Tom v Technickém muzeu staví elektrický obvod.

Lisa provádí laparoskopii.

Dva lyžovací víkendy za sebou mě samozřejmě uvrhly do totálního chaosu. Balení a vybalování mokrých věcí a kombinování toho, co se vejde a nevejde do auta, jsem měla proloženo starostmi o trubky. Totiž město nám před vánoci poslalo dopis ve smyslu, že čtyřiadvacátého ledna přijdou vyměnit vodoměr a vzhledem k tomu, že máme staré trubky, tak si nejsou jistí, že nám tyto při připojování nezničí, a že si máme trubky opravit. Což o to - sami víme, že trubky z roku 1964 opravdu výměnu potřebují, a počítali jsme s ní — ale ne přes vánoce, případně v lednu.

Nicméně nechtěli jsme to nechat náhodě, a tak jsem již před vánoci začala zjišťovat, kdo, kdy a za kolik. Sousedka doporučila Genmor Plumbing. Zavolala jsem, poslali odhadce; ten nám prolezl barák (Hroch kvůli tomu přišel pozdě do práce), slíbil, že pošle odhad — a nic. Dvakrát jsem volala, jestli teda nám dají ten odhad, a připadala si jak v pohádce o kohoutkovi a slepičce — sekretářka nic nevěděla, musí sehnat odhadce, ten majitele firmy a ten sluníčko a to deštíček... Nu, usoudili jsme, že firmu, která ani netuší, co kde kdo nasliboval, přeci jen nechceme (představa, že třeba zapomenou trubky připojit a my budeme bez vody, bez trubek a bez peněz, nás moc nelákala) a nakonec nás zachránil soused Guillermo, jak už předtím.

Takže do horského vybalování se u nás objevili dělníci a začali kutat v příjezdovce. Tím se narušil parkovací systém, místo pro popelnice, potažmo dětský venkovní výběh, ale aspoň se to vše stihlo v šibeničním termínu Velkého Bratra.

Následující víkend jsme se rozhodli mít městský. V sobotu nás pozvala maminka Tomova spolužáka Bryce do Technického muzea — měla volňásky z práce. S dětmi občas chodíme do akvárií nebo dětského muzea; v technickém jsme byli naposledy někdy před deseti lety sami s Hrochem a už jsme si to nepamatovali. Byli jsme docela zvědaví — do centra jsme dojeli tramvají, což se dětem vždycky líbí, a v muzeu jsme byli přesně na desátou. Příjemným překvapením bylo (minimální) množství lidí a interaktivnost expozice. Prďuši si to šíleně užili; nám přišlo poněkud tristní, že v TECHNICKÉM muzeu mají sice šlapací generátor, ale s odpadlou šlapkou, kterou nikdo není schopen přimontovat. I spousta dalších exponátů vykazovala vady, které by šly nejspíš napravit velmi jednoduše, jen kdyby tam občas prošel chlap s brašnou a nářadím.

Cesta na Balconies.

Mlsně si nás obhlíželi kondoři.

V půl dvanácté jsme se srotili na oběd — v kafetérii bylo prázdno, takže super. I tak jsme sotva stíhali začátek představení IMAXu ve dvanáct. Dětem se kino líbilo (chudáčci, ještě pořád jsme je nevzali do normálního biografu, takže jediné zážitky mají z naučných filmů); Tom pravil, že je to "cool" a Lisa unešeně pořád na něco ukazovala a žádala od Hrocha vysvětlení. Po promítání jsme se přesunuli ještě do vyšších pater, ale přišlo nám, že děti už jen třeští a mají dost. My jsme měli rozhodně už hlavy jak pátrací balony, takže jsme zvolili ústup.

Doma mě čekal email od Pavla, který sháněl na neděli lezeckého parťáka. Ne, že bych byla proti, ale už jsem měla domluveno s Blankou, že si přijedou pro jednu z našich sedaček a spojí to s návštěvou. Nakonec Sid téměř dobrovolně souhlasil, že návštěvu zvládne.

V Západních Pinnacles bylo už od rána nádherně. Slunce pralo, tráva se zelenala — takový hezký letní den. Pavel vybral k lezení Balconies, které neznáme — v létě se tam lézt nedá, páč je skála otočená na jih a totálně vypečená; na jaře se lézt nesmí kvůli hnízdícím kondorům; v zimě obvykle po skále teče voda. Chtěli jsme tedy využít vzácné příležitosti, kdy kondoři nehnízdí, voda (ještě) neteče a slunce je vítaným společníkem.

