Padání do prašanu je jak do peřin.

Experts Only.

Návrat z dovolené, hromady prádla a nutnost udělat aspoň fotky, mě uvrhly do deníčkového skluzu. Navíc jsem hned další víkend odjížděla s Vendulou a Bárou na Kirkwood na dámskou jízdu. Teda dámskou - nebyl tam ani jeden z našich manželů, ale chalupu jsme měly sdílet s Chrisem a jeho přítelkyní Jamie.

Chris a Jamie vyjížděli dřív než my, takže jsme se těšily, že přijdeme už do vytopené ubikace. Jaké bylo naše překvapení, když nás vítala chalupa sterilně prázdná a studená. Nakonec se ukázalo, že Chris a Jamie sedí venku v autě, protože si zapomněli klíče. Zachránily jsme je tedy před placením noclehu v hotelu.

Očekávání, která jsem měla od toho víkendu, se mi splnila vrchovatou měrou. Holky mě honily cestou necestou, dokonce mě donutily několikrát sjet sněhový převis (myslím, že dokonce asi dvakrát jsem sebou potupně nesekla), dále vymyslely, proč lyžuju tak blbě - naposledy se mým lyžováním někdo zabýval před skoro čtvrtstoletím - tenkrát se spolužákům z gymplu zželelo holky, co uměla jezdit jen na běžkách, a za týden ji dokázali protáhnout ledovým korytem sjezdovky v Rokytnici. Od té doby v podstatě nic, takže na lyžích se udržím, ale ne všechny běžkařské triky fungují i na prudších svazích.

Králík to ani letos nepopletl a přinesl nadílku.

Tom na lodi s Aničkou (a půjčenou vestou s princeznami).

Předpověď na tenhle víkend nevypadala nijak valně, ale počasí bylo zcela milosrdné k neohrabaným začátečníkům a nadělilo všude hluboké měkké peřiny prašanu. Myslím, že to byl na dlouhou dobu poslední víkend, kdy jsem si nemohla na počasí stěžovat. Na horách je prima, když napadne dvě stě procent obvyklých sezónních srážek; v údolí je to horší. V dubnu, nejpozději květnu se obvykle již koupeme v bazénu, letos se do konce měsíce května podařilo dětem vlézt do bazénu asi dvakrát, když se nějakou náhodou trošku oteplilo. Maminku by do vody nedostal ani párem volů - a od té doby je opět hnusně - nebo alespoň nepříznivo bazénovému koupání.

Víkendy tedy musíme přizpůsobovat počasí. Můj lyžařský víkend připadnul na velikonoce. Mírně jsem se obávala, jestli k nám velikonoční zajíc trefí, ale zjevně nepotřebuje mateřskou kontrolu a zvládnul nadílku na jedničku. U Nejedláků pak proběhl další lov na vajíčka, tentokrát se spřátelenými českými rodinami. Naštěstí zádrhel s Tomem, který žárlí na Lisu (neboť Kuba ji miluje) se vyřešil přítomností Aničky. Tom na holky vcelku kašle, ale ocení spřízněnou, technicky založenou duši, a tou Anička je. Na kanoi po laguně za Nejedlákovic domkem tedy jezdil Kuba s Lisou a Tom s Aničkou, a spokojenost panovala snad na všech stranách. Akorát Hroch do vratkého plavidla odmítnul vstoupit, obávaje se, že by došlo k reinkarnaci Titaniku.

Lisa musela jet s Kubou.

Levitující Hroch.

Naše děti zjevně vstoupily do období, kdy ocení kamarády víc než rodiče - před většinou našich výprav se setkáme s otázkou "a kdo s námi pojede"? Částečně to řešíme českou komunitou, částečně spolužáky a sousedy. Bryce a Rumiko nás několikrát doprovázeli na našich cyklistických výletech. Přišlo mi, že Bryce poněkud zaostává za našimi dětmi - vše jsem ale pochopila, když jsem se pokusila Bryceovo kolo naložit do auta - jeho bicykl váží snad víc než ten můj!

