými lidmi, co nepotřebují zrovna utírat zadky, hledat kyblíčky a chystat svačiny. Ovšem co má Jana malou Emču, vídáme se sporadicky. Emča je pohádková bytost, která ráno spí do doby, kdy jsou naše děti dávno ve škole, a odpoledne si švihne svoje dvě tři hoďky právě v okamžiku, kdy se naše děti ze školy vracejí. Tím, že teď máme prázdniny, můžu být (i s dětmi) v deset dopoledne v Rancho San Antonio.

Asi jsme tenhle park s farmou nenavštívili hodně dlouho — děti na oznámení, že jdeme do Rancha, reagovaly vlažně a dotazovaly se, co tam jako budeme dělat. Na místě se ovšem vzpomínky dostavily s nečekanou urputností. Lisa MUSELA vlézt do dutého stromu a jukat na nás z díry; Tom MUSEL jít házet svůj létající talíř na hřiště, kde kdysi s klukama nemotorně proháněli míče. Podobně intenzivně si děti užily farmu a zvířátka na ní — tolik nadšení nad každou slepicí a králíkem jsem fakt nečekala.

Sváteční zácpa.

Nezbytná koulovačka v Sonora Pass.

Po pikniku jsem Janu s usínající Emčou prostě nechala odejít a zůstala se svými potomky u potůčku. Budování přehrady z klacků a kamení jim vydrželo půl hodiny, a kdybych se ještě nepotřebovala dostat na nákup a vařit večeři, jsme tam nejspíš dodnes. Stejně jsme cestou zpět museli zase stavět na hřišti a pilovat hod talířem, takže se nám obyčejná návštěva parku protáhla na nějaké čtyři hodinky. Znovu mě nadchlo, jak jsou naše děti schopné se úžasně vyblbnout v přírodě, a potvrzení toho, že nepotřebují žádné Disneylandy, že jim fakt stačí pár klacíků, potok, les a podobně prosté zařízení. Díky dlouhé a studené zimě jsme se nedostali na pořádný výlet už hezkých pár měsíců, takže jsme si drželi všechny palce, aby se alespoň na Independence Day (a související prodloužený víkend) nezkazilo počasí, nebo někdo neonemocněl.

Doufali jsme, že v sobotu dopoledne už bude na silnicích klid, že všichni odjeli ve čtvrtek nebo v pátek. Až do 50's Roadhouse v Knights Ferry to šlo dobře. Dokonce letos ani nikdo nespadnul do okrasného rybníčku. Jakmile jsme ale vjeli na hwy 120, tak se situace zkomplikovala. Najednou jsme stáli ve dvou pruzích zasekaných bydlíky a přívěsy. Sid loudil z GPSky alternativní trasy, ale než jsme doskákali k první vhodné odbočce, dala se kolona zase do pohybu. Ucpávku zřejmě způsobila bouračka v místě, kde se silnice zužuje do jednoho pruhu.

Na Sonora Pass jsme vypustili potomky na chvíli do sněhu. V necelých deseti tisících stopách teprve začalo tát, takže krajina byla jen hnědobílá — nevím, jestli se tomu dá už říkat předjaří, když ještě nevylejzá ani travička. Přes odbočku na parkoviště se táhla hluboká závěj, pod sněhovou hromadou byla uvězněná i pánská strana záchodků. Leavitt Meadows vypadaly z horní vyhlídky opuštěné — prázdné ohrady, nikde stáda koní a mul, na která jsme zvyklí. Dole už to vypadalo lépe — otevřená brána, u stodoly pár osedlaných koní a před kanceláří pár kovbojů.

Naše tábořiště.

Sierra Nevada z našeho kopce.

Vznesli jsme dotaz, zda by nás všechny mohli vzít v příštích pár dnech na koně; Mike pravil, že určitě, ale že rezervační knihu má u sebe Craig. Nabídli nám vyjížďku hned, ale nás ještě čekalo hledání tábořiště a večeře u Jeffa, takže jsme se domluvili na další den — že zkrátka ráno přijedeme a uvidí se.

S napětím jsme se vydali na Bircham Flat Road, polňačku, co vede k našemu oblíbenému tábořišti. Vzhledem k množství sněhu a vody jsme se poněkud obávali brodů, ale i letos byly průjezdné. Tedy, málem jsme ztroskotali v bažině přímo u vjezdu na tábořiště a museli jsme napříště jezdit rallye sušším lesem, ale zvládli jsme to (akorát autobus byl z levé strany jak čuně). Postavili jsme stan a už jsme se řítili do Mountain View BBQ ve Walkeru.

