Brždění je nejdůležitější

Lisa v bublině.

Děti měly prázdniny už celý předvánoční týden, což znamenalo veliký nápor na nervy a fyzičku matky. V pondělí ráno si vnoučátka vzala babička, odpoledne se měl konat bruslicí kurs. Nicméně koloušek v kase pravil, že žádné kursy nejsou a už nám začal markovat vstupné. I upozornila jsem ho, že děti mají vstup volný a já mám na jejich permici ještě čtyři vstupy, tak nám naúčtoval pět baků každému za brusle. To mě dost rozhodilo, ale prý na svátky zdražili. No, co se dalo dělat, zaplatila jsem tedy patnáct dolarů a šli jsme bruslit. Děti byly zklamané, že nebudou mít hodinu, ovšem sotva se mi podařilo jim vysvětlit, že to nevadí, že si zabruslíme hezky po svém, objevila se na ledě jejich učitelka a začala kužely ohrazovat kus kluziště.

Takže jsem vzala lístky od půjčovny a šla to reklamovat do kanceláře - v den konání kursu totiž mají mít děti i půjčení bruslí v ceně. Holky v kanceláři koulely očima a pak identifikovaly mladíka jako Justina s tím, že ten byl vždycky zmatenej; peníze mi vrátily. No prostě předvánoční chaos dostihnul i kluziště.

Na úterý jsme byli pozvaní do Santa Cruz na oslavu narozenin Margo. Pro změnu na brusle - ovšem na kolečkové. Zvědavá jsem byla dost: na inlajnech jsem stála jednou v životě - asi před patnácti lety ve Vídni - a pamatuju si své zděšení, když se cyklistická stezka začala svažovat a ještě k tomu do zatáčky. Doufala jsem, že v kryté hale mi svahy ani zatáčky nehrozí.

A skutečně, příjemně rozvrzané parkety byly rovné. Celá záležitost působila útulně staromódním dojmem, i paní v půjčovně vypadala jak zapomenutá z padesát let starého filmu. Trošku mě zaskočilo, že půjčovali klasické čtyřkolečkové brusle. Toma to zaskočilo taky, především v jeho očekávání, že když umí jakž takž bruslit na ledě, tak mu to na kolečkách půjde samo. I nakonec jsem připlatila a půjčila nám inlajny. Tom se rozveselil, ale Lisa vratké brusle odmítla a zarytě pochodovala na stabilních čtyřkolečkách.

Dobrou chuť s plastikovou pizzou.

Tom a Kuba zkoumají kola.

Já jsem si nakonec bruslení užila; holt jsem byla jeden z mála dětinských dospěláků, který se nedal zlákat kávou a zákusky a pokecem - ale fakt se nedalo kouzlu staré haly odolat. Zvlášť když hráli fláky mého mládí, jako třeba ABBU.

Na středu jsme původně plánovaly nějakou hromadnou akci s holkama z Redwood Shores, ale nakonec se to celé rozpadlo a skončily jsme jen já a Blanka a naše děti v Children's Discovery Museum. Mělo být hnusně a s pětihlavou smečkou bylo potřeba podniknout něco akčního. Naštěstí Nejedlákovic děti jsou taky vidláci, takže se radostně zúčastnily celého programu - tj. včetně jízdy do muzea TRAMVAJÍ. Jakýkoliv vlak je pro Toma zážitek, tím spíš, že většinou všude musíme dojet autem.

V muzeu jsme nebyli určitě alespoň půl roku, tak to bylo příjemné zpestření. Tom a Kuba dostali za úkol držet se pohromadě a dostavovat se na místa srazů, pokud by se ztratili. My s Blankou jsme doufaly udržet alespoň částečně pohromadě dívčí část smečky. Začali jsme klasicky u bublinek, a když to holky a Kubu omrzelo, vzala jsem je na Boba (Bořek Stavitel); Tom ještě zůstal chvíli u bublin. Pak vzala Blanka Noemku do patra vyhrazeného pro děti do čtyř let a já vypustila kluky do expozice kol, snažíc se uhlídat Lisu a Elišku. V půl dvanáctý jsem nahnala svoje stádečko čůrat a mýt ruce, a následoval oběd. Po něm se muselo jít na pizzu. Nechápu, co děti baví na plastikové pizzerii, asi stotisíckrát jsem si musela objednat dle jídelního lístku a nechat si připravit tolik pizz, že jsem jich tolik nesnědla za celý předchozí život. Tom tvrdí, že pizzerie je z celého muzea nejlepší, tak nevím.

Poslední atrakce muzea - voda.

I sobům se musí nabídnout něco k snědku.

Konečně se mi podařilo děti odvléct z plastikové restaurace pod slibem, že půjdeme na vodu. Tu si nechávám obvykle na konec s tím, že holt když se promočí, převléknu na cestu domů do tepláků a hotovo. V podstatě i toto proběhlo dle plánu - děti se neuvěřitelně zráchaly (Noemka strčila pod vodu i hlavu, zřejmě z ní bude otužilec) a pak už jsem je konečně ukecala k návratu. V muzeu jsme strávili tři hodiny a já byla úplně vyšťavená - nejspíš z toho rámusu a míhání většího počtu malých lidí.

