S Mourkem u Hobitů

Po roce zase v Zionu.

Když nás z vánočních prázdnin zahnalo počasí, přísahali jsme, že do Zionu se podíváme alespoň na jaře. V plánu bylo kromě Zionu ještě Údolí Smrti a návštěva u hobitů a také lezení v Alabama Hills a lyžování na Kirkwoodu (pokud tam bude možno dojet naším autobusem). Pořadí a délku pobytů v jednotlivých místech jsme nechávali otevřenou. Plánovat podrobněji jsme začali až s naší japonskou kámoškou Rumiko. Má ve střídavé péči synka Bryce, takto Tomova spolužáka, a tak bylo potřeba výlet nějak přizpůsobit střídacímu rytmu a taky možnostem dojezdu (aby se Rumiko nemusela řítit stovky mil bez řidiče na vystřídání).

Po večeru nad mapami jsme nakonec vykoumali optimální trasu a místo srazu (Lone Pine ve středu v pravé poledne). Zbývalo se ujistit, že hobiti jsou stále ve své noře a ochotní přijímat návštěvy, zamluvit hotel ve Springdale (přeci jen je to poslední městečko před Zionem a tudíž velmi turisticky vytížené), sbalit běžné věci na týdenní dovolenou, přihodit tašku s lyžařským oblečením (helmy, lyžáky a lyže máme díky Kovářovic pohostinnosti na Kirkwoodu), a také sedmdesátilitrový batoh s lezením pro pět lidí. A řetězy, kdyby náhodou došlo na nějaký průšvih, neboť autobus není čtyřkolka.

Také jsem vyrazila do Lunardi's, naší oblíbené sámošky, která se vyznačuje v pivní sekci Krušovicemi. Ty nám přišly jako vhodný dárek pro pivomilné hobity — jistě v pustině Las Vegas v tomto směru strádají! Ovšem v Lunardi's mi udělali čáru přes rozpočet — v regále měli pár černých piv, ale světlé Krušovice ne. Skladnice mi obvolala i ostatní pobočky, ale situace všude stejná — černých mají dostatek, světlá (rádi si děláme řezané) vyprodána, objednána — ovšem nedodána.

V parku se dopravujeme (místními) autobusy s přívěsem, v němž lze pozorovat spřáhlo a předstírat řízení u "předního" skla.

Děti nám už na túrách utíkají.

V pátek jsem vyzvedala děti ze školy v poledne a ještě před víkendovými zácpami jsme to stíhali ven z města na jih. Brzký odjezd ale znamenal jednu komplikaci — v Paso Robles, kam chodíme jíst do thajské restaurace BASIL, jsme byli v půl pátý odpoledne — příliš pozdě na oběd a příliš brzy na večeři. Odkládat jídlo do Tehachapi se nám nechtělo, a tak jsme zkusili Bakersfield. Hroch tvrdil, že tam něco určitě najde, a skutečně jsme se po chvíli bloudění ocitli v Roadhouse. Děti tahle restaurace nadchla — díky burákům servírovaným na každém rohu se potomci zabavili až do přinesení večeře loupáním oříšků. Lisa s labužnickým výrazem odhazovala šlupky na podlahu — požitek, který si jinde nemůže dovolit — tady podlaha podestlaná slupkami patří ke koloritu.

Už cestou nás překvapil v Lost Hills sníh. V pouhých pěti stech metrech nad mořem, v Kalifornii (zhruba na úrovni Alžírska) a v dubnu, jsme jej skutečně nečekali. V Tehachapi se nám přes noc nakupila sněhová čepice na autě, ale ráno bylo slunečné. Dle doporučení hotelové recepční Yolandy jsme zkusili najít nové železniční muzeum, ale otevírali až v půl jedenácté a to už jsme potřebovali být na cestě. Alespoň jsme nechali Toma obdivovat stará signální zařízení a nakonec jsme mu koupili tričko s vlaky (to ovšem s podmínkou, že dovolí vyhodit asi tři roky staré, totálně obnošené milované triko staré). Lisa nakonec vyškemrala sadu plastových koníčků.

