Kráva na cestě.

Poušť kvete.

Po dvou dnech horských výšlapů v Zionu nám přišel jeden den obětovaný na přesun autem jako docela milosrdný. Od Springdale do Vegas to šlo docela dobře, i jsme na severním okraji Las Vegas našli slušné sushi. Také mi tam dorazila SMSka o přírůstku do rodiny mé slovenské kamarádky — ještě jsem netušila, že to je na příštích pár týdnů poslední úkon, který je můj telefon schopen a ochoten vykonat. Gratulaci už odmítnul odeslat a nadále se odmlčel.

Od Vegas se už cesta docela táhla — poušť v těhle končinách není nijak krásná a po mnoha hodinách řízení silném větru mě ruce bolely — autobus po silnici docela plachtil a byla práce držet jej na vozovce. Když se na obzoru objevila obrovská plechová kráva, uvítali jsme ji jako vhodnou záminku k zastávce, protažení nohou a vystřídání se za volantem.

Na východním konci Údolí smrti kvetly kytičky, čímž se nám postaraly o další zastávku. Poušť kvete jen krátce z jara. Na Zabriskie Point se už rozkládala jen poušť bez kytiček. Ve ztvrdlé hlíně bylo vidět koryto potoka, letošní zima byla zjevně bohatá na srážky i v jednom z nejsušších míst na Zemi. Děti žádaly lítat po vyhlídce a pak i mimo vyhlídku. Venku bylo relativně vedro, ale stále foukal silný, nepříjemný vítr. A vlastní Údolí smrti se nacházelo v oparu — alespoň v tuto chvíli jsme to považovali za opar. Když jsme ovšem sjeli dolů pod úroveň mořské hladiny, zjistili jsme, že je to zvířený písek hnaný větrem. Cesta místy připomínala zimní dobrodružství někde v horách — akorát že jazyky na silnici byly písečné a nikoli sněhové. Písek se o dost méně lepí, takže se netvořily závěje.

Na Zabriskie Point byla vidět řeka.

Snížená viditelnost v písečné bouři.

Na dunách bylo jak vymeteno — a to doslova. Písečný vítr zaháněl všechny odvážlivce; naše děti ovšem trvaly na tom, že chtějí ven. Vydržely to asi čtvrt hodiny: skončilo to všeobecným prskáním, pliváním, frkáním a stížnostmi, že jim písek vlezl do očí. Původně jsme čekali, že se nám Údolí smrti stane příjemnou zastávkou na dlouhé cestě, ale za téhle situace nedávalo smysl se dále zdržovat, takže jsme pokračovali do Lone Pine.

I silnice u Lone Pine byla místy zavátá; Sierra Nevada zářila za písečným závojem zalitá sluncem. Doufali jsme, že se počasí do dalšího dne umoudří — vylákali jsme na výlet Rumiko s Brycem a mrzelo by nás, kdyby najeli stovky mil a pak zjistili, že se nedá vylézt ven z auta nebo hotelu. Já jsem strávila absurdní večer na hotelovém pokoji, s telefonním sluchátkem na uchu a reklamací mého nefunkčního mobilu. Je dost k vzteku, pokud máte sraz se známými, kteří jedou takovou dálku, a vaše jediné spojení má být právě onen mobil. Asi desetkrát jsem odpověděla na dotaz, zda mám telefon zapnutý, zda je nabitý a zda má signál. To vše telefon měl, ale odmítal vykonávat základní funkce jako spojovat hovory nebo posílat zprávy. Po zhruba dvou hodinách programování telefonu na dálku a opětovných dotazů na zapnutí, nabití a signál nakonec paní na druhém konci drátu vše vzdala a pravila, že mi tedy zašlou telefon nový. Což bylo sice hezké, ale neřešilo mou stávající potřebu spojení. Ještě že jsem měla s sebou Hrocha a jeho FUNKČNÍ mobil.

Lisa v Candy Store

Tom řídí.

Druhý den ale nastalo krásné ráno, Hroch ovšem hudroval, že vstáváme moc brzy — Rumiko měla teprve vyjíždět z Tehachapi, sraz s nimi byl naplánován předběžně na poledne. Já zjistila, že v osmdesátilitrovém batohu s lezením mi chybí mágo, a tak jsem poslala nevrlého Hrocha do postele a s dětmi jsem sedla do auta a jala se hledat sámošku (za účelem pořízení pikniku do skal) a nějaký lezecký obchod s mágem. V půl desáté jsem cvičně prozvonila Rumiko Hroším mobilem — a zjistila, že tato nabrala zpoždění. I posunuly jsme sraz až na jednu — a já se vydala vytáhnout Hrocha z hotelu. Bylo deset ráno a před námi tři hodiny do srazu, které se nabízely jako vhodný úsek k nějaké činnosti.