O další zpestření víkendů se nám postaral kolaudační večírek nového domečku u Rýzlů. S Hrochem jsme si říkali, že když nás Míša zve na třetí odpoledne, tak budeme na večeři doma - mno, domů jsme se dostali v půl desáté a to ještě proto, že potomci začali fest odpadat a bylo potřeba je uložit. Za zmínku asi stojí návštěva dětského hřiště u nové školy, které se Hroch a Martin (Martin je asi větší než Hroch, ale na váhu ho Hroch hravě trhne) rozhodli podrobit zatěžkávací zkoušce. Dobře to dopadlo, nedošlo k žádným škodám. Jen já se nechala vyhecovat, že když děti přeručkují po prolejzačce, tak to nemůže být tak těžké. Nevím jak ručkování, ale JÁ teda těžká jsem rozhodně, měla jsem od toho otlačené ruce.

Tom teď někdy na jaře dotáhnul své čtení na úroveň, že si čte sám (v duchu), což je docela balzám na nervy. A taky mě těší, že si synek zaleze a přečte si, co potřebuje. Akorát nevím, jestli mu nezatrhnu Highlights (dětský časopis). Objevil v něm obrázek Meteorického kráteru v Arizoně, který jsme viděli před dvěma lety. Potěšilo mě, že kráter poznal - pak ovšem začal Lise číst poučné popisky a to zhruba stylem: "Hmmm.... tady, Liso, píšou, že to tam spadlo před padesáti tisíci lety... to ještě nebyla na světě ani naše maminka!!!" No, nakonec, měl pravdu, že?

Výjimečná fotografie letošního jara - děti se dvakrát koupaly V BAZÉNU....

... a od té doby je HNUSNĚ.

Lisa se zase dívala na stará rodinná videa. Na jednom je jí asi rok a olizuje Tomovi lízátko a nadšeně u toho řičí "MAMA MAMA MAMA"! Přišlo jí to humorné a tak jsem jí potvrdila, že vždycky byla děsný mamas. Vrhla se mi kolem krku a pravila "budu mamas pořád, i až budu teenager, tak pořád budu tvůj mamas". Takže Liso, tady je to napsaný, černý na bílým a já ti to za deset let připomenu, jo?

Devátého května nám odlétala babička. Po jedenácti měsících to byla pro děti docela rána, Tom bečel, že se mu bude "stejskat za babičkou" a mlsná Lisa zase litovala, že neumím palačinky (umím, ale nejsem ochotná se s tím na rozdíl od babičky patlat). Vyprovázení na letiště probíhalo dle klasického scénáře - museli jsme se projet letišními vlaky, ale ani ty potomky moc nerozveselily.

Počasí zase dělá starosti mě - lezecká sezóna by měla být v plném proudu, ale v Yosemitech každou chvíli sněží a u nás aspoň leje, takže se musí pečlivě vybírat, kdy a kam se dá vyrazit. Víkend po odjezdu babičky byl lezecký absťák už poměrně nesnesitelný, naštěstí vypadala v předpovědi jakž takž aspoň sobota. I vyrazili jsme s Pavlem na Grotto. Na čedičové stolové hoře u Jamestownu jsem nikdy nelezla, byla jsem dost zvědavá. Vzali jsme na výlet babiččina forestra - původně tedy s úmyslem lesníka trošku projet, ale nakonec jsem byla ráda, že máme přeci jen lehce terénní vůz. Na prašné silnice jsem zvyklá, ale to jsou obvykle SILNICE, které občas někdo aspoň prohrne buldozerem. Ke grottu vede (přes soukromou pastvinu, kde se musí zavírat brány) polní cesta, jejíž jediná údržba evidentně spočívá v tom, že po ní JEZDÍ auta. V létě v zimě, v bahně i suchu - takže místy jsou hluboké rigoly, občas se cesta rozdvojuje i roztrojuje a všude z ní čumí ostré šutry.

Poslední výlet s babí před odletem.

Lezení v Grottu.