Pod skalou se objevil mírný zádrhel — Pavel zapomněl jistítko, takže si musel zopakovat jištění s polovičním loďákem. To by vcelku ničemu nevadilo, ale blbě se tak slaňuje (tenhle uzel hrozně kroutí lana). První jsme si dali dvoudýlkovou Lava Falls (5.9). Nad Pavlem začali kroužit kondoři a já jsem si náhle nebyla jistá, jestli mě to nemá znepokojovat. Pak jsme se vydali hledat dle průvodce jakousi 5.10. Pavel do čehosi nastoupil, ale vypadalo to trošku jako pohádka O perníkové chaloupce v kombinaci s Křemílkem a Vochomůrkou — loupalo se to jak perníček a bylo zarostlé mechem a kapradím. Opětovně jsem byla vděčná za blembák. Vím, že v přilbě vypadám jak idiot, ale mnohem větší idiot bych byla se vším tím kamením zaseklým v hlavě.

Když měl Pavel dost kutání v kamenolomu, zkusil nastoupit do jiné cesty. No Sense of Measure se mi od pohledu líbila, ovšem 5.11b zase taková sranda není. Pavel se docela nadřel a trochu hudroval, já posléze na druhém zoufale visela a nebyla schopná udělat klíčový krok. Po něm ovšem následovalo dalších třicet metrů moc pěkného lezení. Sice skála opět jevila známky nepoužívanosti (hlína, mech, lámavé chyty), takže i s lanem shora jsem se docela bála, ale lezecky to bylo moc pěkné. A když už jsme teda byli v těhle místech, vlezli jsme ještě na The Powers that Be — další jedenáctku. Tam jsem pro změnu ani na druhém nedala krok za malou dírku do převisu, ale podobně jako No Sense to bylo velmi zajímavé lezení.

Letní podvečer v Pinnacles.

Stěhování našeho gauče si užily všechny děti. (foto Blanka)

K autu jsme pochodovali už za tmy. Iluzi letního večera posilovaly sladké vůně a kvákající žáby - takhle uprostřed ledna to byl dost zvláštní pocit. Přestože jsem se na parkovišti převlíkla, doma pak ze mě stále ještě odpadávala hlína a mech. Hroch pravil, že to nic není proti tomu, jaký den zažil on. Když přijeli Nejedláci, nechali Sid s Petrem naši babičku a Blanku s dětmi, naložili gauč do Nejedlákovic Sienny, a odvezli jej do Redwood Shores. Následovně šli do K-Martu koupit (a naložit a odstěhovat) MANŽELSKOU postel. Vzhledem k tomu, že jsme v Kalifornii, prodavači a kolemjdoucí se vlídně usmívali na dva muže pořizující si vybavení ložnice. Při nákupu potravin očividně pro společnou domácnost jim pokladní říkal "hoši" a spiklenecky na ně mrkal.

V pondělí jsme zase najeli na běžný program a šli jsme na bruslící kursy. V úterý ovšem chtěla jít bruslit ještě sousedka Ina s dcerou Sašou, tak proč ne. Trošku mě překvapilo, že se na stadionu vyskytovalo větší množství kluků v hokejistických chráničích, ale teprve, když mě oslovila jedna z maminek se sladkým tajemstvím, že nám zbývá sedm minut na bruslení, protože pak je hokejový trénink, začala jsem si připadat jako blbec. Nějak mě nenapadlo, že uprostřed sezony na stadionu změní rozpis tréninků a zruší hodiny pro veřejnost; ještě méně by mě napadlo, že nám v kase klidně prodají lístky na sedm minut bruslení.

I nechala jsem děti a Inu bruslit, a šla se optat zpět do kasy. Kasírka zbělala a pravila, že na to úplně zapomněla, že tenhle hokej je novej a že nám dají místo toho volňásky. Já jsem mezitím upozornila svoje bruslaře, že dnes to holt bude kratší. Naštěstí tu nijak nepospíchali s úpravou ledu, takže nás vyhnali ne za sedm, ale asi za dvacet minut, což dětem poskytlo jakž takž slušnou dobu na bruslení (zdarma!). Nakonec tedy vše dobře dopadlo.

Jak se začal blížit víkend, vypadalo to, že "chalupa" na Kirkwoodu bude více méně volná. Vendulka chtěla jet lyžovat, ale ne sama, a tak jsme nakonec nakombinovali pět lidí, dvě auta a dva různé časy odjezdu. Já s dětmi vyrazila v pátek v poledne, abych byla na horách před dopravní zácpou a také před dětskou večerkou. Bylo trošku nezvyklé být na všechno sama — na zvládání dětí v autě (to docela šlo, sice teda jsem po třech hodinách poslechu Hoptropáků byla mírně zahlušená, ale co by člověk neudělal pro potomky), navigaci, řízení, vybalování, zatápění, vaření a ukládání dětí, ale nakonec se nevyskytly žádné obzvláštní potíže a vše šlo hladce. Sid s Vendulkou vyráželi až po práci a dojeli skoro o půlnoci. Naštěstí také bez dalších komplikací.

