Moby Dick mi dal zabrat — spáry jsou na mé jemné dámské ručky příliš široké.

Už vím, co se myslí komentáři, že na El Capu je skála leštěná (polished)

Ve středu se mi začal rýsovat lezecký víkend s Pavlem a Michalem. Michal tedy musel plánovat s návratem v sobotu, ale o to intenzivněji studoval, co vše by chtěl za ten jeden den vylézti, a následující tři dny nás bombardoval obrázky a komentáři k vybraným cestám. Na můj vkus se v emailech příliš často opakovala slova jako široká spára a těžký komín, ale lezecký deficit byl silnější než obavy z Michalovy hyperaktivity.

Ve čtvrtek jsme se ještě sešli všichni na stěně, abychom domluvili podrobnosti. Měla jsem pocit, že mám v žaludku křeče z hladu, ale svačina nepomohla. V pátek už mi ty bolesti byly tak nepříjemný, že jsem si za pomoci Venduly diagnostikovala podrážděný žlučník a dálkově navigovaná z její práce jsem si nakonec zakoupila jakési pilule, které pomohly. Dost jsem zvažovala, co si vlastně můžu vzít s sebou na víkend, abych neměla hlad a přitom neskončila někde zvracející nebo jinak komplikující lezení.

I Michal vypadá, že má ve spáře ruce až po loket. (Moby Dick)

V Ahabu ani paže nestačí, žábuje celé tělo.

Michal nás protáhnul do Yosemit přes Mariposu — na mapě to vypadá jako delší štreka, ale časově to vychází stejně jako šílená hwy 120, nejspíš proto, že se jede více méně po rovině proti proudu Merced River a nemusí se přejíždět kopce a průsmyky. Ještě před půlnocí jsme rozbalovali spacáky na parkovišti u El Portal, mezi hromadou dalších aut a zakuklených nocležníků.

Michal se ráno vydal hledat mezi kuklami Bélu, aby si domluvil večerní odvoz; pak už jsme mířili do parku, k záchodkům s teplou vodou a k lavičkám u řeky, kde se dá sníst snídaně. Dost nás překvapilo, že u louky pod El Capem neparkovalo ještě ani jedno auto. Vůbec jsme tenhle víkend potkali minimum lezců (což vůbec nemíním jako stížnost!).

Pod El Capem bylo taky volno, a tak nás Michal nahnal na Moby Dicka. Kluci v pohodě, ale já mám zkrátka malé ruce a z větších spár vypadávám. Nahoru jsem se nakonec nějak nasoukala, ale technika i umělecký dojem za nula bodů. Nevím, jestli je nějakou omluvou můj žlučník (nebo co to je), celý den jsem měla v puse hořko a chtělo se mi hrozně spát — prostě jsem nebyla ve své kůži, i když bolesti už polevily. Pánové se pak sápali do Ahabu — to jsem odmítla a dobře jsem udělala — oba měli identicky sedřená záda.

První délka Salathe — od Pavla jsou to ty dvě spárky nahoru.

Sacherer Cracker.

Pod Sacherer Cracker bylo plno — dva udatní hoši, kteří si přihasili pod skálu s výbavou jak na big wall, teprve rozkládali nářadíčko a vypadalo to, že ještě dlouho budou. Navíc k tomu měli puštěnou ryčnou muziku, což mě vždycky spolehlivě otráví. Zvlášť když v řevu lezu dvakrát týdně v tělocvičně, o víkendu bych chtěla mít klid (holt my důchodci už jsme takoví). Proběhli jsem se tedy zpátky až skoro k Nosu a spravili si náladu na první délce Salathe. Byla to nejtěžší cesta, kterou jsme ten den lezli (5.10c), ale protože jsou to dvě ÚZKÉ spáry, zvládla jsem to relativně důstojně. Akorát jsem nebyla schopná vyndat jednoho frienda, kluci ho zkoušeli vylámat při slanění, ale také neúspěšně. Navíc když zrovna visel v lanech Pavel, prosvištěl odněkud shora JINÝ friend, štípnul do skály a nakonec padnul do keře mezi mnou a klukama, co se na cestu zrovna chystali. Docela nepříjemné — v Yosemitech nosíme helmy, ale nevím, jestli by byly co platné proti takovému kusu železa — nemluvě o tom, trefit nás to do ruky nebo nohy, tak nám ji to snad přerazí.

El Capitan — 3x denně.

Na neděli jsme plánovali lezení na Middle Cathedral.

Kor-Beck vede napravo od kouta, přímo nahoru nad lezci.

O pokusu na Sacherer Cracker se snad nebudu zmiňovat. Snad jen, že dle průvodce jsem se kvalifikovala na lezce 5.11náctek (neboť prý i někteří tací nezvládnou nástup v pět sedmičkovém komínu). Pavel pak pravil, že jsem o nic nepřišla, že se mu ta cesta nelíbila, ale nejspíš mě chtěl jen utěšit.