K hobitům jsme se už řítili jako domů. I v Hendersonu otevřeli Trader Joe's, takže jsme nakoupili svačinku (abychom u Richarda pořád jen nevyžírali) a pak už šlo vše jak po másle. Opakovaně mě překvapí, jak s některými lidmi se člověk nemusí klidně celý rok vidět a stejně dokáže hladce navázat ve vztahu tam, kde před mnoha měsíci skončil. Děti se vítaly s Amber a i Lisa (která se psů bojí) si po čase tuhle hodnou a trpělivou fenku odvážila pohladit. Toma nejvíc zajímalo, kdy půjdeme na procházku a jestli bude moci Amber házet míček. Nakonec jsme se venčením docela zdrželi — a večer se zdvihnul studený vítr. Loni jsme se u hobitů v dubnu koupali v bazénu, letos jsem se klepala ve flísce s kapucí staženou až k nosu. Večer kromě konverzace přinesl i zjištění, že nedostatek světlých Krušovic vůbec nevadí, neboť hobiti milují ČERNÉ pivo. Škoda jen, že jsme to neověřili a nepřivezli víc.

Oběd s vyhlídkou.

Tři vodopády.

Večer nás také přišel okouknout nový kocourek Mourek. Do druhého dne se otrkal natolik, že vlezl Tomovi na klín. Tom kočky miluje a ony mu to obvykle oplácejí; u plachého Mourka to bylo ale docela nečekané — Tom byl v sedmém nebi. Nakonec jsme hobity přesvědčili, aby s námi zkusili sushi. Téhle exotice se doposud vyhýbali, což je pochopitelné — ona je to docela drahá sranda na to, aby člověk zjistil, že syrovou rybu přeci jen nepozře. Rádi jsme objednali různé dobrotky a pak s uspokojením pozorovali, jak se i Michelle odvažuje zkusit lososa s rýží.

Pak už nezbývalo než se rozloučit, večer nás čekala už zamluvená Majestic View Lodge ve Springdale. Ani jsme se nemuseli rozmýšlet, kam na večeři — Flying Monkey s pravou italskou pizzou nám ve srovnání s různými dinery (instituce obvykle nabízející hamburgry a stejky, vše obohacené o hnusnou UHO a mastné hranolky) vycházela jako nejhumánnější řešení. Překvapivě byla Opice i v pondělní večer narvaná, ale to nám nevadilo. Ve Springdale jsme se hodlali zdržet, bágly jsme měli už v hotelu, nebylo kam spěchat. Akorát Tom si začal stěžovat, že ho bolí zub. Poněkud vyděšená (dětem se bohužel zuby dost kazí) jsem obhlédla škody a zjistila, že má oteklou dáseň vzadu — že mu roste stolička. Takže jsme ještě honem šli do sámošky koupit miminčí umrtvovací krém na zuby.

Ráno jsme se rozhodli vyrazit do parku autem — potřebovali jsme se cestou stavit v sámošce pro svačinu a místní autobusová doprava má přeci jen docela dlouhé intervaly. Pak jsme se trošku dohadovali u vjezdu do parku, nevěděli jsme, jestli se má zaparkovat před začátkem parku a zaplatit v budce pro pěší, nebo naopak projet autem, zaplatit z auta, pak zaparkovat a přesednout na autobusy — holt tam autem nejezdíme tak často. Nakonec jsme ale i toto zvládli — i s nákupem permice do národních parků na příští rok.

Virgin River.

Děti kašlou na majestát přírody.

Pak už jsme konečně seděli v parkovém autobusu a mířili k zastávce Grotto. I tady jsme měli jasno — loni nám při výletě k Emerald Pools přestal fungovat foťák před dosažením vodopádů; chtěli jsme tedy tento nedostatek napravit. Letos jsme měli foťáky dva — nový rodinný a ještě novější kapesní, který jsem dostala k vánocům. Srovnání různých výšlapů s ročním odstupem mě vždy překvapí. Hlavně to, jak moc se děti zrychlují a zlepšují, zatímco my (nejspíš) stárneme a zpomalujeme. K rozcestí nad vodopády jsme potomky sotva stíhali.