Blanka s dětmi se zdrželi na chvilku na čaj (Blanka) a svačinu (děti) a do toho dorazil Nicolas pohrát si s Tomem. Zvládla jsem i toto - a když se mi konečně podařilo nacpat děsně veselé a rozdováděné děti do postele, vyrazila jsem na nákup do Costca. Totiž původně jsem chtěla nakoupit odpoledne, jenže když jsem cestou kolem nákupního centra viděla ucpané nejen parkoviště, ale i přístupové silnice, usoudila jsem, že v rámci zachování vlastní příčetnosti, nebudu riskovat vánoční davy a zkusím nakoupit až těsně před zavíračkou. Pořád to bylo mírně adrenalinové, ale aspoň mě nikdo neušlapal.

Ve čtvrtek jsem chtěla vzít děti se Sidem lézt, ale když jsem viděla ty nenadšené obličeje, rozhodla jsem se jít lézt raději sama. A holt jsem vzala děti ve čtvrtek dopoledne bruslit. Odpoledne jsem riskla výlet na nákup do potravin, kde jsem se stala příčinou dopravní nehody. Vánočně vytřeštěný lidi jezdili jako čerstvě vyoraní zombíci a parkoviště před sámoškou vypadalo totálně natřískaně (v každé řadě tři čtyři auta čekající na uprázdnění místa) a tam jsem usoudila, že zahnu hned za vjezdem doleva a zaparkuju ZA obchody. Chudák klučina v trucku ve frontě na křižovatku mi chtěl udělat místo na projetí a nacouval do auta za ním. Jeden z mála, který se chtěl chovat SLUŠNĚ, a takhle si kvůli mně zkazil vánoce!

V pátek jsem dopoledne udělala salát, Hroch měl bojový úkol sehnat "nějakou rybu". Stihnul to ještě před tím, než se vyvalily davy. V poledne dorazila Tina a honem ostříhala mě, babičku a Toma. Nu, trošku netradiční program na Štědrý den, ale Tina se zrovna tenhle den vyskytovala v San Jose a aspoň jsme pod stromečkem byli všichni krásní. Odpoledne uběhlo chvilku u pohádek a taky Tom pravil, že musejí uklidit v pokoji se stromečkem, aby "se tam Santa nepřerazil", což jsem podporovala.

Tom dostal vlak.

Lise se nejvíc líbila sova a plastikové střevíčky.

Po večeři už se děti hrnuly sypat sobům; Tom byl znepokojen, jestli není brzy na Santu, ale nebylo - než jsme se vrátili domů, zhmotnila se pod stromkem obrovská hromada balíčků. Lisa dostala LEGOvou stáj s koníčkama, ale nakonec ji nejvíc nadchly aušusové plastikové střevíčky na podpatku a plyšová sova. Prý si o ni psala ve škole, tak asi Santa reflektoval i na školní přání. Tom přikyvoval, že to musí být tak, neboť on dostal DVĚ krabice vlaků - a o vlaky si psal ve škole i doma, tak to ten Santa asi vzal jako dvě přání. Snažili jsme se mu podsunout, že hlavní důvod byl nejspíš, aby měl dostatek kolejí a vagonků, ale my nejsme žádná autorita na Santu.

Padající děti se nám podařilo zahnat do postele až někdy v devět. Ale prý tohle byly nejlepší vánoce na světě, tak vše dobře dopadlo. Pětadvacátého měl Tom za úkol nevylézat a nepouštět vlaky před půl osmou a dodržel to (na minutu přesně). Pak následovala hraní v pyžamech a celková flákárna. Dokonce jsem urvala odpolední napík - a pak jsme se naložili a prokličkovali mezi nabouranými auty k Suchýšovi. Původně jsem myslela, že Suchýš patří k oněm blahoslaveným (chudým duchem), když jej nenapadlo nic lepšího, než sezvat všechny rodiny i s malými dětmi do své dvougarsonky. Ale zřejmě jsem jej značně podceňovala - v obýváku byla hromada umělého sněhu, z čehož byli všichni junioři štěstím bez sebe (nevím, jak moc šťastný byl Suchýš a Alex ze sněhu všude - v posteli, na záchodě i v kuchyni). Tom s Kubou teda po chvíli s převahou starších mužů s důležitou prací (skládali lego) odkráčeli do ložnice mimo největší šrumec, ale zbytek dětí řádil nadále. Po hodině jsme zatroubili na ústup a přesunuli se o ulici dál k Rýzlům na večeři. To se ukázalo býti mnohem komornější záležitostí. Pobavila mě rychlost, s níž čtveřice juniorů dokázala zlikvidovat pytel pufů (v podstatě něco jako české věnečky, jen ve formě malých koulí), načež se pak všichni poskládali na gauč a různě polehávali u Ninja želv. Zkrátka ty oslavy všechny zmohly. Asi je na čase vyrazit na výlet.