Děti před začátkem plaveckých kursů.

Lisa s destičkou.

První den prázdnin (viz. předchozí deníček) byl docela hektický. Další dny nebyly výjimkou, najednou jsem musela z pohodlných domáckých dopolední přeřadit na vyšší rychlost a fungovat celé dny s dětma. Aby nedošlo k mýlce — na prázdniny jsem se těšila. Hlavně na to, že přestanu být drábem, co pořád někoho honí do vstávání, oblíkání, čištění zubů, balení věcí do školy, odjezdů, příjezdů, psaní úkolů a zase do vany a do postele. To se mi docela daří, najednou mám čas s potomky pokecat a dozvědět se různé zajímavé věci. Tom vede v patrnosti, kdy zase přiletí babička, po které se mu stýská, a zároveň si uvědomuje komplikace leteckého provozu. Dumá nad tím, jestli babička stihne včas odbavit kufry a jestli jí moc nezdrží při prohlídkách. Při jiné příležitosti pravil, že se těší na Den nezávislosti a na to, že se zase budeme koupat v horkých pramenech (jeho paměť je obdivuhodná, ale občas trošku komplikuje situaci).

Na druhou stranu prázdniny znamenají, že musím všude s dětmi. Nákupy (které srdečně nenávidím) mi s nimi zaberou mnohem víc času — než vylezou z auta, než se probrodíme přes parkoviště, než se pohádají kdo poveze vozík — a pak plouhání se s vozíkem po obchodu. A to mám ještě docela rozumné děti, které moc neprudí ohledně toho, co chtějí koupit. I když zase - má to své stinné stránky. Tom mojí neochotu kupovat klumpry pochopil jako že "nemáme peníze", a neváhal toto sdělit na konci roku školní sekretářce — že maminka neobjednala Year Book (album celé školy) proto, že jsme chudí. Myslím, že bych raději byla za sklerotickou matku (což byla skutečná příčina toho, že jsem propásla termín objednávky) než za sociální případ vzbuzující soucitné pohledy.

Tom s destičkou.

Holky se v parku hlavně ráchaly.

No nic, zpět k prázdninám. Druhý prázdninový den, v úterý, jsme měli opět premiéru — tentokrát plaveckých kursů. Loni se nám osvědčily ty od Community Center, tak jsem je letos objednala znovu. Děti se těšily na své instruktory, ale letos kursy vedou v podstatě samé holky, které mají u mých dětí mnohem méně respektu než mužní svalovci. Také se, myslím, dost projevilo to, že letos se prďuši do bazénu ještě pořádně nedostali kvůli zimě — první plaveckou lekci byli značně rozpačití a nespolupracovali. Naštěstí se konečně oteplilo (v podstatě přesně na začátek kursů), tak aspoň nemusím mít starost o to, zda drobečci ve venkovním bazénu zmrznou. A taky jsme zprovoznili náš bazén a čtrnáctého června jsem do něj vlezla i já.

Po plavání jsme skočili domů na oběd, zabalili jsme dárky pro Noemku a Dominika, vyrobili přáníčka (Tom pro Dominika, Lisa pro Noemi) a vydali se na oslavu do Redwood Shores. Děti zajásaly při spatření hřiště — ale hlavně při spatření zátoky. Netrvalo dlouho a holky byly ve vodě, což skončilo úplným namočením Elišky a částečným namočením Lisy a Noemky. Kluci zaujatě stavěli "silnici" v písku, hojně prolejvánou vodou z kyblíků, ale zůstali více méně sušší.

Redwood Shores jsou taková větrná hůrka, fouká tam pořád a hodně. Přestože venku bylo určitě přes pětadvacet stupňů, tak mě z větru po dvou hodinách docela bolela hlava (jenže chodit v čepici v takovém pařáku moc dobře nejde). Blance se v tom vichru nepodařilo zapálit svíčky na dortu — jestli se jí nakonec podařilo podpálit dřevo na opékání, nevím, páč jsme museli odjet. Z Redwood Shores se kolem páté nedá prodrat přes zácpy a já se ten den potřebovala ještě dostat na stěnu.

Kluci v parku stavěli silnici.

V akvárku je možno sáhnout si na žraloky.