Nutno podotknout, že děti takovéhle trasy BAVÍ — čím víc skákání a lezení a balancování, tím lépe. A také, že je vidět, jak jsou na to zvyklí — a většinou zvládají obtížnější terény lépe než leckterý dospělý. Až na malé vyjímky — na Upper Emerald Pool Lisa spadla do potoka. Naštěstí byl v tom místě relativně mělký a Lisiny goretexové boty vydržely tu půlvteřinu pod vodou.

Cestu zpět jsme vybrali nejzajímavější částí okruhu — POD spodními vodopády. Myslím, že Lise se zalíbila představa vodotěsných bot a až s přílišnou horlivostí ťapala v největším bahně. K zastávce jsme dorazili tedy mírně zbahnění, ale pořád (alespoň děti) plní energie. Nějak nám tenhle výlet zabral méně času, než jsme čekali, a tak jsme skočili znovu na autobus a dojeli na konečnou, k Riverside Walk. Tu jsme šli před pár lety s Lisou ještě v krosně — a nedošli kvůli uzavírce pro padající led. I tentokrát byly na začátku stezky cedule, že jsou Narrows uzavřené — turistický chodníček se v určitém místě už nevejde do kaňonu současně s řekou a musí se dál brodit. V době tání a bouří je voda hluboká, divoká — a můžou v ní plout i kmeny nebo se valit kameny — v takovém případě brodění není úplně nejzdravější. Nemluvě o teplotách vzduchu a vody — ve stinných zákoutích parku jsme stále naráželi na sníh.

Stezka k Hidden Canyon se vine svahem s vyhlídkou na vodopád.

První řetězy nás trochu překvapily.

Děti samozřejmě žádaly jít okamžitě k řece. Kromě házení kamínků tam našly další atrakci — hromady říčního písku. A tak se naši potomci na vyhlídce na velkolepý vodopád zcela prozaicky ryli v zemi. No, hlavně že se jim to líbilo. Nakonec jsme se odpoutali od vody i písku a prošli celý turistický chodníček. Kromě oprsklých zemních veverek jsme viděli i stádečko srnců (podobně jako veverky je blízkost lidí vůbec nijak nevzrušovala) a dokonce divokého krocana. Poslední oblázková pláž před vstupem do řeky byla vyzdobená desítkami mužiků. Museli jsme obdivovat zručnost stavitelů — někteří si skutečně dali práci a postavili věže z kamení hodně vysoké či bizarně větvené.

Celou cestu zpátky šly děti v podstatě po okrajové zídce. Nicméně začaly se dožadovat odpočinků — takže se zdá, že přeci jen se dají utahat. V jejich závěsu jsme s Hrochem probírali večeřací možnosti — a zase nám z toho vyšla pouze Flying Monkey. Tentokrát ale jediná Lisa chtěla pizzu — Tom si dal těstoviny, Hroch calzone, a já zkusila z jídelního lístku pečenou zeleninu. Trošku jsem se obávala, aby to nebyl humus, ale zcela zbytečně. Opečené papriky, cuketa a já nevím co vše promíchané s dvěma druhy sýrů byly neobyčejně chutné.

Nad mapou a parkovými novinami jsme při večeři dumali, co dál. Do Zionu jezdíme v podstatě každý rok, najít v tomhle relativně malém parku nějaké místo, kde jsme ještě nebyli (nebo alespoň hodně dlouho nebyli), není tak jednoduché. Zvažovali jsme i třeba Kolob Canyons na druhém konci parku, ale to by znamenalo sednout do auta a park objet po dálnici. Nakonec jsme se usnesli, že zkusíme túru k Hidden Canyon z hlavního údolí. Doveze nás tam parkový autobus, podle novin se to dá ujít za dvě a půl hodiny a převýšení je jen nějakých osm set stop. V novinách tedy píšou, že tato trasa není vhodná pro osoby, které se bojí výšek — jenomže to píšou i o Emerald Pools, na které se trmácejí zástupy turistů vysoce důchodového věku o holích, případně vyfiknuté namalované slečny, co klopýtají ve vietnamkách a roztomile kvičíce tulí se ke svým mužným průvodcům.

Už jsme nad úrovní vodopádů.

Stěny Hidden Canyonu jsou porostlé mechem.