Lezecká stezka ke Grottu není nijak značená a ráda bych podotkla, že telefonní sloup je jako orientační bod docela dobrý - pokud by v krajině stál osaměle. Bohužel sloupy se obvykle nacházejí v souvislé řadě, jak tomu bylo i v tomto případě. Samozřejmě, že se mi nechtělo tahat boty, takže jsem se trním a kopřivama potácela v sandálech - ale co by člověk neudělal pro trochu lezení.

Grotto je, jak název napovídá, díra v zemi. Zaskočila mě poměrně vysoká koncentrace lidí (a mělo být hůř) a dále to, že hlavní atrakcí díry jsou varhany - skalní sloupy prostřídané rovnými spárami jako když střelí. Zjevně musím příště lépe studovat průvodce, abych věděla, s čím to vlastně souhlasím (spáry lézt neumím a tudíž se jich snažím vystříhat).

Pavel byl ovšem neúprosný a do dvou spár mě vytáhnul. První byla dost hrozná, druhá docela lehká a vypadla jsem až nahoře. Mezitím se Grotto brutálně naplnilo lezci - v neděli mělo pršet (na horách sněhové), takže každý, kdo chtěl lézt, vyrazil alespoň na jeden den v sobotu. A protože Grotto je blíž k Zátoce než Yosemity, potkali jsme i pár známých tváří. Nával měl (pro mě) jedno pozitivum - na spáry se stály fronty a tak jsme se přesunuli k normální skále. Tam jsme oblezli, co se dalo, dokonce jsem si dvě cesty zkusila na prvním. Pak se na chvíli uvolnila prstová spára, takže jsem se mohla kardinálně ztrapnit - vymikymauzovala jsem první asi tři metry a pak už nic. Pak jsme ještě dali jakousi podivnou 10a, částečně vyplněnou (prý) netopýřím trusem.

To už bylo odpoledne a některé výpravy se pomalu balily k odchodu. Pavel ovšem pravil, že si ještě zalezeme na Gold Wall. Následoval sestup k autu a pak poklus lesem na druhou stranu. Ztratili jsme se jen jednou. Pavel si tam si docela zalez, ale já vyměkla v půlce dlouhatánské cesty. Nemám tušení, co to bylo, ale přišlo mi to zatraceně do kopce - zvlášť po celodenním lezení. Ale zase jsem si říkala, že když už lezu tak málo, tak jsem se alespoň olezla totálně do mrtě.

Indiáni se maskují v trávě.

Lisa oddaně sleduje, jak Kuba pouští draka.

V neděli se dle předpovědi dostavily bouřky a krupobití. To nejhorší jsme nejspíš přestáli v thajské restauraci na obědě s Nejedláky - a pak se nám je podařilo ukecat, že půjdeme pouštět draky do parku Shoreline. Mírný zádrhel představovali draci - naše děti předchozí den pouštěly draky s Brycem a Hroch jim koupil velmi výkonné deltoidy. Nejedláci měli draky malé, které se neustále rozpadaly. I vydali se naši inženýři koupit draky technicky dokonalejší, zatímco děti si hrály na indiány na rozlehlé louce. Pět prcků, kteří se snažili "krýt" v pečlivě sestříhaném pažitu bylo skutečně velmi nenápadných.

Pánové dorazili s draky, následovalo hromadné pouštění a zamotávání se do sebe. Jediná Lisa pravila, že máme jejího draka pouštět my a šla obveselovat Kubu, který svého draka držel poměrně zodpovědně. Lisin růžový s princeznami tedy zbyl střídavě na mě a na Hrocha - no, aspoň jsme si to taky užili. Nejvíc mě asi překvapilo, že děti (tedy kromě Lisy) vydržely u pouštění draků (což mi přijde jako docela jednotvárná činnost) několik hodin. Nakonec jsme museli k odchodu zavelet, nezdálo se, že by se potomci této zábavy jen tak nasytili. Doma nás čekal totiž ještě Tomův školní projekt. Na den otevřených dveří jejich třída připravovala město z krabic - a děti měly za úkol vyrobit z nějakého kartonu BUDOVU. Tom si samozřejmě vybral nádraží - a tak jsem mohla tenhle úkol přehodit na Sida. S dětmi většinu domácích úloh dělám já (páč Hroch chodí domů z práce pozdě) a konečně Tom dostal něco přes víkend, co mohl tvořit s tatínkem.

