Koupelny se blbě fotí, ale konečně jsou HOTOVÉ.

V naší koupelně už je zase sprchový kout a ne jen díra do zdi.

Po nemoci jsem se ještě pořád cítila jako čerstvě vylíhnutý kuře (zvlášť v oblasti kolen), ale udeřil slunečný víkend a bylo potřeba venčit děti. Udělali jsme rodinnou rozluku — napřed jsme společně projeli na kolech kousek Shoreline parku a Hroch pak mužně pokračoval s Tomem stezkou k hospodě, zatímco já naložila sebe a Lisu a naše kola, a zbaběle dojela do jídelny autem.

Do dalšího pátku jsem se vzpamatovala natolik, že jsem byla i schopná lézt — a tak jsem vytáhla naše děti, Bryce a Bryceovu maminku Rumiko na stěnu. Tam se k nám přidal Mates; Hroch nestíhal, přišel, až když jsme odcházeli na večeři. V naší oblíbené Shaně bylo narváno, ale stůl jsme nakonec pro naši sedmihlavou společnost dostali. Bylo to poněkud hektické, děti byly hladové a po nakrmení měly zase spoustu energie. I zavelela jsem odchod a nacpala všechny tři do našeho autobusu, páč Bryce škemral o pohádku (oni v autě nemají DVD). Rumiko a Hroch s Matesem šli ke svým autům na parkovišti a já odjížděla s celým cirkusem. Domů jsem se dokodrcala v přiměřené době: už z garáže jsem slyšela, jak drnčí telefon. Následovala scénka jak z nějakého filmu — na druhém konci drátu vyplašená Rumiko, že se při výjezdu z parkoviště srazila s cyklistou a že čekají na policajty. Ujistila jsem ji, že si nechám Bryce u nás klidně přes noc, a ptala se, jestli tam s ní zůstali kluci (Mates nebo Hroch). Prý ne, odjeli dřív, než se to stalo.

Usoudila jsem, že Hroch už musí být více méně poblíž domova, tj. půl hodiny od restaurace, zatímco Mates bude doma určitě, neboť bydlí za rohem (či dvěma) od Shany. I zavolala jsem Matesovi. Ve třech větách (nebo možná méně?) jsem vylíčila situaci, Mates mi zavěsil a bez dalších řečí vyrazil zpět k hospodě, aby obhlídnul situaci a byl morální podporou Rumiko. No dobře, je to klišé, ale fakt jsem ráda, že mám takové kamarády — co nenadělají moc řečí a ochotně opustí poklid domova, aby za deštivé noci přešlapovali někde na parkovišti a jednali s policajty.

Nakonec přeci jen samostatně na vláčku.

Nacpat všechny děti do postele bylo náročné.

Mates volal zpět, když už byly všechny děti v postelích — aby nás ujistil, že Rumiko je v pořádku, že cyklista je také v pořádku, navíc obohacen o ponaučení, že má jezdit v noci osvětlený; Rumiko vyráží směrem k nám. Nakonec jsme nechali Bryce u nás spát, bylo to jednodušší, než ho v noci budit a stěhovat domů přes ulici. Tím jsme vlastně poprvé absolvovali návštěvu přes noc (tím myslím dítě bez rodiče), což se dětem náramně líbilo a Bryceovi nejspíš taky — vůbec se mu ráno nechtělo odcházet od nás na baseballový zápas.

Vzhledem k vzrušující páteční noci, kdy jsme se nikdo moc nevyspali, hledali jsme na sobotu nenáročný program. Nakonec jsme usoudili, že mírná procházka Vasonou s tím, že děti posadíme na vláček a kolotoč, bude přiměřená našim fyzickým i duševním možnostem. S vláčkem se ovšem objevil zádrhel — zapomněli jsme si s sebou vzít dostatek hotovosti, takže jsme měli jen na dvě jízdenky. Vzhledem k tomu, že děti mohou na vláček od dosažené výšky jednoho metru, přišlo nám samozřejmé, že pojedou sami. Lisa se těšila, ovšem Tom propuknul. Trošku pitomě jsem se zeptala, jestli se bojí, že ho někdo ukradne. Prý ano a začal rozpitvávat možnosti, jak by ho případný zloděj mohl z vlaku dostat. Když jsem neúprosnou logikou zvrátila jeho starosti, pravil, že kdyby si byl vzal s sebou hračku (nevzal) a ta mu vypadla z vlaku, tak by se byl mohl pro ni naklánět a z vlaku vypadnout. Když už to vypadalo na krizový vývoj (že vláčkem pojedu já s Lisou), nechal se nakonec Tom ukecat — zřejmě na základě toho, že byl pověřen zodpovědností za mladší sestru a ta musela slíbit, že jej poslechne na slovo. Tento nezvyklý jev (Lisa dobrovolně se podrobující autoritě) zřejmě Toma zlákal natolik, že přebil i starosti ze zlodějů a padajících imaginárních hraček. Uf. Musím říct, že ještě pořád mě děti dokážou pěkně zaskočit.

