Míříme do Alabama Hills

Děti si v poušti vyhrály.

Nastal dlouho plánovaný okamžik: po půldenním balení jsme zamávali babičce a vyjeli směrem na Tehachapi. Celý prosinec bylo hnusně a konečně se otevřelo trošku sušší okno v předpovědi — naštěstí akorát na začátek týdne mezi vánoci a Silvestrem.

V Tehachapi jsme se hrnuli do Blue Ginger, ale měli zavřeno. Oblíbený čínský bufet přestal úplně existovat; naštěstí alespoň King of Siam naproti vypadal funkčně. Když jsem vlezla z mrazivé noci do restaurace, konstatovala jsem, že tam jedí i rodiny s dětmi — stůl u dveří byl plně obsazen velkou společností. Servírka nám začala ukazovat, kam se posadit, když v tom se ze společnosti ozvaly české výkřiky — a oni to Březi se svými švýcarskými sousedy. Zdá se, že tady nevedou všechny cesty do Říma, nýbrž do Tehachapi.

Ráno čekalo Toma zklamání. V modelu Tehachapské smyčky v hospodě chyběl vlak. Pro mě zase neměli wafli, ale to je naštěstí snadno řešitelné francouzským toastem. Za další dvě a půl hoďky jsme už brousili po sámošce v Lone Pine, koupili si pár věcí na piknik a zamířili do Alabama Hills. Vzhledem ke katastrofickým zprávám o záplavách jsem trošku nervozně vyhlížela, zda se nedlážděná Movie Road a posléze naše odbočka z ní nezměnila v bahnisko, ale bylo to dobré. Teda silnice nesla poměrně zřetelné stopy po záplavových říčkách, ale všechny suché.

Lezeckým fotkám zabíraným zespodu vždy dominuje prdel.

Hroch obětavě celou dobu jistil.

U Paul's Paradise potomci vystřelili z auta a jali se škrábat po balvanech v poušti. My s Hrochem jsme zatím zvolna přebalovali baťohy, abychom se mohli přesunout na jižní (vyhřátou) stranu skály a nemuseli se pro nic vracet. Po chvilce bloudění mezi kameny jsme nakonec našli balkonek pod vynýtovanými cestami a vybalili sváču. Já se pak navázala a vytáhla cestu, co ji znám od loňska a co mi přišla lehká. Hroch to pak vzdal až téměř pod koncem. Dala jsem si ještě sousední, kterou jsem sice nikdy nelezla, ale dle průvodce to mohla být buď 5.7 nebo 5.8 (tj. lehká) a byla — a taky se mi dost líbila.

Tady narážím na problém s Alabama Hills. Papíroví průvodci jsou velmi skoupí, popisují tak třetinu existujících cest. Bez pořádného topo popisu je opravdu velmi těžké poznat, do čeho se to člověk sápe, takže se raději držím známých nebo dobře obhlídnutých veličin. Doma jsem pak našla internetového průvodce, který je trošku přehlednější, a dle něj jsem lezla tedy Sweet Pete (5.7) a De Hambone (taky 5.7). Na téže lokalitě je ještě jedna sportovní cesta, zřejmě Filthy Pete (5.6), kterou jsem lezla před rokem a nelíbila se mi. I postoupili jsme dokola k západní stěně. Tam lezli nějací chlápci spáru. Ochotně nabídli k nahlédnutí svého průvodce (Bishop Area), ale že by mi moc napověděl, to taky ne.

Tohle jsem už kdysi lezla.

Lisa se soustředí hlavně jazykem.

I pokračovali jsme na severní (spíš severozápadní) stěnu, kde vím o lezitelných cestách. V první jsem dost zápasila u první expresky a nakonec jsem se i zhoupla, když mi pod rukou povolila lišta. Nahoru jsem se nějak dohrabala, procvakla jištění nalevo a dala si na top rope ještě vedlejší cestu. Dle internetu jsem na prvním lezla bezejmenou 5.9 a na druhém North Face (5.8), ale pocitově bych je hodnotila opačně.

Lisa pravila, že chce také lézt, a tak jsme uzavřeli kruh k východní části, kterou nepopisuje vůbec žádný průvodce, ale kde je velmi jednoduchá rozlezovka a ze stejného jištění se dá lézt plotna. Lisa si zkusila kousek a pak ječela, že chce dolů. Hroch o něco méně ječel a dolezl krapet výše, ale výsledek byl podobný. Tak jsem si alespoň dala ještě tu plotnu, abych nebyla ošizená. Děti se jaly zkoumat vyschlé koryto sezónního potoka, mě bolely prsty (skála je tu hodně drsná), a taky začalo zapadat slunce a s ním i teplota. Ono teda celý den bylo určitě pod deset stupňů (C), ale na sluníčku se dalo postávat jen v mikče. Když slunce zmizelo, bylo to najednou na péřovku.