Vendulka veze Lisu.

Tom k lyžování vždy připraven.

Ráno děti už při snídani sledovaly, zda jezdí vleky, a celé nadržené se hrnuly do příprav k odchodu. Chudák Sid byl donucen vstávat a vyrážet na svah asi tak o půl hodiny dříve, než by byl býval považoval za humánní. Ale zase jsme stihli zaparkovat na vyhraženém rodinném parkovišti hned u půjčovny a vyřídit Lisinu lyžařskou školu a půjčení vybavení před tím, než se přihrnuly davy.

Lisu jsme odevzdali instruktorům a jeli lyžovat s Tomáškem. Jednou jsme vyjeli Bunnyho, protože Tom nám chtěl ukázat, jak jezdí přes (uměle vytvořené) hupy. Pak jsme pokračovali na Timber Creek, kde jsem posléze Hrocha s Tomem opustila a šla lyžovat s Vendulou. Od Nového roku nesněžilo, povrch byl umrzlý, lyžovat se dalo jen na upravených sjezdovkách. Byla jsem docela ráda, že jsem měla na hlavě Pavlovu přilbu, jelo to jak blázen a já přeci jen nejsem tak dobrý lyžař a různě v tom plavu. Vendulka mě ukecala, že zkusíme The Wall, nejtěžší sjezdovku v místě. Nahoře se mi udělalo poněkud nevolno — skutečně jsem pod lyžema najednou měla ledovou stěnu s náklonem, který mi přišel absurdní. Nicméně nezbývalo, než se pustit dolů, což jsem učinila. Kousek to šlo dobře, ale pak mi podjela lyže a já se sunula na boku šílenou rychlostí dolů. Naštěstí na boku při svahu, s lyžema pořád dolů s kopce, a pokud se dobře pamatuju, tak jsem se modlila, abych nohy udržela dole — pokud by mi lyže vylítly, nejspíš bych si to namířila ledovým korytem dolů do lesa poněkud nezdravou rychlostí.

Nakonec se mi podařilo zastavit a dokonce se postavit na lyže — zbytek sjezdovky byl v pohodě a docela jsem si to užila. Kdyby tam nebylo těch prvních pár metrů, neváhala bych zkusit to znovu, ale za těhle podmínek jsem raději vyměkla a jezdila jen obyčejné černé.

V poledne jsme se sešli v chalupě na oběd, a pak jsme komplet (i s Lisou a Vendulkou) vyrazili na Snowkirk. To je další jednoduchá sjezdovka, tentokrát přímo u naší ubikace (tj. nemusí se nikam autem). Nejlehčí svah se ukázal být i na Lisu příliš jednoduchý — a hlavně jsou tam úseky tak pomalé, že Vendulka musela Lisu tahat. Následně jsme jezdili modré sjezdovky a zjistili, že děti jsou příliš kamikadzoidní a nemají odhad rychlosti. Napřed se nám šíleně rozjel z jednoho kopečka Tom, který sebou naštěstí brzy seknul, než se přiblížil ke stromům, ale i tak mi z toho bylo poměrně nevolno. O něco později se nám takhle spustila Lisa — ta to nakonec ubrzdila, ale podle mě jen tak tak. Taky jsme si vyseděli asi patnáct minut na vleku — naše dumání nad tím, PROČ, přerušila helikoptéra — což nebylo moc příjemné: někdo se při lyžování zranil natolik, že to bylo na letecký převoz. Tom začal být protivný a stěžovat si na kvalitu svahu, lyží a sněhu, což u něj obvykle znamená, že má HLAD. I vyslaly jsme Hrocha s Tomem dokrmit a samy si udělaly dámskou jízdu ještě na trošku složitější svah. Tam ale propukla i Lisa, že se bojí. Nakonec ji Vendulka svezla přes ty nejhorší úseky mezi svými lyžemi, což se Lise náramně zalíbilo.

V Tomově stylu dosud převažuje *pizza*, jak tu v kursech říkají plužení.

Lisa sjíždí Timber Creek. Děti nepoužívají hůlky, aby se jim to nepletlo.