V následujícím týdnu se neuvěřitelné stalo skutkem — najednou jsem vybírala barvy na vymalování HOTOVÝCH koupelen! Sice se Hroch na poslední chvíli cuknul, že si přeje jiné držáky na toaletní papír, takže jsme ještě museli věnovat jedno dopoledne na výběr těch jediných správných úchytek na panapr, ale na konci tunelu bylo konečně SVĚTLO! Ten pocit, že nemusím každé čištění zubů napřed naplánovat s celou rodinou! Že můžu sedět na záchodě a přečíst klidně CELOU KAPITOLU, bez toho, aby mi někdo bušil na dveře. Že si můžu klidně ve dvě odpoledne zalézt do své postele, kolem které NECHODÍ zástup dělníků! Že můžu přes den zatopit a neletí to hned všechno ven otevřenými okny a dveřmi! Prostě neskutečný LUXUS.

Kuba a Tom se věnují skládání lega a transformerů.

Oblřímí hot dog na obědě v bufáči pod svahem.

Ovšem abych si luxusu neužívala příliš dlouho, den po ukončení prací jsem stihla akorát vyprat všechno (zaprášené) povlečení, ručníky, utěrky, podložky — a už jsem balila na hory. Naše děti měly v pátek miniprázdniny a Nejedlákovic děti konečně trochu vyzdravěly, tak jsme uspořádali dětský lyžníkový výlet. Do našeho auta se přidala Vendulka. Odjezd se posunul až na druhou odpoledne, jelikož jsem v práci (= ve škole) musela absolvovat školení, ale pořád se nám podařilo projet celou trasu před zácpami a dorazit za světla, aby se prďuši stihli ještě zmáchat ve sněhu. Petr zase musel na třídní schůzky, takže měli mírné zpoždění a přijeli až k večeři.

Nacpat děti do postele připomínalo pokusy s chobotnicí a síťovkou — pořád někde něco vylézalo a prudilo, pořád se někdo hihňal či žaloval, no prostě děs. Ráno pak nezletilí účastníci výpravy byli poměrně tuzí, což teda měli štěstí (páč nebyli vyneseni v zubech na mráz). Petr nás naložil všechny do Sienny a popojeli jsme na Timber Creek. Následovala adrenalinová hodinka aneb vyplnění všech formulářů, přihlášení Kuby a Elišky do kursu, půjčení vybavení pro všechny děti a Petra, jakož i oběhnutí kolečka půjčovny se zkoušením bot a lyží. Pak ještě Petr předal svoje děti instruktorům, já odnesla do auta boty všech dětí a vyzvedla si tam svoje lyžáky a lyže — a mohli jsme jít na svah.

V poledne si Lisa stěžovala, že je unavená, vzala jsem tedy prcky na oběd do chalupy. Lisa skutečně odpadla na gauč s dekou a asi dvacet minut se povalovala a relaxovala. Oběd ji vzpružil, vydržela pak lyžovat celé odpoledne. Samozřejmě jsme museli kolem půl čtvrté na Timber Creek — Tom chtěl lyžovat s Kubou. Tam jsme ovšem Nejedláky neviděli a tak jsem poslala děti samotné na nejlehčí vlek s tím, že počkám, až sjedou dolů (celá sjezdovka je vidět zespodu) a případně zadržím Petra. Hruď se mi dmula pýchou, jak děti zvládaly frontu na vlek — ovšem pouze do okamžiku, kdy Lisa z vleku spadla. Vlekař zastavil celý cirkus a šel Lise na pomoc. Ovšem Tom nelenil a seskočil z vleku taky. Mno, asi jsou vlekaři zvyklí a silní — tenhle zvednul Lisu nahoru a pak i Toma (Lisa je drobek, ale Tom s lyžema a výbavou určitě má ke třiceti kilům).

Děti lyžují s Hrochem

V letu nad sněhovým převisem je Vendulka, ve žluté bundě na hraně svahu Mates.

Do toho jsem zjistila, že Petr s Kubou a Eliškou se vyskytují u vleku, jen jsem je neviděla kvůli vlekařské budce. Takže jsem je poslala nahoru za Tomem a Lisou. Poté, co si tedy sjeli jedno kolo s Nejedlákama, jsem děti ukecala, že ještě stihneme vedlejší vlek, z kterého se dá pak přetraverzovat až k chatě — nechtělo se mi zkysnout na Timber Creeku, odkud bychom museli šlapat pěšky k autu, skládat všechno (děti, lyže, boty) dovnitř a pak zase před chalupou vykládat.