Jeff souhlasil, že to byla hrozná zima, že neměl skoro žádný byznys, protože byly pořád zavřené průsmyky a lidi se neměli jak dostat přes Sierru Nevadu. Lisa objevila za hospodou hamok a opouštěla ho, jen když potřebovala sehnat další oběť, která by ji houpala. Dali jsme si večeři a uzavírali sázky, jestli dorazí Nejedláci, kteří jeli cestu z Údolí přes Yosemity, aby návštěvě (Blančina maminka a bratr) ukázali ještě nějaké ty vodopády. Asi bychom se nedokázali sázkami uživit — přes naše přesvědčení, že to nemůžou stíhat, objevili se v sedm Nejedláci u Jeffa. Děti zařičely a zmizely za hospodou, dospělí houfně objednávali pivo a celkově jsme způsobili zmatek.

Opravdovské rodeo.

Modelka na koni.

Bohužel se zdá, že hromadné IQ smečky dětí se prudce snižuje. V jakémsi okamžiku se potomci zmocnili Jeffovy dřevorubecké sekery, čímž chudákovi Jeffovi málem způsobili infarkt a nám vykázání z hospody. No prostě ostuda; musíme doufat, že Jeff nám časem odpustí tenhle adrenalinový zážitek. Ne, že by se sekerou něco provedli, ale chápu, že vidět partu malých dětí lítající s vaší sekerou je opravdu na mrtvici. A protože prďuši nadále všeobecně prudili a zlobili, a hodina pokročila přes dětskou večerku, zaveleli jsme rozchod — Nejedláci do motelu, my do lesa.

Ráno to bylo na našem tábořišti dokonce na kulicha, ale kafe a kakao nás trošku rozehřály. Když jsme vyjížděli na západ, bylo už docela teplo. Na prvním kopci se objevil problém: cestu blokovalo stádo telat, která sháněla dolů trojice kovbojů. Telata se chovala jako telata — zdrhala do pelyňkových keřů, a kovbojové a jejich koně měli plné nohy práce. Odhadovali jsme, že pokud za tímhle putovním rodeem pojedeme celých pět mil až k silnici, tak dorazíme na pack station někdy po obědě. Naštěstí se časem kovbojům podařilo dobytek shrnout na jednu stranu a my jsme se mohli proplazit kolem nich. Zjistila jsem, že jeden z kovbojů je ženská, navíc že jsem ji už určitě některý předchozí rok viděla na rodeu v Bridegportu. Ne, že by mě to překvapilo, tolik lidí zase na téhle straně Sierry Nevady nežije, člověk potkává pořád ty samé ksichty.

Na pack station se nacházel tento den i majitel Craig, jenž pravil, že má pro nás jen tři koně, protože měl zamluvený výlet v devět a další má v jedenáct. Nabídnul nám, že můžeme jet sériově, ale Sid prohlásil, že o objíždění louky stejně nestojí, takže jsem nakonec vyrazila já s dětma, Craigem a mladým kovbojem jménem Sage. Tom dostal Barney, Farnsworthovu sestru, na které jsem jela před dvěma lety. Lisa vyfasovala Hanka, o kterém předchozí den už Mike tvrdil, že je to prima kůň pro děti, a já svého oblíbence Willyho.

Na koních.

Malé potůčky se letos změnily v úctyhodné říčky.

Craig na Taylerovi vedl Hanka na oprati, pak šel Tom na Barney, já s Willym a Sage uzavíral výpravu. Koníci šlapali pěkně a ochotně, mám pocit, že Craiga poslouchají všichni na slovo a nedovolí si dělat nějaké vylomeniny, pokud je on osobně přítomen. Před prvním brodem ve mně zatrnulo. Potůček, který se normálně bublavě vlévá do Walker River, vypadal docela divoce. Koně to strhávalo po proudu a pes (labrador), co s námi běžel, se dostal na druhý břeh o hezkých pár metrů níže, než začal. Nádherná louka v plném květu zarámovaná zasněženými horami vypadala velmi romanticky a tak mi ani pouhé brouzdání po ní nepřišlo nudné.

