Cesta na Kirkwood byla zajímavá — a vůbec to nevypadalo jako na jaře.

Dveře se musely vyhrabat ze závěje.

Jakožto čerstvý vlastník lyžařské helmy jsem se nemohla dočkat praktického vyzkoušení. Domluvili jsme s Vendulkou zase víkend na chalupě, tentokrát bez dětí. Přestože už první jarní den minul, počasí se jarně vůbec nechovalo. U nás v Údolí byla jen kosa, ale na horách nasněžila kvanta sněhu (asi tři metry) a byly zavřené silnice. V pátek jsme čekali, jestli přeci jen na víkend neprohrnou, ale nic. V sobotu ráno bylo domluveno, že Pavel vstane v šest, zkontroluje stav silnic a když tak nám zavolá. Nic. V půl osmé už jsem to nemohla vydržet v posteli (nacvičená z každodenního vstávání do školy na buzení v 6:45) a šla jsem otráveně snídat.

V osm vstával Sid, tak jsem jen tak cvičně obnovila stránku s daty - a ejhle - otevřeno s řetězy. I vytáhla jsem z postele Kovářovy a začala bleskovou rychlostí balit. Pro dva to není tak těžké (zvlášť když jeden každý z těch dvou je dospělý a svéprávný a schopný přiložit ruku k dílu), a někdy v půl desáté jsme tedy vyjížděli. Měli jsme dost času řešit obědovou krizi — já jsem chtěla dojet na Kirkwood, zatopit v chalupě, namazat si chleba a vypadnout na lyže aspoň na pár hodin. Hroch vrčel, že ho chci trápit hlady, a dožadoval se oběda. Nakonec jsme našli kompromis — v Giant Burger v Pine Grove si necháme zabalit jídlo s sebou a najíme se po cestě. Giant Burger je instituce od pohledu velmi podezřelá a nebýt nám doporučena, určitě by nás nenapadlo u takové díry ve zdi stavět — zvlášť když burgery fakt nemusíme. Ovšem čerstvě udělaný burger, s osmahnutou cibulkou a olbřímí porcí čerstvých křupavých hranolek, je něco úplně jiného, než co za burger vydávají i leckteré renomované podniky.

Na Garrapatu šla s námi letos babička.

Na kytičky bylo brzy, ale přesto jsme našli máky.

S uspokojivým obsahem mastných sáčků jsme vyrazili. Já začala do sebe kosmickou rychlostí soukat oběd, Hroch řídil. U pumpy jsme se vystřídali — to už začínala silnice vypadat velmi zajímavě. Netrvalo dlouho a ocitli jsme se mezi třímetrovými (a vyššími) stěnami vyfrézovanými do sněhu. Místy byl průjezd zatraceně úzký a nezbývalo než se modlit, aby proti nejelo žádné auto. Velikou komplikací bylo předjíždění — auta s řetězy rachtala svých pětadvacet mil za hodinu, my se čtyřkolkou bychom mohli jet o něco rychleji, ovšem na předjíždění moc místa nebylo. Do toho se mi stal poměrně nečekaný zážitek — mockrát jsem psala, že v horách se řidiči většinou chovají velmi slušně, ale tentokrát jsem zažila několik horkých chvilek, když jsem se snažila předjet náklaďák. Když mi poprvé zablokoval při předjíždění cestu, považovala jsem to za náhodu, ale udělal to opakovaně. Proč, to mi rozum dodnes nepobral. Nakonec se mi ho podařilo v širším úseku přeci jen předjet, i když si najel napůl do protisměru, přeci jen jsem se mezi něj a příkop (či spíš sněhový val) vešla.

Panorama Garrapaty.

lupiny

Na Kirkwoodu Kovářovi zrovna vyhrabávali dveře ze závějí, prý nás předjeli u Giant Burger. Pomohli jsme se zbytečkem hrabání a vynášení klumprů a pak jsme razili na lyže. Teda já a Kovářovi, Hroch se "obětoval", že bude topit v chatě. No, aspoň jsme ušetřili za jeho vleky.

Večer jsme trošku pokecali s Matesem, já jsem dostala k narozeninám kirkwoodské tričko s nápisem EXPERTS ONLY, což mě pobavilo. Ne, že bych se nepovažovala za experta — poté, co jsem jim u vleku dokázala porazit tyčky od šikan, sjet The Wall (nejtěžší sjezdovku) po prdeli, porazit vlastní dítě na nejlehčí sjezdovce a přetáhnout druhé dítě hůlkama po hlavě při nasedání na vlek (naštěstí hlava byla opatřená přilbou) — jsem se jistě již byla kvalifikovala, jen si nejsem jista, že zrovna tento druh expertství má triko na mysli.

Druhý den dorazil na otočku ještě Michal s rodinou včetně Bena (šťastného majitele zombické helmy) a jeho babičky, takže v chalupě panoval veselý společenský chaos. Navíc jsme na tom vydělali výborné domácí chilli k obědu. Domů jsme se dostali bez dramatických událostí, přeci jen je jaro ve vzduchu a v nižších polohách sníh odtává už docela rychle.

Bodlák na Garrapatě...

... a ještě jedna nesmělá kytka.

Abychom zimní radovánky trošku kompenzovali jarním programem, naplánovali jsme na další víkend výlet na Garrapatu. Letos s námi mohla i babička, která má tyhle končiny zmáknuté, ale málokdy se tu nachází v době jarních kytiček. Já si ovšem z hor zase přivezla nějakou rýmičku a na Garrapatě jsem značně pociťovala dechovou nedostatečnost. Zatímco rodina ve složení dvě děti, jeden Hroch a jedna důchodkyně křepce stoupala nahoru, já funěla a zaostávala. Na naší oblíbené lavičce jsme dali sváču, ale ani ta mě nijak neosvěžila a nedodala sil. Uvolila jsem se ke zdolání ještě dalšího kousku, ale na úplný vrchol jsem nedošla, raději jsem odpočívala a hlídala Lisu poskakující po hromadě kamení.

Letos jsme tenhle výlet asi trošku uspěchali, moc kytiček nekvetlo, i bodláky měly teprve poupata. Zato se asi nějak víc daří klíšťatům; jeden exemplární kousek jsem si přinesla domů. Navíc to nebylo malé černé klíště, jak je znám z Evropy, ale obrovská hnědá mrcha. Útěchou mi může být, že tahle velká klíšťata prý nepřenášejí boreliozu.