Ráchání u moře v přestávkách mezi lyžováním.

Prázdné sjezdovky na Valentýna.

Babička skuhrala, že se jí zase rozbily turistické hůlky a že jsou hrozně drahé, i rozhodly jsme se absolvovat spolu výprodej vráceného sportovního vybavení v REI. Vím, že Gábina tyhle akce vždycky hrozně vychvalovala, mě mačkání se ve frontách a hrabárny všeho druhu značně znervózňují, ale rozhodla jsem se to tentokrát vyzkoušet.

K našemu překvapení fronta nebyla nijak veliká, ale páč jsme nestály před obchodem od rozbřesku, došla na nás řada ke vstupu do hrabárny až v druhém kole. Já jsem zvažovala, že obhlídnu lezačky (u svých spárových LaSportiv jsem prolezla podrážku) a případně lyžáky pro děti. Babičku jsem vypustila za jejími zájmy. Samozřejmě, že lezačky ani lyžáky pro děti neměli — ale našla jsem lyžáky pro sebe. Snažila jsem se technické detaily vytelefonovat s lyžujícím Matesem, který ovšem pravil, že za třicet dolarů nemůžu koupit špatně a tak mám "nové" španělské boty. Moje staré lyžáky jsou předtěhotenská velikost a nereflektují na mou rozťápnutou nohu a hrozně mi v nich mrznou prsty.

Počasí se rozhodlo sáhnout do letního repertoáru a my se konečně dostali na Point Lobos, který Hroch plánoval už alespoň měsíc. Pacifik má svých patnáct stupňů, ale slunce pálilo jak zběsilé, takže jsme svlíkli děti do plavek a nechali je ráchat se ve vlnách a já jsem se opalovala, zatímco Hroch zalézal do stínu. Takhle v závěsu po lyžovacím víkendu to byla docela legrační změna.

V půlce února jsou Hrochovy narozeniny, spadají zrovna do období Valentýnského šílenství, ale my jsme zamluvili u Vendulky chalupu a vyrazili lyžovat. Bez dětí. S Matesem, Bárou, Vendulkou a Pavlem. My jsme se Sidem lyžovali Hroším tempem — tj. na sváču jsme si dali na terase pivo, později u bufáče na zadní straně hory hamburger a relaxovali na sluníčku bez dětí. Během soboty dorazil Suchýš, s kterým jsme se naháněli po svazích. Dohnala jsem ho až později odpoledne a sjela s ním pár lehčích věcí a nakonec ho vytáhla na Olympic. Na hraně Suchýš chvilku váhal, tak jsem se bála, jestli jsem jej poněkud nepřecenila, ale nakonec se dolů dostal vlastními silami — a dokonce se hrnul aby stihnul ještě poslední vlek a tuto taškařici si zopakoval. Večer jsme popíjeli fernet, povídali si a chvíli velmi kakofonicky zpívali, takže událost přiměřená Hrochově (ne)chuti k velkolepým formálním oslavám.

Nezbytná koulovačka po příjezdu.

Oblřímí zmrzlina.

Navnaděná lyžováním jsem se rozhodla koupit dětem lyžařské brýle. V obchodě jsem dlouze dumala nad velikostmi, ale i tak se mi podařilo koupit Tomovi brýle moc veliké. Nezbývalo, než si udělat výlet znovu, tentokrát s dětmi a vše vyzkoušet. Když už jsem teda měla obě děti po ruce, dostala jsem pitomý nápad vyzkoušet, jak jim budou brýle sedět k přilbě, kterou jsem vytáhla z regálu. A byla jsem ztracená. Lisa zahlédla RŮŽOVOU lyžařskou přilbu, která "se jí tak krásně hodí" k těm růžovým brýlím... takže jsme odcházeli nejen s brýlemi, ale i přilbami. Na druhou stranu, půjčit přilbu je docela drahé a lyžovat ještě párkrát hodláme.