Nakonec jsme dorazili k meandru Walker River, která se s koni normálně brodí, kde jsme se museli otočit zpět. Craig pravil, že do téhle vody nepustí ani svoje kovboje, že jsou to vesměs mlaďoši a neumějí s koňmi překonat hlubokou vodu a že by nerad někoho utopil. Samozřejmě, že turisty do něčeho takového pustit nemůže vůbec. Nechali jsme koníky trošku napást a otočili jsme zpět. Craig se ujišťoval, že souhlasím s tím, že nechá Lisu jet teď samotnou — Lisa byla nadšená.

V jednom brodu ale její Hank klopýtnul, ten zlomek vteřiny, než to vyrovnal a přenesl Lisu bezpečně na druhý břeh, se mi zdál poměrně dlouhý. Hlavou mi stihla blesknout představa toho, jak Lisa padá s koně (případně s koněm) do rozvodněného kamenitého koryta. Dále mi bleskla poměrně jasná představa dětských přileb, které v tom okamžiku nespočívaly na dětských hlavách, nýbrž v kufru auta. Asi se kvalifikuju na matku roku, neboť jsem před odjezdem děti několikrát upozorňovala, že bez helmy na koně nejedou a já i Sid jsme přilby několikrát kontrolovali — ovšem v chaosu a radosti, že děti pojedou na opravdovských koních, jsme VŠICHNI na helmy zapomněli. Nicméně — Lisa to zvládla, v sedle se nějak udržela, a Hank se nakonec dostal na druhý břeh, tak to dobře dopadlo.

Rozkvetlá Leavitt Meadow.

Tom na opravdovém koni.

A já byla vděčná za lekce u Hollie, která děti nutí jezdit bez držení, takže mají nějakou představu, jak udržet rovnováhu jen nohama na koni, který se různě natřásá. Za hrušku westernového sedla, jež mají na pack station, se dá dobře držet, což bylo pro děti luxusem navíc. Kromě toho, že Lisa zvládla klopýtajícího koně, Tom byl úplně v pohodě, když se s ním Barney rozklusala. A taky mi přišlo, že do něj Hollie vtloukla, že musí sedět s rovnými zády, takže Tom zaujal dobrý posez (to, že to lépe vypadá, než zhroucená postava, je jedna věc — ale s ohnutými zády se pak mnohem hůř drží rovnováha nohama).

Výlet nám netrval ani celou hodinu, ale dětské nadšení neznalo mezí. Tom se domáhal jízdy někam dále, ale to jsme mu nemohli slíbit. Po sesednutí jsme ještě chvíli probírali s Craigem poměry. Tak jako Jeffovi, i jemu dlouhá zima způsobila spoustu problémů. Přes rozvodněnou Walker River vedou všechny jeho trasy do divočiny, takže řeka mu značně omezuje rozlet. Dá se prý dojet po silnici do kempu a tam přes most, ale pak se dají koně vzít na dvouhodinový výlet na Secret Lake nebo čtyřhodinový k vodopádům. Můj dotaz na základnu na Walker Meadow vyvolat záchvat smíchu. Tam je prý ještě přes metr sněhu. A protože sněžilo hodně (200% běžných srážek, za celou zimu asi 700 palců, což je 17 metrů!), do toho bylo dlouho zima a na střídačku sněžilo, mrzlo a pršelo, tak prý sníh vytvořil ledovce — hodně stlačené, často zledovatělé vrstvy, které odtávají jen velmi neochotně.

Hank z Lisiny perspektivy.

Lisu bychom mohli klidně na pack station opustit a nevšimla by si toho.

V údolí je zatím předjaří, takže na východní straně Sierry ještě není k dostání seno — proto má Craig prázdné ohrady, obvyklý počet koní a mul by neuživil, takže tito se prohánějí na pastvinách někde v údolí a v horách je jen základní koňská posádka.

Zatímco jsme probírali všechno možné, od počasí (tady to není formální záležitost, v horách je počasí dost závažné téma, zvlášť letos) přes politiku, výchovu dětí a tak dále. Tom se poflakoval okolo a Lisa šla oblejzat koně. Všechny naše oře pečlivě vyfotila a pak je hladila a něco si s nimi povídala. Myslím, že jsme pro ni přestali existovat a pokud bychom se sebrali a odjeli, nejspíš by si toho všimla až v okamžiku, kdy by ji někdo oderval od koní. Ve finále jsme ji museli odervat my — těšili jsme se na oběd v Bridgeportu. Lisa by jídlo klidně vynechala, ale pod slibem rodea nakonec byla ochotná opustit ohrady.