Hroch jel autobusem pomalu k Movie Road a já s dětmi objevovala krásy suchého koryta, dokud toto nepřetlo silnici a nesetkali jsme se s naším doprovodným vozidlem. Zajeli jsme pak na hotel zkontrolovat, zda se v pokoji topí (předchozí noc v Tehachapi nám byla docela kosa). Při té příležitosti jsme zjistili, že jsme sice vyfasovali krásný pokoj, ale záchod vypadá, jako kdyby v něm někdo koupal psa a tento mu utekl (špinavá pěna až na víku). Jestli tam uklízečka vylila vodu z kýble a nespláchla, či co se tam stalo, to nevíme, ale naštěstí přes večeři hotelníci sjednali nápravu. Co se večeře týče, rodina měla jasno — jdeme do Pizza Factory. Levné to teda není (zvlášť při pažravosti našich dětí), ale dobré to zase takhle jednou za čas je. Pak jsme nacpali děti do vany — za příplatek pěti dolarů jsme obsadili pokoj s vířivkou, do níž by se sice Hroch nevešel, ale děti si to užily náramně. Nejsem si jistá, zda si ten řev a cachtání a pouštění bublinek užili stejnou měrou i sousedi.

Na sněhu se prcci totálně zráchali.

Lisa v Mosaic Canyonu.

Ráno jsme snídali s úžasnou vyhlídkou na zasněženou Sierru Nevadu. Vzhledem k tomu, že moji drazí projevili předchozí den velkou dávku lásky a trpělivosti, a zvládli se mnou mnohahodinové lezení, bylo načase spáchat nějaký program dle gusta celé výpravy. Nebylo to tak složité — vyjet autobusem po Whitney Portal Road až kam to šlo, a vypustit nadšené děti do sněhu. Přišlo mi jako dobrý nápad obléct potomky do oteplovaček, ale možná jim to poskytlo falešný pocit tepla a sucha — po dvou hodinách lítání ve sněhu a boření se do závějí byli oba zaskočení z toho, že mají mokré nohy — do závějí se místy propadali až po zadek a holt si nabrali do bot.

Zpět na hotelu děti nafasovaly suché boty, a všichni jsme vyrazili se ohřát do Údolí Smrti. Ne, že by tam bylo o tolik tepleji, poušť vychládá rychle, ale minimálně tam neležel sníh. Začali jsme procházkou v Mosaic Canyon, ale Tom prudil, že chce na duny. Někdy mě ta jeho paměť na místa a souvislosti docela drtí. Duny se nakonec osvědčily. Tedy kromě toho, že já jsem musela zahlásit prudký ústup k záchodkům. Zato se pak zapadající slunce prodralo skrz mraky a postupně nasvítilo poušť do fantastických barev, takže bylo co fotografovat.

Ovšem putující mraky nám způsobovaly docela dost vrásek. Původní plán výletu počítal s Moabem a Arches, ovšem předpověď vypadala poměrně nepříznivě — v Utahu vytrvalé sněžení, což nám nepřišly moc dobré podmínky pro cestování s autobusem a výletování vůbec. Nakonec jsme s těžkým srdcem výlet odpískali. Ve středu ráno u snídaně na hotelu v Lone Pine jsme zjistili, že Sierra Nevada zmizela v mracích a že se skutečně žene bouře. Sbalili jsme a v přeháňkách se začali vracet na západ. Během těch pár dní se poušť (doslova) zazelenala, a měli jsme několik příležitostí obdivovat úžasné duhy. Při přejezdu průsmyku v Tehachapi jsme se ale dostali do setrvalého deště, a nakonec jsme museli vzdát i plán podívat se na železniční smyčku z parkoviště — poté, co jsme odvážně projeli říčku, která si našla cestu přes silnici, jsme uvízli na uzavírce — nezbývalo, než se vrátit na dálnici a pokračovat k domovu.

Tom se konečně dočkal dun.

Navečer slunce nasvítilo duny.

Ve čtvrtek jsem provedla akci kulový blesk — vystěhovala všechny možné i nemožné krámy z autobusu a nastěhovala moji a Sidovu část do vozíku (subaru). Neplánovaný předčasný návrat z výletu jsme si totiž osladili tím, že jsme přijali pozvání na silvestrovské lyžování od Kovářů. Za posledních osm let jsme na lyžích byli na dvě odpoledne, obojí ještě před narozením Lisy. Balení se tudíž sestávalo i z archeologických vykopávek — najít lyžáky, vymést z nich prach a pavučiny, zjistit, jestli někde ještě přežily lyže a hůlky (tam byla úspěšnost pouze částečná). Pak zbývalo domluvit s Vendulou a Bárou, co kdo přiveze a zda je možno vypůjčit si chybějící součásti výbavy na místě.