Druhý den ráno se Tom cvičně nazul do lyžáků hned po snídani, když byl ještě v pyžamu. Žádal ale jezdit na Timber Creeku, že se mu Snowkirk nelíbil. Nakonec jsme se tedy podvolili — na Snowkirku se sjíždí několik sjezdovek, takže se tam mezi začátečníky motají i velmi rychlí lyžaři; Timber Creek je v tomhle ohledu asi o něco bezpečnější. Takže jsme zase provedli rychloodchod, akorát jsem tentokrát v tom frmolu při balení nechala někde hůlku. Vytáhla jsem Vendulu (telefonicky) z koupelny a zapřísahala jí, ať se po hůlce podívá (zvlášť když jsem v nějakém zatmění mysli vlastní hůlky doma nesbalila a ta ztracená byla půjčená od nepřítomného Pavla).

Na sjezdovce jsme začali kamikadzí prďuchy trénovat více v obloučcích. Povrch byl stále velmi rychlý, takže nám to přišlo jako velmi potřebné. Nakonec se nám nejvíc ze všeho osvědčilo jezdit v řadě — za každým dospělým jedno dítě, kopírující trasu. Záhy dorazila Vendula s Matesem a mojí (Pavlovou) hůlkou. Děti projevily značné nadšení, že s nimi bude chvíli jezdit někdo jiný než nudní rodiče, takže jsme sjeli Timber Creek kolektivně. Tomovi vrtalo hlavou, proč Martinovi říkáme Mates a zřejmě usoudil, že Mates je česká varianta jména Martin, neboť přeložil jméno Martin Luther King (o kterém se učí ve škole) jako Mates Luther Král. Vendula a Mates pak zase odsvištěli lyžovat na černé sjezdovky a my pokračovali v rodinném programu. Zvažovali jsme, zda v poledne jít do chaty a pak zase třeba na Snowkirk, ale nadšení potomci nás přesvědčili, že oběd zvládneme v kafetérii pod vlekem, aby se nezanedbalo lyžování.

To se nakonec ukázalo jako dobrý nápad — rychlooběd v bufáči nám zabral možná dvacet minut, a stejně jsme pak ve dvě odpoledne, po nějakých čtyřech hodinách čistého lyžování, měli co dělat, abychom děti přesvědčili k opuštění svahu. Bylo potřeba vrátit rozpůjčené lyže, dojet sbalit a vyrazit na cestu k domovu, aby se prďuši dostali včas do postele. V tomto momentě jsme zase dělili rodinu — Hroch odjel s dětmi a já šla honem využít poslední hodiny vleků, abych si projela něco složitějšího než modré sjezdovky a následně dělala společnost Vendulce na cestě do Údolí.

Trénujeme obloučky.

Naše koupelna...

Musím říct, že jsem se zpočátku obávala, jestli mi hodina bude na "pořádné" lyžování stačit. Když jsme ovšem sesvištěli první kolo za necelých deset minut (to je včetně čekání na vlek a jízdu na něm), byla jsem nakonec ráda, že mi zbývá JEN hodina. Vendula s Matesem mě protáhli všude možně; jednu nebo dvě jízdy jeli s námi i Iztok s Nedem (s nimiž přijel Mates na jeden den). Po pár jízdách se mi třásla kolena a nebylo to jen únavou. Naštěstí jsme se pak večer s Vendulkou podělily o úklid "chalupy" i o řízení domů.

Následoval návrat k normálnímu životu. Respektive nenormálnímu životu. Když už jsme předělali hlavní přívod vody, rozhodli jsme se předělat vodu v celém baráku. Trubky vedou v prostoru pod domem, takže to není tak těžké, jako když se musí vysekat zdi. Ovšem ve starém domě jakýkoliv zásah spustí řetězovou reakci. Když už jsme teda předělávali trubky, rozhodli jsme se odklidit pračku a sušičku z postranní stěny garáže (kde komplikují parkování) k zadní stěně. To znamená předělat plyn, elektriku a vodu v garáži. Když už měníme trubky, chceme vyměnit kohoutky. A když už měnit kohoutky, tak opravit vadný sprchový kout — voda se drží v koutě — což znamená v podstatě vykrumpat celou koupelnu. Když už bouráme koupelnu a budeme dávat nové kachličky, tak by bylo dobré vyměnit okno. V dětské koupelně je umyvadlo na nožce, na němž si člověk pomalu ani mýdlo nepoloží — když ale chceme umyvadlo se skříňkou, musí se posunout topení (které je pod umyvadlem). A tak dále.

O všech těhle věcech jsme mluvili už dávno, ale při představě, jaká PAKÁRNA to všechno bude (o tom, že při představě, kolik to bude všechno stát, už pár let omdlíváme ani nemluvě), jsme finální rozhodnutí stále odkládali. Teď nás tedy Velký Bratr donutil se do toho pustit, tak doufám, že to ve zdraví přežijeme...