Na domácí koupelnové frontě je pořád poměrně neradostno. Samozřejmě, že nastala fáze pakárny, kdy napřed nepřišly objednané kohoutky a když přišly, tak se ukázalo, že jsou naprosto šílené a nefunkční, takže stále máme rozkutáno a střídáme se v jediné funkční sprše. Naštěstí už máme alespoň dvě umyvadla a dva záchody. Když se naskytla možnost, že bych v době zimních prázdnin mohla s dětma na dva dny vlítnout zase na Kirkwood do chalupy, neváhala jsem.

Slíbila jsem Blance, že vezmeme na hory i Kubíčka, který stěhováním do Ameriky přišel o lyžák s českou školou. A protože Hroch si nemohl uprostřed tohoto týdne vzít dovolenou, domluvili jsme nakonec, že přiberu Kubovi i tatínka Petra. V horách zatím udatně sněžilo, přibyly čtyři metry prašanu, a my nervozně sledovali předpověď a také aktuální informace o uzavírkách. Na Kirkwood se jede přes lavinové pole, které bývá občas neprůjezdné.

Večer před odjezdem ovšem volal Petr, že Kuba je nemocný a že s námi pojede pouze on. Kuby mi bylo líto, ale že pojede Petr mě docela potěšilo, přeci jen je lepší mít někoho, kdo pomůže se starostmi o topení nebo vystřídá za volantem a s kým je možno si pokecat.

Na Kirkwood jsme dorazili chvilku po čtvrté, takže jsme se ještě v chalupě střídali s Vendulkou a Chrisem s Michelle a Peterem. Oni balili, my do toho přitáhli naše krámy, což bylo poněkud chaotické. Děti stejně ale chtěly po skoro čtyřech hodinách sezení v autě na sníh, takže jsme vypadli před barák. Tam mě málem šlehlo, neboť můj inteligentní synek zahrabal do sněhu svou plastovou helikoptéru a následně zapomněl, KDE že jí to pohřbil. Na vlastní ruce a nohy jsem si tudíž mohla ověřit, že Kirkwoodské reklamy nelžou, když slibují BEZEDNÝ PRAŠAN. Nakonec jsme helikoptéru našli, ale chuť rozcupovat synka na tisíc malých Tomášků jsem měla ještě dlouho poté.

Pak odjela Vendulka se Chrisovou sešlostí a my se mohli konečně ujmout hospodaření v bytě. Po večeři jsem dětem nepředloženě slíbila zmrzlinu, ale aspoň jsem si mohla dát konečně točené pivo. Petr zkoumal jídelní lístek a nakonec si vybral z předkrmů nachos, v domnění, že přinesou pár chipsů a nějakou máčku. Mno, byla toho hromada taková, že by to nejspíš stačilo na večeři (zvlášť když se připočtou fazole, avokádo, sýr, smetana atd.), takže jsme to nezvládli sežrat.

Petr ochotně lyžoval s dětmi.

Děti se na lyžích stále zlepšují.

Ráno jsem zavelela, že nehodlám jezdit na Timber Creek a zkusili jsme zapůjčit lyže a vyřídit permice hned u lodge, kam dojdeme pěšky. Plán byl následovný — dojdeme všichni do půjčovny, půjčíme lyže Petrovi a dětem, oni se všichni přezují do lyžáků, já odnesu boty domů, tam si vyzvednu svoje lyžáky a lyže a sejdeme se na vleku. Provedení bylo poněkud kreativní — půjčili jsme lyže a lyžáky, Petr s dětmi se přezuli. Já nesla v náručí jejich troje boty, když jsme venku shledali, že je fakt pařák a že bude potřeba ubrat vrstvu. I sundala jsem dětem flísovky a Petr mi odevzdal svetr, narvali jsme Toma a Lisu do lyží, načež Lisa cestou k vleku prohlásila, že musí čůrat. Takže jsem dovlekla Lisu na lyžích k silnici, tam jí donutila odnést si svoje lyže k chatě, kde teda šla čůrat, já zatím uklidila boty a celá propocená se nazula — a mohli jsme konečně jít lyžovat.

Na třech metrech nového sněhu se lyžovalo mnohem lépe než kdykoliv předtím tento rok. Také to ovšem méně jelo, takže po první jízdě na lehkém Snowkirku se nudily i děti a tak jsem všechny vytáhla na Solitude, kde jsou modré (středně těžké) sjezdovky. Před měsícem, na zledovatělé trase musela Lisu Vendulka svážet dolů, teď Lisa sjela bez problémů. Petra jsme ke konci poslali na nějaké černé a sešli se doma na oběd.

