Před začátkem lyžařské školy.

Jako první se děti učí brzdit.

Novoroční lyžování nás nadchlo a tak začali jsme pomalu zvažovat, kdy a jak dostat na hory taky děti. Pak jsme se dozvěděli, že Vendulce druhého ledna křupla záda, takže lyžovat určitě nepojede; Pavel měl naplánovaný nějaký ledolezení, Michal měl být stále v Evropě — no zkrátka, že chalupa bude první lednový víkend úplně opuštěná.

Dlouze jsem na internetu zkoumala možnosti a ceny kursů pro děti, až jsme se nakonec rozhodli, že stejně dětem zaplatíme jen sobotu dopoledne a uvidíme, jestli se jim to vůbec bude líbit. Dále si musel Hroch zakoupit hůlky, neb své staré byl rozlomil; já zase mazala obstarat ponožkové vrstvy pro juniory a vlastní mrznoucí nohy. Pak také bylo zapotřebí půjčit od Kovářů klíče a pro mě lyžovací kalhoty, a taky načerpat instrukce ohledně péče o "chalupu".

Dále bylo nutné domluvit, že Tom půjde ze školy v pátek po obědě, a naskládat rodinný cirkus do vozíku. Normálně jezdíme autobusem, kam se vejde hromada klumprů, ale na hory jsme chtěli raději použít subaru - jakožto čtyřkolka nemusí mít na sněhu řetězy (silniční kontroly nepustí dvojkolku bez řetězů) a je větší pravděpodobnost, že s ním projedeme lecjakou činu. Subaru je sice kombík, ale sbalit do něj spacáky, karimatky (v "chalupě" je jen jedna postel), ručníky, jídlo na dva dny, dostatečné vrstvy oblečení, moje a Hrochovy lyžáky, Hrochovy hůlky a nějakou tu knížku a kartáček na zuby, je docela oříšek. A to díky velkorysosti naši kamarádů nevláčíme lyže, ale můžeme si půjčit jejich.

V pátek jsem si odbyla ještě dozor a někdy kolem půl druhé jsme vyráželi. S Hrochem vedeme v autě obvykle boje o teplotu - Hroch, zvláště pokud řídí, žádá mrazit, zatímco já se chvěji v bundě. Ze začátku mi tedy na teplotě (zimě) ve vozu nepřišlo nic divného. Ale zhruba po hodině začal i Sid otáčet knoflíkama a záhy se ukázalo, že nefunguje větrák. Sjeli jsme k nejbližšímu obchodu s autopotřebami a zkusili najít a povytahovat pojistky. Kromě toho, že jsme se docela zapotili při nandavání pojistek zpět, k žádnému zahřátí vozíku nedošlo. Přemýšleli jsme, jestli nehrozí nějaká řetězová reakce vypovídání služeb auta, která by nás zanechala posléze v horách bez pomoci. I zavolala jsem Tonymu, abych se poptala — a v okamžiku, kdy mi Tony zvednul telefon, větrák zase naskočil. Zřejmě vozík došel k názoru, že odborníka Tonyho formátu neoblafne, a po zbytek výletu se choval slušně (naštěstí — mrznout se dvěma dětma už cestou na hory se mi fakt nechtělo).

Tom na kouzelném koberci — přepravním pásu pro nejmenší.

Poslední jízda, vleky zavírají.

Zbytek cesty proběhnul bez vzrušujících událostí. My jsme s Hrochem konverzovali o tom, jak nám babička začala usilovně chodit cvičit do YMCy, a že Hroch je teď vlastně jediným členem domácnosti, který nesportuje, na což Lisa (o které jsme netušili, že vůbec konverzaci na předních sedadlech sleduje) pravila velmi hlasitě (a trefně), že TATÍNEK JE MÁČKA.

Na Kirkwood jsme dorazili ještě za zbytků denního světla. Prďuši neodolali a rovnou z auta vyrazili do sněhu — taktak jsem jim stihla vydat sněhule a ponaučení, aby se moc nezráchali. Zkusili jsme zatopit v krbu (podobnost s naší opravdovskou chalupou na Vysočině byla opravdu veliká) a pak jsme uprchli ohřát se do hospody. Obsluha byla vlídná, pivo chlazené, jídlo dle očekávání nic moc. Ale aspoň nám to dodalo pocitu dovolené.

Nacpat natěšené děti večer do postele byl nadlidský úkol. Obvykle nezlobí, ale tentokrát to bylo furt něco — zima, horko, čůrat, napít, nebo prostě jen skákání a chechtání a obecné zlobení. Docela jsem trnula, že když se prďuši nevyspí, budou ráno protivní a spáchají nějakou ostudu v lyžařské škole.