Ve středu děti ráno čekalo plavání, po něm honem domů, převlíct (děti), dát vařit večeři do pomalého hrnce (já), přestavět auto na plnou kapacitu sedmi sedadel (já) — a jakmile dorazila Vendulka s Pavlovou maminkou Janou a strýcem Milošem, naskákali jsme všichni do autobusu a odkvačili do Santa Cruz. Dali jsme kolečko po akvárku, oběd v thajském Sabiengu a dobloudili k Simče. Jednak jsme Simonu a její dětičky dlouho neviděli, druhak se moje děti těšily na společnost dalších kamarádů, ale také jsme hodlali zneužít parkování u Simony před výpravou na Boardwalk.

Simča kvůli nám dokonce napekla — a to jsme netušili, že ten den měla zrovna narozeniny — no ale tak se zase na svoje narozeniny postarala o hordu lidí a ještě jsme ji vytáhli na horskou dráhu. Tu totiž měl v merku Tom od okamžiku, kdy jsem zmínila Boardwalk. Našim zaostalým chudinkám jsme nejen do nedávna tajili existenci biografů, ale i skutečnost, že dvacet mil od baráku máme permanentní "pouť". Tom tam tedy kdysi byl, ale nějak si zážitek z náklaďákového kolotoče pro malé děti nespojoval se Santa Cruz. V okamžiku, kdy zaslechl o Boardwalk, přitáhnul encyklopedii a pravil, že tam píšou, že na Boardwalk je horská dráha a že na té žádá jet (encyklopedie zmiňuje historickou dřevěnou dráhu z roku 1924, která je dosud v provozu).

Při vstupu na Boardwalk jsem děti ale raději směrovala k malé dětské dráze, s tím, že to napřed ozkoušíme. Vendulka odmítla jet (protože se jí dělá špatně i v autě), návštěva se také nechtěla této taškařice účastnit, takže nakonec jsem zbyla já se Simonou a dětma. Margo a Lisa chtěly jet spolu, Maxík jel se Simonou a já s Tomem. Tom si to užíval, já jsem udržela obsah žaludku a Lisa po prvním kole kňourala, že se bojí — ale dráha jede neúprosně dvakrát.

Lisa a Margo na horské dráze.

Lisa na koni.

Na Giant Dipper jsme zbyli jen dva — já a Tom. Lisu jsem zapůjčila Simoně a Vendulce, a poslala je na koníčkový kolotoč. Nakonec až u kasy jsem zjistila, že by Lisa na velkou horskou dráhu stejně nemohla, protože je moc malá. My jsme s Tomem museli vystát docela dlouhou frontu, ale Tomáškovi to nevadilo, přečetl si všechny informace o dráze a instrukce pro bezpečnou jízdu. Vlastní jízdu jsme přežili bez ztráty oběda, ovšem když jsem pak viděla při výstupu komerční záběry zákazníků, co je tam za dvacku nabízejí, musela jsem se smát. Jedenáct párů pasažérů tam bylo rozjásaných s rukama nahoře, dvanáctý pár (já a Tom) se zatnutými zuby a bílými klouby na rukách sevřených na madlech. Inu, příbuznost nezapřeme. Pak jsme ještě dali hromadně zmrzlinu na konci mola a byl čas vyrazit domů a vypnout hrnec se segedínem a nakrmit návštěvu.

Ve čtvrtek jsme po plavání vyzvedli Janu, která nechtěla jet s Vendulou a Milošem na Alcatraz, aby nebyla úplný sirotek. Musela s námi absolvovat oddychový den — nákup v Targetu, koupání v bazénu a tak. Plánovala jsem, že ji domů hodím cestou na stěnu a také jsem se o to pokusila. Když jsem ale stála na červenou na křižovatce, napálil to do nás zezadu jakýsi mládenec. Nakonec teda škody na autech žádné, na zdraví snad také ne, ale musím říct, že se mi ještě pěknou dobu poté třepala kolena tak, že jsem na stěnu ani nejela — úplně mě přešla chuť na lezení. No a chudák návštěva měla ještě nakonec takovýhle zážitek.

O víkendu jsme chtěli zůstávat doma — šla mně z prvního týdne prázdnin s dětma hlava kolem a zatoužila jsem po dospělé společnosti. Napsala jsem Váňům, Kovářům a Daňkům, jestli se nechtějí stavit na grilování, ale vzniknul totální chaos v domluvě, takže jsem to nakonec nechala koňovi s tím, že to nějak dopadne.