V pátek jsme obnovili náš starý zvyk — nechali jsme si zabalit sendviče v malém obchůdku v Pioneeru a kolem půl jedné jsme parkovali na Kirkwoodu. Tam jsem zjistila, že mi nefunguje telefon; naštěstí Sidovi fungoval (z nějakého důvodu byl můj telefon blokovaný, ale už je to snad napravené) a Vendulka na nás čekala "v chalupě", alias pronajaté dvougarsonce, která nicméně vnitřním vybavením opravdu připomíná chalupu. Vypůjčili jsme si, co jsme mohli (já dostala lyže, kalhoty a bundu, Hroch lyže) a vyrazili na svah. Příjemně mě překvapilo to, že lyžování se zřejmě nezapomíná, i když nepopírám, že část zásluh je v pořádných lyžích.

Hroch zakrátko řičel, že ho bolí nohy, a přestože je mnohem lepším lyžařem než já, tak různě zaostával a odpočíval a skuhral. Já jsem zase žádala lyžovati, neboť po těhotenstvích mi zůstaly rozťápnuté nohy, tudíž mi jsou lyžáky příliš těsné a mrznou mi nohy. Přesto bych neváhala lyžování označit za úspěch.

Duha v poušti.

Ohňostroj

Když přestaly jezdit vleky, sešli jsme se všichni v chalupě — vznikly nějaké chlebíčky a vypilo nějaké pivo, také došlo na střídání v koupelně. Vzhledem k povaze ubytování jsme nakonec skončili všichni (kromě Báry) v podvlíkačkách, v lepším případě v teplákách, takže atmosféra opravdu "rodinná". Kolem šesté jsme vyslali zakuklené zvědy zjistit, kdy začíná silvestrovský program. Zvědi se vrátili velmi rychle — na lanovkách prý už jedou na kopec účastníci sjezdu s pochodněmi a ohňostroj bude následovat vzápětí. I vyvalili jsme se relativně rychle všichni ven na podívanou. Ráda bych poznamenala, že považuji od managementu lyžařského střediska za velmi humánní odbýt program hned zkraje večera — osobně jsem tipovala, že v deset večer budeme všichni po lyžování tuzí.

To se kupodivu nevyplnilo. Zásluhu na tom přičítám našemu geniálnímu plánu sbalit s sebou fernet. Již dříve jsme byli zjistili, že míra zpěvu je přímo úměrná množství požitého fernetu, takže jsme tentokrát neváhali a obětovali naše poslední zásoby. Navíc Bára pod vlivem fernetu hraje méně tklivé písně než bez něj. Nakonec jsme tedy vydrželi vzhůru přes půlnoc; jediný, kdo pospával, byl Mates. Ten s námi nešel ani na půlnoční procházku, která nám trošku provětrala hlavy.

Novoroční připitek.

Na lyžích po osmi letech.

Ráno sněžilo a ani zarytý lyžník Mates se moc nehrnul na svah. Pomalu jsme snídali, podstupovali kroky nutné k exhumaci (u mě např. káva) a kolem jedenácté začali zvolna zvažovat lyžování. Pavel a Mates vyrazili jako předvoj, já čekala na úder půl jedné, kdy je možno koupiti půldenní (zlevněnou) jízdenku na vleky. Hroch odmítnul lyžovat z důvodů kocovinky a lenosti. Nakonec jsem tedy jezdila s Vendulou a Bárou, a většinou jsme se někde míjely s klukama. Na zadní straně areálu foukal šílenej vichr, ale tím, že okamžitě překrýval stopy ostatních lyžařů, dalo se plachtit většinu odpoledne v třiceti číslech prašanu. Nakonec nám těsně za zadkem zavřeli lanovku, takže jsme se ocitly jako poslední na svahu. Holky si chtěly sjet Thunder Saddle, já zůstala spořádaně na sjezdovce. V podstatě sama, což byl poněkud strašidelný pocit do té doby, než jsem zahlídla na vleku dva záchranáře, kteří projíždí (doufám) sjezdovku a hledají případné zatoulané ovečky. Pod vlekem jsem se ale setkala s holkama a šly jsme ještě lyžovat na hlavní sjezdovky. Vydržely jsme až do konce, i když teda mě opět dost zábly nohy. Asi budu muset přeci jen pořídit nové lyžáky.

V pět odpoledne jsme byli již sbalení a jeli vyprostit babičku ze spárů dětí. Tom byl prý protivný, že jsme si dovolili odjet, naštěstí babičku zachránila Blanka, která se dostavila na návštěvu se všemi dětmi a na Nový rok naopak zase pozvala naše děti s babičkou na oběd. Když jsme to se Sidem tak probírali, byla tohle vlastně první silvestrovská oslava, kterou jsme za dobu našeho manželství absolvovali — většinou se na Silvestra řítíme někde cestou necestou a na oslavy nemáme čas ani náladu. Spojení oslavy s lyžováním nám ale přijde jako velmi pozitivní zážitek, takže doufáme, že si to zopakujeme.