Odpoledne, namlsaná z toho, jak mi s dětma prošel Solitude, jsem vytáhla celou partu na zadní stranu areálu. Tam se ukázal zádrhel, jeden ze zadních vleku, Iron Horse má jen dvousedačky a Tom se bál jezdit sám, takže jsme ponechali Petra aby si zalyžoval na méně zalidněných svazích a vrátili se do hlavního údolí. Ovšem Solitude nás už nebavila a tak jsem protáhla děti traverzem až na jejich oblíbený Timber Creek. Myslím, že traverz se jim hodně líbil, zajímalo by mě, co by říkali na běžky - ježdění lesem jim přišlo jako fajn zábava. Odpoledne se začalo zatahovat a ochlazovat, takže těsně před čtvrtou jsme to zabalili a vrátili se do chaty místním autobusem, čímž se splnilo Tomáškovi další přání (projet se lyžařským busem).

Mírné pokroky ve sprchovém koutu.

Ve čtvrtek jsem od rána znepokojeně pozorovala počasí. Dle předpovědi mělo začít sněžit a my jsme potřebovali odjet dřív, než zavřou silnice. Byla zima a foukal vítr, takže jsem jsem odložila frajerskou bundičku a narvala se do péřovky. Vyjeli jsme Solitude, projeli travez na Timber Creek a lyžovali v přední části. Když už nám začínala být zima, nabídnul se Petr, že před obědem sjede s dětma dvakrát modrou a já přetraverzovala ke Cornice Express, vyjela až na hřeben a sesvištěla si jednu černou. Sešli jsme se u hospody a dali si rychlooběd v bufáči a šli zase na chvíli lyžovat. Ještě jsme se s Petrem párkrát prostřídali na černé a u dětí, ale začínalo sněžit, foukat a celkově být velmi lezavo. Když jsem sjížděla zase jednou černou, nebylo skoro nic vidět a teprve když jsem míjela stojícího lyžaře, tak mi došlo, že se pohybuju nejspíš nezdravou rychlostí — v té bílé tmě jsem neměla žádný orientační bod.

To už ale obě děti začaly skuhrat, že je jim zima a že jsou unavené, takže jsme projeli traverzem zpět k chalupě a šli už někdy kolem jedné balit. Při odjezdu jsem byla trošku napnutá, jak projedeme, ale zatím napadlo jen pár centimetrů sněhu, silnice byly relativně uklizené a se čtyřkolkou to byla brnkačka.

Vzápětí po horách mě ale sklátila nějaká rýmička, takže jsem se příštích pár dní potácela napůl v mrákotách. Do toho došlo ke krizovému vývoji s koupelnami. Napřed jsme zjistili, že objednané kohoutky, které dorazily až na druhý pokus jsou úplně debilní, takže následoval pokus objednat něco inteligentnějšího. Ovšem po namontování nám ze sprchy tekla voda buď vařící nebo ledová, což nám přišlo poněkud nepraktické. Ukázalo se, že se musí přemontovat trubky — naštěstí to šlo udělat bez bourání kachliček. Musím říct, že už se nemůžu dočkat, až budeme mít koupelny zase v provozu. Jednak je nás pět a neustále kombinujeme kam se teda může jít kdy na záchod a jak to skloubit s tím, že se jiný člen domácnosti chce třeba vysprchovat. To vše omezené tím, že od půl deváté do pěti jsou v baráku dělníci a pokud chci třeba na ten záchod, tak musím vypudit z koupelny dělníka až dva.

Koupelny jsou nejpřístupnější skrz francouzské okno naší ložnice — což ale znamená, že mě nezbývá žádný soukromý prostor - nemám místnost, kde bych za sebou mohla zavřít dveře a být chvíli SAMA, bez babičky, dětí či Hrocha. Babička a děti mají své ložnice, Hroch může unikat do práce, ale mě tahle forma soužití na jedné hromadě už leze na nervy. Zřejmě nejsem dobrý materiál na cikánský lágr.