Mysleli jsme, že vezmeme děti klasicky na Whitney Portal Road na sníh — ale ke sněhu se nám nepodařilo dojet. Silnice byla nejen oficiálně uzavřená, ale i důkladně zatarasená kameny. V Hrochovi se ozvaly objevitelské pudy a žádal projet jižní stranu Alabama Hills. To se mu ukázalo osudným, neboť jsme tam narazili na zajímavou lezeckou oblast, kterou jsem zase žádala prozkoumat já.

V Cukrárně (Candy Store), jak se tato oblast nazývala, jsem záhy objevila další lezce — párek s miminem. Scott byl nejen ochoten nechat mě nahlédnout do svého průvodce, ale protože jeho žena právě uspávala mimino, nabídnul se i coby jistič. Po takové příležitosti jsem skočila — děti a Hroch se dožadovali svačiny a já prostě nemohla svačit, když kolem trčelo tolik krásných skal. Natáhla jsem si lehoučkou 5.6 na rozlez a pak jsem se ještě pověsila na Scottovo lano v 5.10a na druhým. Mezitím dosvačila rodina a já vyhnala Hrocha na tu lehkou cestu. To se ale kvapem přiblížila hodina srazu, takže bylo potřeba vše zapakovat a dojet pro Rumiko.

Lisa leze.

Tom na Charleston Chew.

Tom si vyžebral, že bude řídit auto. To spočívalo v tom, že na polní cestě kolem skal seděl Hrochovi na klíně a točil volantem a řadil (respektive posunul páku automatu na D - drive), zatímco Hroch šlapal na pedály a dolaďoval volant. Na silnici si pánové museli předat řízení zpět, nicméně i tak se to stalo pro Toma asi nejzajímavější událostí dne.

Rumiko s Brycem byli vzorně nastoupeni na místě srazu, takže jsme se jen otočili a vlekli je zpět do Cukrárny. Bryce, který proseděl dopoledne v autě, byl k neudržení a vyrazil s naší smečkou do skal. Alabama Hills jsou pro děti ideální — spousta malých skalek, po nichž se dá lézt a chodit, jeskyňky, průlezy, zákoutí — a kolem rovná poušť s pískem a suchými koryty — pro malé průzkumníky ideální.

Pro rodiče průzkumníků to znamená mít pevné nervy a silný hlas, ale jinak se dají potomci fakt volně vypustit. Rumiko odbíhala fotit a tak jsem pokoutně rychle vylezla Werner's Werthers za 5.8. Stáhla jsem lano a natáhla znovu onu lehkou 5.6 na Charleston Chew (lezla jsem ji tedy už potřetí). Na tuto cestu jsme pak postupně navázali všechny děti a nakonec i Rumiko, která to vybojovala až na vršek. Pak jsem ovšem cestu musela vylézt já a vybrat jištění (výstup číslo čtyři — mno, aspoň jsem si zalezla).

Slingshot Arete je vysloveně fotogenická.

Rumiko na vršku.

Nadešel čas na změnu scenérie; přesunuli jsme výpravu do Paul's Paradise. Tam smečka zase lítala okolo a já trochu lezla. Něco po mně opakovala Rumiko, pak se mi zachtělo zkusit Slingshot Arete, kterou jsme kdysi lezli s Pavlem. Šlo to docela dobře až ke klíčovému místu, kde na mě ze skály jukala na místě nýtu jen díra. Párkrát jsem to zkusila přelézt, ale na těhle krátkých cestách je chybějící jištění o držku — jak se člověk dostane moc vysoko, padal by až na zem, tak jsem to nakonec vzdala a cestu slezla (abych si vybrala svůj matroš a nic tam zbaběle nenechala). Ve finále jsem natáhla oblíbenou plotnu. Lisa odmítla lézt, ale Bryce to nakonec dolezl až nahoru — a poté (pod vlivem Bryce) to topnul i Tom. Měl z toho hroznou radost. Já jsem to vzala plotnou, dobrala za sebou Rumiko — a na oblém vršku, kde se dá v pohodě sedět, jsem ji naučila slaňovat.