Už dlouho jsme měli v merku kajaky na Elkhorn Slough. Nějak jsme si ovšem neuvědomili, že je Fathers' Day a že se tudíž všichni budou snažit vytáhnout tatínky na nějakou AKCI — v první půjčovně jsme nepochodili. Odkázali nás o dům dál, kde mají kajaky mírně dražší, ale tam jsme nakonec byli úspěšní. Představovala jsem si to tak, že nám vydají lodě a pustí na vodu, ovšem to jsem se mýlila. Šílená akce začala půjčováním neoprénů. Musela jsem uznat, že placatý mořský kajak znamená, že člověk sedí více či méně ve vodě a neoprén pro děti mi přišel jako dobrej nápad. Ovšem mě osobně se teda do gumajzlu nechtělo. Nakonec jsem odhalila, že půjčují i nepromokavé svršky a navlékla si místo neoprénu gatě a bundu přes vlastní oblečení.

Lvouni v Santa Cruz.

Děti v neoprénu.

Pak ovšem následovalo školení o pádlování. Netušila jsem, jak dlouho se dá rozkládat o tom, že když pádlujete dopředu, tak jedete dopředu a naopak. Po mém několikerém upozornění, že jsme leváci a potřebujeme jiná pádla, školitelka raději utekla. Nezbývalo než vyslat Hrocha způsobit výtržnost do půjčovny a dobrat se pádel, která šla alespoň posunout na neutrální polohu. Uf.

Nakonec jsme přeci jen vyrazili na lagunu; díky zdržení s pádly jsme zmeškali dav, co se s námi školil, což nám vůbec nevadilo. Byl příliv a vítr foukal od moře, takže se nám do laguny jelo jak po másle. Na březích se vyvalovali lvouni (u přístavu) a tuleni (víc v přírodě), a mořské vydry vcelku nevzrušeně pokračovaly v lovu a osobní hygieně, takže bylo pořád na co koukat. To už jsme se ale dostali k farmě, kde jsme se měli dle školitelky otáčet zpět. Vypadalo to rozumně — čekaly nás dvě míle pádlování v protivětru a proti přílivu; nevěděli jsme, jak to zvládneme. Kupodivu to nakonec šlo docela dobře, i když jsme na dvou místech museli odpočívat.

Překvapilo mě, že Tom docela dobře pádloval, Hroch tvrdil, že je to znát, pokud zabere. Lisa se více méně vezla, ale částečně si myslím, že je to tvarem kajaku. Sedět se na něm dá jen uprostřed a to je poloha, z níž má ona při své velikosti problém vůbec dosáhnout pádlem do vody. Každopádně to považuji za vydařený výlet a zase jednu z dalších možností, co s dětmi podnikat.

Tom na kajaku už docela i pádloval.

Lisa se spíš vezla — pádlem do vody pořádně nedosáhla.

Večer se dostavila Vendulka a všichni jsme se vyráchali v bazénu. Cestou z lyžování (ano, na horách se pořád dá lyžovat) se měl stavit Pavel s Matesem, ale Mates nějak vyměkl. I tak se mi dostalo trošku té dospělé společnosti a tak jsem byla duševně občerstvena a připravena čelit dalšímu týdnu prázdnin.

Hned v pondělí byl pro nás přichystaný dvojboj — po plavání hned na koně. Bohužel se zrovna udělalo vedro, do Danville jsme dojeli až v půl dvanácté — a dětem i koním bylo horko a celkově to šlo hůř než poprvé. Hollie taky začala po svých žácích požadovat nějaké výkony a snahu, což potomky poněkud překvapilo. Naštěstí se zdá, že na Hollie neplatí ani Tomovo odmlouvání, ani Lisino fňukání. Obě děti se pak shodly na tom, že tohle ježdění je zajímavější, než když se jen vozí na poníkách (dětská atrakce na farmě v Half Moon Bay), což mě těší.

Druhý týden prázdnin jsme pokračovali každé ráno v plavání a kromě toho, že Community Center se rozhodlo pokládat na parkovišti nový asfalt, čímž došlo k totálnímu zahlcení a zmatení na přístupové silnici, se už neudálo nic závažného. Tak snad se nám podaří si tyhle prázdniny opravdu užít.