Poměrně mě šokovalo, že děti zhltly sváču a dožadovaly se okamžitě vypuštění ven. Kuba oznámil Tomovi, že si vezmou lopatu a začnou vykopávat tu díru, což mě poněkud znepokojilo. A právem — dobrovolníci se rozhodli vyhrabat ze závěje okno ložnice. Samo o sobě by to asi byl počin chvályhodný, ovšem obrovská lopata v blízkosti skleněné (rozbitné) okenní tabule mi jako dobrý nápad nepřišla. Nemluvě o možnosti propadu prďucha do odtálé, úzké, leč hluboké škvíry mezi oknem a závějí. No prostě musela jsem děti sprdnout a lopatu zabavit.

Večer vznikla krize na nečekané frontě. Lisa se v posteli objímala s Kubou a Tom strašně žárlil, že Kuba už nebude jeho kamarád. Snažili jsme se mu s Petrem vysvětlit, že Lisa s Kubou lego skládat nebude a že tudíž jeho zájmy ohrožené nejsou, ale v tu chvíli to nebylo moc platné.

Skoro o půlnoci dorazil Pavel s Hrochem a Matesem. Petr s dětmi spal v ložnici a my se rozložili v obýváku, já skončila s hlavou těsně u krbu a bylo mi děsně vedro. Ráno nastala zatěžkávací zkouška dvougarsonky — čtyři děti a pět dospělých. Naštěstí je lyžování velkým lákadlem, takže se všichni snažili brzy vypadnout na vleky. Petr jel se svými dětmi na Timber Creek, my jsme ukecali naše juniory, aby chvilku lyžovali na složitějších svazích. Nakonec ale stejně chtěli jet za Kubou a Eliškou. Dali jsme v bufáči na Timber Creek hromadný oběd a ještě chvilku jezdili, Hroch pak odjel s Petrem a všemi dětmi do chalupy balit. Tom s Lisou se rozhodli, že si raději budou ještě chvilku hrát s malými Nejedláky, než honit sportovní výkony na svahu. Ty výkony tedy zbyly nakonec na mě — podařilo se mi párkrát sjet něco těžšího s Vendulou a Matesem.

Lisa po návratu z hor zužitkovala vědomosti nabyté ve škole k popsání naší příjezdové cesty.

Já v nové helmě (foto Rumiko mobilem).

V neděli jsem vytáhla rodinu do uježděné rokle, kterou mi předchozí den ukázala Vendulka. Dětem se lyžování do svahů v úzké průrvě líbilo, Hroch ale hudroval, že se svou váhou má příliš velkou setrvačnost a jezdí na hranici pádu. Zkusila jsem tedy jednu jízdu s dětmi sama, s tím, že první pojede Tom, pak Lisa a já budu sbírat popadané děti a lyže. To se moc neosvědčilo; Tom jel moc rychle a Lisa sebou švihla hned na prvních metrech. Nakonec jsme se ale dolů nějak dostali všichni.

Další jízdu jsme absolvovali s Matesem, Vendulkou a Pavlem. Tomovi se líbilo jezdit hned za Pavlem a žádal s nimi lyžovati nadále — což ovšem neprošlo. Se silnou trojkou jsem chtěla totiž lyžovat JÁ; chtěla jsem, aby mě protáhli po zajímavějších terénech než jsou upravené sjezdovky. Tohle přání se splnilo vrchovatě, ale asi se fakt budu muset naučit lyžovat. Tam, kde ostatní lehce a elegantně sjížděli, jsem já funěla a padala a klela. Po pár jízdách mě bolely úplně brutálně nohy, a tak jsem byla skoro ráda, že musíme balit dřív, aby se děti dostaly zavčasu do postele a ráno byly schopné vstát do školy.

V březnu mám narozeniny — letos jsem věděla úplně přesně, co bych si přála. Poté, co jsem na chatě vyzkoušela všechny lyžařské helmy, co mi přišly pod ruku, rozhodla jsem se pro tu nejpohodlnější. Což bohužel znamenalo také nejdražší. I čekali jsme na nějaké slevy, a kupodivu to vyšlo i s těmi narozeninami. Teď ještě záleží na tom, jak se nová helma osvědčí. Abychom si rozuměli — Pavlova helma mi byla pohodlná. Černá, s malým kšiltem, takže člověku nepálí slunce horním okrajem brýlí a taky méně fouká sníh do obličeje. Ovšem když jsem lyžovala v Pavlově helmě, oslovovali mě na vlecích samí důchodci. Ve dnech, kdy lyžoval i Pavel, jsem musela vzít zavděk Benovou helmou. Benovi je dvanáct a má na helmě samolepku zeleného zombíka ANDYho klubajícího se krvavým spárem z helmy. Opatřena touto, věk mužů navazujících se mnou konverzaci se snížil asi na třetinu. Moje nová helma je stejná jako Pavlova, ale BÍLÁ. Tak uvidíme. Kdybyste ale někdo věděl o nějaké samolepce se zombíkem, tak mi pro jistotu dejte vědět.