U gejzíru

Vyhlídka z Heleny

Memorial Day je vzpomínkový den na padlé ve všelikých válkách. A také je to pohyblivý svátek, pondělí, které, přifařeno k poslednímu májovému víkendu, poskytuje možnost vyrazit na pořádnější výlet. Obvykle se v tento víkend otevírají průsmyky, kempy, turistické atrakce — a všichni jedou.

Letošní květen byl ovšem šíleně studený — při pohledu na předpovědi jsem si držela všechny palce až mi modraly, ale nebylo to nic platné. Napřed jsme usoudili, že nejspíš nebudeme moci tábořit na Cottonwood — je moc vysoko, s letošní dvěsteprocentní sněhovou nadílkou nejspíše ještě pod sněhem. Smířili jsme se s představou narvaného táboření na Buckeye, o tisíc metrů níže. Ovšem ve čtvrtek před víkendem byla předpověď pro Buckeye šílená — v sobotu přes den zima a vítr, v noci kolem nuly a déšť (na horách sněhové), v neděli těsně nad nulou, déšť (na horách sněhové)... no prostě jsme usoudili, že tohle fakt nemá cenu.

Do toho Tom začal v pátek skuhrat, že ho bolí bříško, a v sobotu si zjevně prošel nějakou střevní virozkou — docela jsem byla ráda, že průjem nemusím řešit někde v mrazu ve stanu. V neděli ovšem dosáhnul výletový absťák nesnesitelné úrovně — a Hroch v deset zavelel odjezd na výlet. Já jsem teda až do té doby žila v domnění, že jsme se domluvili, že nikam nejedeme a počkáme, jak se to vyvine s Tomem — ale asi jsem se mýlila. Každopádně Tom vypadal fit, takže jsme vyrazili.

V Novatu (kousek za San Franciscem) jsme zkusili poobědvat v Pasta Pomodoro. Italské moc nemusíme, navíc je to řetězec, ale v téhle oblasti se nevyznáme a nebyl čas na hrdinství. V Calistoze jsme udělali první vlastivědnou zastávku u místní Staré věrné (Old Faithful). Jeden z mála spolehlivých gejzírů chrlil vodu spořádaně v asi pětiminutových intervalech, takže jsme si to docela užili. Děti napřed pozorovaly rybičky v potůčku vytékajícím z gejzírů (voda v potůčku byla teplá) a pak Lisa objevila zvířata. Čtyřrohé ovce ji zaujaly jen do té doby, než si všimla dvou mul v zadní ohradě. Poté ji už nezajímal ani gejzír, ani lama, ani plánovaný výlet na kopec — vydržela by obdivně zírat na dobrosrdečné křížence celé hodiny. Nakonec jsme ji ale odervali a pokračovali jsme v programu.

Tom pomáhá Danielovi s uzly.

Hasiči.

Na Mt. Saint Helena jsme byli kdysi dávno, ale nakonec jsme přeci jen našli parkoviště v lese a vyrazili po správné stezce. To už ovšem bylo pozdní odpoledne a podle ukazatele to mělo být na vršek pět mil. Smlouvala jsem s Hrochem, že musíme otočit v půl šesté, abychom došli dolů za světla. Přiznám rovnou, že mě tahle túra až tak nenadchla. Jde se po prašné silnici, nekonečnými serpentýnami, takže relativně nuda. Potomci různě prudili, Lisu jsme se snažili oblbnout tvrzením, že každá správná mula by takový kopec vyšla hravě a ještě byla ráda, že je na výletě, ale moc to nefungovalo.

Když jsme se konečně dostali na bližší z vrcholků a viděli další míli přes sedlo vrcholek druhý, přehlasovali jsme Hrocha s tím, že dobytí severního vrcholu stačí a že dále nejdeme. Svačina trošku posílila morálku mužstva, dolů se šlo veseleji. Já jsem ovšem sestup absolvovala ve větrovce. Člověk by řekl, že v mém věku jsem si mohla vzít ponaučení z výletu do Pinnacles a mít s sebou pořádné oblečení — ale zase jsem to nějak nezvládla. Tentokrát jsem si ale nesla VLASTNÍ větrovku a nemusela jsem somrovat cizí oblečení.

Jen co jsme sjeli serpentýny z hory do Calistogy, stavěla jsem u první rozumně vypadající hospody — sushi Kitani. Po nepovedené italské to byla dobrá změna, akorát tedy s našimi dětmi už se nám to sushi dost prodraží. Zajímavé byly scénky se záchodky — majitelka tyto pečlivě uzamykala, páč se jim ucpávají, a vždy nám kladla na srdce, že nesmíme do záchodu hodit ani kousek papíru. Připadala jsem si zase jako v Thajsku, kde pokud už byly vůbec k dispozici evropské toalety (a ne jen díra v zemi), tak se použité toaletní papíry často vyhazovaly do koše. No prostě exotika.