Kromě dne otevřených dveří pořádala škola také koncert. Přiznám se, že jsem krkavčí matka; zatímco ostatní rodiče se na různých besídkách buď dmou pýchou nebo zamačkávají slzy dojetí, já mám obvykle co dělat, abych se nesmála nahlas nad šílenou produkcí žáčků. Nicméně Tomášek se ujišťoval několikrát, že přijdu, tak jsem se dostavit musela. Vyšlo to děsně těsně - samozřejmě, že tentýž den se pořádal Lisin školní výlet, ze něhož přijela o půl hodiny později a unavená tak, že se mi v autě rozplakala. Stihla jsem do ní nasoukat doma oběd a pod slibem, že si na koncert může vzít své nejkrásnější princeznovské šatičky, jsem ji nakonec dostala z gauče od pohádky na bratrovo představení.

Teprve na akci jsem zjistila, že se jedná o prezentaci toho, co děti zvládly v hudební výchově (SRPŠ žákům platí učitelku hudby, což je na amerických školách nadstandard) a hlavně - že tam bude pouze Tomova třída (= budu ušetřena hodinové produkce ostatních, pro mě nezajímavých tříd a taky tlačenice se stovkami dychtivých rodičů. Očekávání jsem měla i tak velmi nízká, a byla jsem velmi příjemně překvapená. To, že děti zpívaly a něco tancovaly, to mi přišlo v rámci očekávání. Pak ale učitelka třídu rozdělila na čtyři skupiny, jedna dostala ozvučné tyčky, jedna tamburiny, jedna triangly a jedna bubínky - a vysekli poměrně složitou (ve smyslu, že nástroje hrály chvílemi na střídačku, chvílemi společně) rytmickou skladbu. Následovala rychlá výměna nástrojů a další kousek. Možná bych měla u paní hudební učitelky brát lekce ve zvládání dětí - šesti a sedmiletí rošťáci ji poslouchali opravdu jak hudebníci dirigenta, stačil pohyb rukou a všichni věděli, co dělat.

Hudební výchova.

Žabák Tom

Pak dostali žáci barevné plastové trubky (roury) různých délek. Když se uhodilo trubkou o dlaň, vydávala tón dle své délky. Paní učitelka vytáhla noty - skutečnou notovou osnovu, s celými, půlkovými, čtvrtkovými a osminkovými notami - akorát noty byly barevně kódované stejně jako trubky - a děti přehráli několik (jednoduchých) písniček. Opět mě překvapila spořádanost celého počinu - asi že lumpové se museli pekelně soustředit na noty a na to, kdy je na nich řada hrát a neměli čas dělat blbinky. Takže musím říct, že jsem z hudební výchovy nadšená - kromě zpívání a tancování se děti podle mě naučily spoustu dovedností ohledně rytmu, a zajímavou formou (ve srovnání s mými hodinami hudební teorie na LŠU) se základy notového záznamu. Na prvňáky mi to přijde dost dobré.

Sedmnáctého května se našim dětem splnil jeden sen - na týden se stali majiteli domácího zvířátka, křečka Patty. Sousedi jeli totiž na dovolenou a přišlo jim vhod, že jsme se ujali všeho a že Patty nezůstala opuštěná v baráku jen s někým, kdo ji bude chodit krmit. Lisa se Patty poměrně dost ostýchala - tak ještě by ji opatrně pohladila, ale do ruky se ji vzít bála. Tom naopak Patty tahal každou chvilku a stavěl jí překážkové dráhy v chodbě. Patty obvykle chvilku spolupracovala, ale pak ji probíhání papírovými trubkami od kuchyňských ubrousků a po závodní dráze pro angličáky a tunelem od dřevěné vláčkodráhy přestalo bavit a snažila se zdrhnout. Mnohem víc ji totiž zajímaly skutečné prolézačky - třeba ta pod myčkou do kredence pod dřez, kde se daly rozkousat houbičky na mytí nádobí a nádherně tam smrdí odpadkový koš.