Tomovou hlavní starostí bylo, jestli po výšlapu stihneme "muzelo". To jsme mu s lehkým srdcem slíbili, dvouapůlhodinový výšlap nám přeci nemůže zabrat celý den, že! S takhle uspokojivým plánem jsme druhý den dopoledne zvesela vyrazili od Weeping Rock. Chodníček se spořádaně vinul s výhledem na nádherný vodopád. Jediné, co jsme trochu podcenili, byla teplota. V Zionu je pouštní počasí — pokud je člověk na slunci, peče se. Ve stínu je zima — a první část stezky k Hidden Canyonu vede po západní straně vysokého skalního masivu. Museli jsme tedy přiložit nějaké vrstvy, já a děti jsme dokonce sáhli po kuklách.

V zákoutích jsme stále nacházeli sníh, takže došlo i na koulovačku. Ve vyšších polohách ležel sníh a led i na stezce, muselo se opatrně. Pak jsme se přehoupli přes hřeben — a najednou jsme se hřáli na sluncem zaplaveném svahu. Sníh a led zmizel, k našem překvapení zmizel i betonový chodníček — místo něj se dále vinula prašná stezka. Netrvalo dlouho a stezka se přitiskla těsně ke skalní stěně — a byla opatřena řetězy. Děti byly nadšené a tenhle úsek zdolaly bez problémů. Obešli jsme skalku a před námi se objevily omechované schody jak do pohádky. I ty jsme vylezli poměrně radostně a ještě jsme pohovořili s turistickým párem na téma, že bychom děti nikdy nevláčeli na Angels Landing, páč je to tam o strach. Občas si holt člověk do huby nevidí — neboť na vršku schodiště se ukázalo, že cesta vede dál STĚNOU skalního masivu, nějakých tři sta metrů nad údolím.

Přeskokem přes potok (který o pár metrů dále končil vodopádem do údolí), končila tato stezka a začínal Hidden Canyon. Trochu jsme pohovořili s lidmi, kteří se z kaňonu vraceli — zprávy se různily — je to dobré, je to neprůchodné, je tam skalní oblouk, k oblouku se nelze dostat atd. I rozhodli jsme se vyzkoušet na vlastní kůži, boty a oči, co z toho je pravda.

Oblouk je schovaný na nenápadném místě.

A zase dolů do údolí, pěkně po řetízkách vpravo.

Tom se vrhnul nadšeně do kaňonu, mužská průzkumnická duše se nezapře. Lisa by se vrhala taky nadšeně, ale občas jsme jí museli pomáhat — přeci jen je poměrně drobná a občas někam nedosáhla. Přihřáli jsme si polívčičku tvrzením, že je tak malá, protože nežere (problémy s tím, aby něco vůbec snědla, jsou u nás na denním pořádku), ale pochybuji, že to bude mít nějaký efekt.

Po nějaké době jsme se dostali k místu, které vypadalo neprůchodně. Dali jsme si tam svačinu, ale Tom neměl stání a šel ještě jednou zkusit, jestli se přes široký potok dostane. Nakonec nás ukecal, že půjdeme dále všichni — kaňon dál vypadal zase průchodnější. Nakonec jsme našli i oblouk — překvapivé bylo, kolik lidí ho minulo bez povšimnutí. Kousek za obloukem byl ale definitivní konec — lezecká vložka skrz vodopád nás opravdu nezlákala. Nicméně i tak to tahle trasa u nás dotáhla na status nejlepší túry v Zionu — krajinově vděčný výšlap, zajímavá cesta, dobrodružné úseky zvládnutelné i s dětmi — prostě ideál.

Cesta zpátky probíhala za stálého nadšení potomků — brodění, lezení, skákání, řetězy — to vše je přesně dle jejich gusta. Navíc byli poháněni představou, že ještě stihneme to "muzelo" — turistické informační centrum, kde každou půlhodinu běží naučný film o parku. Přestože se náš původně zamýšlený krátký a nenáročný výlet protáhnul na nějaké čtyři hodiny, stihli jsme poslední promítání a skončili se naprosto spokojenými dětmi. Na večeři jsme šli (pro změnu) do Flying Monkey, kde jsme se už stali štamgasty. Na rozloučenou se Zionem jsme si dali pivo — druhý den ráno nás čekal přesun do Lone Pine.