Lisa ale byla ráno veselá, Tom byl poněkud zaražený. Nikdy nelyžoval a projevil obavy, že si na lyžích zlomí nohu. Před školu jsme se dostavili v předstihu, protože jsme neměli představu, jak vše bude fungovat. Asi jsme dobře udělali, protože zápisem, půjčovnou a seřizováním lyží jsme prošli v závratném tempu. Já si ještě zakoupila celodenní jízdenku na vleky a pak jsme šli čekat s dětmi na svah lyžařské školky. Postupně se přidalo pár dětí a větší množství instruktorů. Mám pocit, že dokonce instruktoři měli přesilovku, ale Hroch mě v podstatě násilím vyhnal, že mám jít jezdit a nechat děti osudu. Sám se vydal zpět do "chalupy" s tím, že bude na příjmu, kdyby došlo ke krizovému vývoji, a lyžovat půjde až odpoledne (kdy je levnější tarif).

Prďuši na konci prvního dne totálně odpadli.

Lisa zachraňovaná instruktorem.

Já jsem si tedy jezdila po svazích, jednou jsem si na vleku vyslechla (zajímavou) přednášku o osadnících, kteří do Kalifornie táhli právě tímto průsmykem, a taky lekci lyžování — ta mi přišla ještě zajímavější, neboť lyžovat mě vlastně nikdy nikdo neučil a jakékoliv tipy na zlepšení techniky vítám. Pak už jsem se řítila zase zpět (na Kirkwoodu se dá soustavou vleků a sjezdovek přejet do dvou různých údolí — lyžařská škola je hned na začátku areálu, nejlepší lyžování je — dle našeho názoru — vzadu, v druhém údolí, kde není tolik lidí), nervozně očekávající nějaký průšvih.

Usměvavý Hroch mi sdělil, že obě děti trvaly na tom, že budou pokračovat v kursu, tudíž jim doplatil odpoledne. Pokračoval, že potomci jsou momentálně v dětské chatě, kde mají oběd (v ceně kursu), a my si je máme vyzvednout ve tři čtyřicet pět. I sedli jsme na místní autobusek, dojeli do naší "chalupy", poobědvali, a pak si vyrazili lyžovat sami dva. Někdy ve dvě hodiny Hrochovi zvonil telefon — dost v nás hrklo, ale první zpráva byla, že Lisa je v pořádku, jenom že už je unavená a nechce lyžovat. Než jsme stihli pořádně protáhnout obličeje, pokračoval hlas tím, že se o Lisu postarají v chatě až do těch tří čtyřiceti pěti, a ať si klidně lyžujeme. To mi přišlo velmi humánní. Lisa opravdu po obědě často odpadá, takže to, že ji nenutili k výkonům, mi přišlo rozumné, a nám opravdu zbylo odpoledne na lyžování.

Hroch pak jel vyzvednout děti a já lyžovala až do čtyř, než zastavili vleky. I tak jsme byla u dveří do naší ubikace mnohem dřív než zbytek rodiny. Ten dorazil až někdy v půl páté — děti pusy od ucha k uchu, Tom totálně nadšený, že ho pustili na vlek, Lisa nacpaná sušenkama a zrekreovaná. Samozřejmě, že se nezapomněla pochválit, že i ona pěkně lyžuje. Domácí ohledání videa z kursu ukazuje, jak se Lisa rozjede z kopce, udělá dva obloučky a pak se vrhne do náruče fešnému instruktorovi. Mno, doufám, že se fakt naučí lyžovat, než jí bude nějakých patnáct — to by mi ti fešní instruktoři vadili víc.

Jedna z mála Tomových fotografií — většinu dne strávil už kdesi na vleku.

Cestou domů jsme viděli krásný západ nad Mt. Diablem.

Druhý den se celá rodina zase hrnula do lyžování. Nakonec jsem dohodla s Hrochem, že já začnu hned v devět, jak pustí vleky, on zařídí dětem půldenní kurs (kursy začínají až v 10:15) a pak se přidá ke mně. Já se naopak ujmu dětí po skončení kursů ve tři čtvrtě na jednu, nechám si doma Lisu a Hroch zkusí objet s Tomem párkrát tu nejlehčí sjezdovku. Já na tom vydělala hoďku a půl nádherného ranního lyžování. Bylo slunečno leč mrazivo a ve stínu foukal dost nepříjemný ledový vítr. Pak jsem ještě lyžovala s Hrochem " a musím říct, že v jednu hodinu už jsem byla vymrzlá natolik, že jsem vůbec nelitovala, že mi propadnou další tři hodiny lyžování.

Tom si nebyl jistý, jestli chce na "opravdovskou" sjezdovku, ale nakonec zmizeli s Hrochem skoro na dvě hodiny. Což bylo fajn, protože já mohla ve stísněných podmínkách zabalit všechny naše saky a paky. Lisa sice chvíli tvrdila, že chce taky ještě lyžovat, ale podle toho, jak spokojeně zaplula k pohádce na počítači soudím, že jí dopolední lyžařský program bohatě stačil. Ve tři jsme vyráželi směrem k domovu, v šest už děti v autě neuvěřitelně prudily, ale zastávka na večeři dost pomohla — asi přeci jen měli hlad a potřebovali na chvíli vypadnout ze stísněných podmínek v narvaném subaru.

Vzhledem k celorodinnému nadšení se zdá, že máme na příštích pár zim o program postaráno. Akorát bude potřeba doladit maličkosti jako ubytování, vybavení — a kde na to vzít...