V půlce cesty domů Hroch náhle prudce zahnul k benzínce a vzdálil se velmi rychlým krokem k záchodkům. Napřed jsme zvažovali, jestli je to tím sushi, ale další dny dostal teplotky a začal skuhrat, takže zřejmě chytil Tomovu střevní chřipku.

Na pláži nejsou kameny, nýbrž tuleni.

Point Lobos kvete.

Tom byl pak už v pohodě; následující byl první pátek v měsíci (červnu), kdy si můžu na stěnu (zadarmo) přivést hosta, což využívám k lezení dětí a jejich kamarádů. Bylo jasné, že bereme Bryce, chtěla jsem ale, aby si i Lisa přivedla nějakou kamarádku. Ovšem Lisa pravila, že chce Tomova spolužáka Daniela. S Danielem se dala dohromady, když musela se mnou na polední dozor. Co nemáme k dispozici babičku, snažím se Lise domluvit různé návštěvy u kamarádek, ale občas to nevyjde a pak má Lisa příležitost plenit srdce Tomových kamarádů. Jestli to takhle půjde dál, budeme ji muset nejpozději v deseti letech najít nějakou striktně dívčí internátní školu.

Lezení probíhalo dle očekávaného scénáře — já jistila děti, které různě zdrhaly hrát si do tunelu. Nakonec jsem k lezení ukecala i Danielovu maminku — na to, že v životě nelezla a je čtyři měsíce po porodu, tak je fakt dobrá. Následovala thajská večeře, kde jedním z problémů byli Bryce a Daniel, kteří se pohádali o to, kdo bude sedět vedle Lisy. Naše princezna tedy seděla mezi nimi a chudák opomenutý Tom seděl v koutě (už víte, jak to myslím s tou internátní školou?).

V sobotu jsme odvezli Hrocha na letiště v San Jose; letěl do San Diega na konferenci. Dost se mi ulevilo, že je to na naše místní letiště, přeci jen je rozdíl jet deset minut a jet hodinu (na sanfranciské mezinárodní). S dětmi jsem osaměla, ale opravdu už to není problém. Jsou samostatní, hodní a vcelku všechno funguje. Udělali jsme si v neděli výlet do Santa Cruz a pak pokračoval poslední školní týden. V úterý jsme si zase vyzvedli Hrocha (celé nám to zabralo půl hodiny) a dál jsme pokračovali jako rodina.

ve středu škola pořádala olympijský den. Děti to milují, ovšem jinak je to zvěřinec. Naštěstí je těch pět stovek žáčků alespoň rozdělených — Lisina kindergarten je úplně extra na svém hřišti, první až třetí třída jsou na dolním hřišti, čtvrťáci a páťáci na horním. Ti tam dokonce měli puštěnou nějakou šílenou muziku (ano, jsem stará a zjevně tomu nerozumím). Já jsem oscilovala mezi Tomovou a Lisinou třídou v očekávání průšvihu, ale žádný nenastal. Ovšem odpoledne Tom pravil, že ho bolí hlava a do večera se dopracoval na docela slušnou teplotu. Lupla jsem mu paralen a doufala, že to je jen z toho celodenního pobytu na sluníčku, na které letos opravdu nejsme zvyklí.

Koně je třeba opečovávat.

Lisa Na Meg.

Bohužel očekávání se ukázalo býti marným — Tom pokračoval v teplotách i ve čtvrtek a pátek. Musela jsem zrušit koně přeložené z Memorial Weekend a zůstávali jsme opět doma. V pátek v pět odpoledne Tom začal lítat s Lisou a dožadovat se bazénu (samozřejmě až poté, co už se všechny plány na víkend nedaly zvrátit).

Sobotu jsme vzali pro jistotu zvolna, na neděli jsme nakonec domluvili výlet s Rýzlovejma na Point Lobos. Dali jsme sraz u nás a i když Rýzloši přijeli velmi načas, děti prohlásily, že si chtějí pohrát a odjezd na výlet jsme museli odložit. Alespoň jsme si s Míšou daly ještě kafe a probraly strategii oběda. Ve vietnamské restauraci jsme prohlásili fried rice za rizoto a i jejich holky si pochutnaly.

Původně jsme plánovali, že půjdeme jen kousek na severní pláž, protože Andrejka prý ráno skuhrala, že jí bolí v krku. Ovšem smečka vyrazila do parku za válečného pokřiku a vysokou rychlostí, takže jsme usoudili, že jsou všichni zdraví a čilí a že se nebudeme omezovat. Ke vchodu akorát přijelo hasičské auto, takže děti ještě vyfasovaly plastové přilby, v nichž pak odchodily část výletu. Prošli jsme k velrybářskému muzeu a pak tu nejhezčí část pobřeží. U Allan Memorial Grove ale Andrejka začala skuhrat, takže jsme ji vyslali s Hrochem pro auto a my jsme zatím prošli ještě tenhle hájek. Nakonec z toho tedy byl program na celý den — domů jsme se dostali tak tak na večeři. Bohužel Andrejce asi fakt nebylo dobře, v úterý skončila na antibiotikách s angínou — ale tohle se prostě nedá předem odhadnout.