Samozřejmě, že děti žádaly jít na večeři do Pizza Factory, kam se nám (po vysoké laťce nasazené Létající Opicí) moc nechtělo, ale zasloužily si to. Fakt byli všichni celý den hodní a snažili se u lezení, neudělali žádný průšvih, neporvali se ani nehubatili. Musím říct, že na pizzu všichni dost třeštili, asi je přeci jen celodenní lítání utahalo.

Tufy u Mono Lake.

Vláček mezi tufy.

Ráno jsme vyrazili zase na dlouhý přejezd — z Lone Pine až na Kirkwood. Největší zastávku jsme udělali u Mono Lake — jednak jsme si dali piknik, ale hlavně jsme mohli nechat proběhnout potomky. Mono mělo nečekaně zelenou barvu a s pozadím zasněžené Sierry a zajímavým nebem bylo velmi fotogenické. Děti samozřejmě na nějakou fotogeničnost jezera kašlaly — napřed se koulovaly jezerní pěnou a když je toto omrzelo, dělaly vláček. Časem se brzdařský vůz (Lisa) splašil a vnesl do uspořádání nekázeň. Nakonec jsme rozlobenou mašinku Toma i neukázněné vagónky přeci jen nacpali do auta a vyrazili, tentokrát v pozměněné sestavě. Já jsem sedla za volant do hondy s Rumiko a Brycem, aby Rumiko neřídila celou štreku sama. Honda CRV mě ovšem trošku překvapila. Zatáčky od Mono Lake a kolem Walker River mám projeté mockrát, s autobusem i se subaru, ale ani jeden z našich vozíků se tak strašně nekotí jako tohle SUV.

Poněkud nás zaskočilo, že v Bridgeportu zavřeli sámošku — hodlali jsme tam zakoupit zásoby na pobyt na horách. Dále byl zavřený Monitor Pass, takže jsme nakonec museli v Mindenu zase proházet sestavu (já za volant autobusu, Hroch k navigaci a Rumiko do kolony za námi), abychom dobloudili na spojnici na západ. A taky jsme se modlili, aby předpovídané srážky neovlivnily průjezdnost silnic; fakt se nám nechtělo nasazovat řetězy — ale projeli jsme v pohodě.

Na Kirkwoodu jsme zatopili a šli na večeři. Na chalupě se objevil jeden legrační logistický problém — Rumiko je maličká a nedosáhne třeba na hrnky, nebo dokonce na háčky na ručníky v koupelně, takže jsme museli vypomáhat. Zřejmě v lyžařském středisku všichni počítají s dvoumetrovými Nory.

Děti, Rumiko a Mono Lake.

Oblíbený Ditch of Doom.

Ráno šel Bryce do kursu a my lyžovali s našimi dětmi. Po obědě jsme se sešli s Brycem, sjeli s ním a Rumiko jednou Bunny Slope (který i začátečník Bryce jezdil šusem) a vytáhli jsme návštěvu na trošku důstojnější kopec. Bryce padal, ale je bojovník a trval na tom, že to sjede. Dětem se nejvíc líbilo jezdit Ditch of Doom — dle jména měly pocit, že sjedou něco opravdu drsného (ačkoliv Příkop Zkázy je jedna z nejlehčích tratí na Kirkwoodu). Na druhou stranu — v tomhle příkopu se přeci jen leccos naučí — vyjíždět do protisvahů, otáčet se, trefit se mezi stromy, přejet bez nehody skokánky — samé zajímavé věci.

Odpoledne jsme zvažovali, jestli zůstanem na Kirkwoodu do neděle, ale nakonec rodinná rada rozhodla, že dosti bylo trmácení a že nám prospěje jedna noc ve vlastních postelích, jakož i den věnovaný částečně lenošení a částečně vybalování a praní všech těch klumprů z výletu. Vždyť jsme zažili velmi výživný týden — viděli jsme se se spoustou kamarádů, konečně se nám podařilo vylákat na výlet někoho ze spolužáků dětí (tímto skládám poklonu Rumiko, která pružně zvládla náš systém neplánování věcí příštích a řízení se pouze okamžitými náladami), chodili jsme po horách, lezli po skalách a jako bonus ještě lyžovali. Já jsem navíc opouštěla Kirkwood spokojená a se slibem, že následující víkend si uděláme dámskou jízdu s Bárou a Vendulou, kdy si zalyžuju trošku těžší věci, než Ditch of Doom.