Navečer jsme se přesunuli k Five and Dime, kde byl absolutní přetlak — zřejmě se tam shromáždili všichni ti lezci, kteří NEBYLI pod El Capem. Pak už se ale přiblížila hodina, kdy jsme měli předávat Michala Bélovi na parkovišti pod Pat and Jack Pinnacle. Ošpláchli jsme se v Merced River, seznámili se s Lindou, a zjistili, že v El Portal se nejspíš nenajíme. Michal pravil, že nejjednodušší bude zastavit se v obchodě a něco si koupit, což se nakonec osvědčilo. Kromě sendvičů nám prodali výbornou polívku, a na terásce pod slunečníky s výhledem na řeku a vodopád se docela dobře večeřelo. Jediný problém je pivo — v obchodě mají a prodají, ale nesmí je nijak servírovat — takže i otvírák nám půjčili jen poté, co jsme se zapřísáhli, že piva otevřeme a vypijeme na druhé straně silnice.

Na parkovišti jsme se přifařili k Lindě, která měla zabraný nejlepší kout nevlídné plochy. Ráda bych podotkla, že mi přijde opravdu imbecilní hledat uprostřed noci známé tak, že obcházím spící mumie a svítím jim do očí — holt daň za noc na příliš oblíbeném místě. Osobně bych dala přednost loučce na hwy 120, ale El Portal je mnohem blíže vlastnímu Yosemitskému údolí, a holt úzké údolí s řekou neposkytuje tolik možností jako volné kopce a lesy.

Funím na Kor-Beck.

Zbývá mi posledních pár metrů na konec Kor-Becku.

Ráno jsme zopakovali stejný proces exhumace jako s Michalem — na záchodě u kohoutku s teplou vodou jsem se opět srazila s Lindou — holt se všichni pohybujeme po stejných trasách. Pod Middle Cathedral byla zaparkovaná už dvě auta, ale Pavel tvrdil, že jedno patří klukům, co lezou na Higher Cathedral, a že jedna ze dvou námi vybraných cest na Middle bude určitě volná. Zatímco balil lana a všechno železo, já si pakovala do malého baťůžku svačinu a osobní vybavení. Asi jsem byla ještě napůl nepřítomná (kvůli žlučníku jsem musela oželet ranní kávu, což znamená, že jsem pro všechny praktické účely nepoužitelná), neboť nebýt Pavlovy připomínky, nesbalila bych si lezecké boty.

Pod Central Pillar of Frenzy se už chystala jedna dvojka, takže jsme pokračovali až pod Kor-Beck. Šest dýlek, šest set stop. První délku jsme vzali variantou za 5.10a a to se mi dost líbilo. Druhá délka byla podobně pěkná, třetí nejspíš taky, ale to už mi začaly vedrem otýkat nohy. Na štandu jsem si zula boty, což trošku pomohlo, pobyt ve stínu pod pokrouceným stromkem taky. V páté délce byl dost zajímavý krok ze spáry ven na stěnu a kousek stěnového lezení. Ovšem poslední dýlka se skládala z halabala naskládaných odštěpů — něco se dalo lézt spárou, něco komínem, něco na sokolíka — a já už na to fakt neměla fyzičku, takže jsem tam na střídačku visela a klela; jak jsem se nakonec vyškrábala nahoru, to fakt nevím. Nicméně cesta moc pěkná, pro mě půvabná i krásnými nýty na štandech; nějak mám tendenci věřit víc šroubům v kameni, než pouhým friendům.

V Yosemitech jsou i sportovní cesty! (Boneheads 5.10b)

Boneheads mají těžký bouldrový nástup a lehoučký vršek.

Nedokázala jsem se donutit obout lezky na slanění, a musím konstatovat, že žula sice vypadá hodně hladká, ale není, a že než jsem přepochodovala těch šest set stop dolů, pěkně mě bolely šlapky. Dole Pavel nesměle nadhazoval ten Central Pillar, ale rozumná úvaha byla na mé straně — za prvé bylo už odpoledne a naskýtala se otázka, zda dalších pět délek lezení (a následné slaňování) stihneme za světla, za druhé jsme oba vypili v tom vedru skoro všechnu vodu a za třetí jsem prostě máslo a bolelo mě úplně všechno (ale nejvíc ze všeho nohy). Nakonec jsme se domluvili, že zkusíme vylézt ještě něco na Pat and Jack Pinnacle, což je navíc už po cestě ven z Údolí.

Musím se pochválit za dobrý nápad — poté, co Pavel vytáhnul Boneheads (5.10b), nakonec jsem byla ráda, že to lezu na druhým. Bouldrový začátek jsem nakonec vymyslela jinak než on, od třetího nýtu to byl choďák — ale taky taková moje labutí píseň — fakt jsem byla ráda, že ten už lézt NEMUSÍM. Pavel si dal ještě Babble On (spáru), což jsem odmítla.

Zbývala koupel v řece (na kterou jsem se těšila hezkých pár hodin), zjištění, že v obchodě vyprodali polívku (poslední půlhrnek, který jsem vyškrábala ve várnici, mi dali zadarmo), zatelefonování domů — a pak už jen jízda přes Centrální Údolí, s mouchama pleskajícíma o okno v rytmu, který připomínal letní přepršku.