V pondělí dětem začaly letní prázdniny pokusným programem. Jedna ze sousedek mi doporučila známou holčinu, která učí její dcery jízdě na koni. Reference výborné, cena velmi přiměřená — akorát je to relativně daleko (asi padesát mil) až na svazích Mt. Diablo. Sama jsem byla napnutá, jak tohle dobrodružství dopadne.

Nejvíc jsem se obávala dopravy, protože k Diablu musíme jet přes několik frekventovaných dálnic. Naštěstí jsme směřovali zjevně v protisměru největšího zájmu. Pak jsem trošku zabloudila ve městě — ale v okamžiku, kdy jsem našla okresní silnici, dalo se to zvládnout podle instrukcí, které mi Hollie poslala.

Lisa vleče Meg do kopce.

Tom na Meg.

Pak už to šlo ráz na ráz — než jsem podepsala papíry, měla Hollie děti zmáknutý, a už vedli poníka Meg ven ze stání (české názvy neovládám, tak se omlouvám, pokud to pletu). Tam jim předvedla různé škrabky a kartáče a vímjáco, Meg zvedala poslušně nohy, i když ji větší množství lidí zjevně trochu rozčilovalo. Hollie učila děti, jak se kolem koně pohybovat, a pak šli pro sedlo a otěže, a osedlali Meg. Děti pomáhaly se všemi řemínky a přezkami, a Hollie je drilovala, jak se co jmenuje (já si to nepamatuju, takže možná až příště).

Lisa prostě musela jet první; Toma koně tak neberou. Opět jsem musela obdivovat, co všechno Hollie Lisu učila. Hlavně rovnováhu v sedle — Lisa zvedala ruce, točila jimi, otáčela se dozadu, sahala si na špičky bot, vyndavala nohy z třmenů a zase je musela zastrčit zpět, zatímco Meg kráčela dokolečka. A pak ji Hollie nechala klusat a postup se opakoval — zatím teda jen s jednou rukou, druhou se Lisa mohla držet řemínku na sedle. Zřejmě ale máme mezi předky nějakého cirkusáka, Lisa se na Meg držela bez problémů a různě pokřikovala, mávala na mě a Toma a celou lekci si náramně užívala. Pak zcela samozřejmě bafla Meg a odvedla (či spíš odvlekla) ji zpět ke stáji, kde nasedal Tom.

Tom má (zřejmě po mamince) kulatá záda, takže jeho musela Hollie neustále upomínat, aby se narovnal — v okamžiku, kdy se ohnul, tak mu nedržely nohy v třmenech a klouzal ven. No o to víc jsem odhodlaná, že bude muset pár lekcí přežít — mě záda trápí celý život a právě jízda na koni se zdá, že na to náramně pomáhá (na držení těla, posilnění svalů atd.). Když jezdila Lisa, Tom lekci sledoval. Lisa naopak opustila jízdárnu a šla se ke stájím kamarádit s ostatními koníky. Napřed ve venkovním výběhu oblažovala poníka Toma, hladila ho, zpívala mu, povídala, poskakovala a tak dále. Pak ovšem zmizela v útrobách stáje a z mého dohledu, takže jsem ji šla hledat. Našla jsem ji, jak hladí největší nejčernější bestii, která tam byla ustájená. Velikost opravdovských koní mě docela zaskočila (nějak mi přijde, že na pack station mají zvířata menší, ale možná je to tím, že tam jsou ve volném prostoru zarámovaném obrovskými horami?), Lisu ani náhodou. Potvora skláněla hlavu, aby ji Lisa mohla pohladit a celkově se tvářila velmi mírumilovně. Hollie ovšem později pravila, že zrovna tohle je kůň, který občas kouše, tak budu muset Lise domluvit, aby své nadšení krotila.

Domů jsme dojeli poměrně dost zašlí, přeci jen to bylo náročné. Jsem ale ráda, že jsme konečně našli něco zajímavého pro Lisu. Lízinka se vlastně celý svůj život přizpůsobuje Tomovi a jeho vlakům, objíždí s námi nádraží a vlaková muzea, která ji sice zajímají, ale rozhodně ne tolik jako Toma. Koně by mohli být něco, co zajímá ji — a co jsme ochotní s ní provozovat i my ostatní, i když třeba s menším nasazením, než ona sama.