Doufám, že se děti i něco naučily. Nakonec i já jsem zjistila, že křeček si skutečně stravu křečkuje v lícních torbách. To, když si Patty narvala na každou stranu čenichu jednu malou karotku a pak se hrozně divila, že s tímhle nákladem neproleze trubkou vedoucí z klece do jejího pelechu. Vrácení Patty původním majitelům Tom nesl velmi těžce, naštěstí nám Ina slíbila, že křečka klidně zase můžeme mít (to ovšem ponese asi těžce Hroch, který koulel očima a neustále se ujišťoval, že nám Patty nezůstane na krku).

Patty.

Jorgie's Crack v Pinnacles.

Předposlední květnový víkend mi vyšel ještě jeden lezecký den. V Pinnacles je hodně oblastí uzavřených buď kvůli kondorům nebo netopýrům, ale klasická Discovery Wall a Monolith jsou v provozu. Když jsme s Pavlem vjížděli do parku, překvapilo mě, kolik lidí v relativně časnou ranní hodinu ODJÍŽDĚLO z kempu pryč. Zřejmě jim studená noc dala zabrat. Nám to nevadilo, o to méně bude zalidněno pod skalami. A slunce pálilo o sto šest, takže jsme v autě nechali flísky (nač se tahat se zbytečnými krámy) a nalehko vyrazili. Na Discovery jsme lezli sbírku starých cest, i pár nových. Ve Stupendous Man visela opuštěná expreska, i rozhodl se Pavel, že ji získá. Když jsem v cestě visela já, přišla jakási ženská s tím, že to je její preso a jestli ho můžu sundat. Řekla jsem že jo, k presu dolezla v domnění, že ho sundám, dolezu cestu a slaním dolů. Ženština k mému překvapení trvala na tom, ať jí to hodím dolů. Z nějakých deseti metrů na tvrdou zem plnou kamenů... Mno, proti vkusu žádný dišputát, ale jsem dost ráda, že tato osoba není mou lezeckou partnerkou (pravděpodobnost, že se při pádu z takové výšky materiálu něco stalo, je malá, ale přeci jen - nerada bych do budoucnosti svůj život a zdraví věšela na něco, co naprosto zbytečný pád prodělalo).

Až do Stupendous Man jsme lezli v letním (tj. já v tílku, Pavel do půl těla) - tady jsme se najednou ocitli ve stínu a začalo foukat a já navlíkla triko. O půl hodiny později pod Monolithem už jsem měla na sobě tílko, termo triko s dlouhým rukávem a mikinu, a žádostivě hleděla na Pavlovu větrovku. Tu mi zapůjčil zatímco lezl, a i tak jsem se v díře mezi šutry třásla jak drahý pes. Vylezení na předskalí situaci nijak nezlepšilo - jen tam víc foukalo.

Pavel vyběhl POD (oficiálně se jmenuje Post Orgasmic Depression) za 5.11a, a hulákal, že mě dobere shora. Trošku jsem se divila, ale když jsem konečně vyfuněla až na vršek, pochopila jsem - rozplácnutý v závětří za skalkou, v poslední louži slunečního tepla, byl na tom rozhodně líp než dole ve stínu a ledovém větru. Vylezli jsme ještě Hawaian Noises (5.10d) a pak i Pavel uznal, že v těhle podmínkách (šílená kosa) se lézt nedá a že holt ostudně pojedeme domů ještě za světla. Poučení pro příště zní, že v polopoušti je teplota vzduchu vcelku nepodstatná - vítr nebo naopak slunce můžou subjektivní pocit tepla posunout do extrémů. Z výletu jsem přijela domů stále drkotající zubama a s připálenými rameny.