U stolečku jsme měli plno.

Začali jsme letos trošku víc bruslit.

To, že na Thanskgiving pojedeme tábořit do Lone Pine jako loni, jsem považovala za hotovou věc. Ovšem předpověď s maximálně plus čtyřmi stupni přes den a mínus deseti v noci mé nadšení docela zchladila. Navíc bylo jasné, že o alternativní program budeme mít postaráno - v pondělí před Díkuvzdáním přiletěli Nejedláci, tentokrát na delší dobu, neboť Petr tady dostal práci.

Tom a Kuba byli samozřejmě nadšení, hned v úterý jsme se sešli, to bylo radosti. Petr si mohl odvézt Cecilku, která takhle na stará kolena najde ještě uplatnění, děti nafasovaly nějaké hračky (i když se Tom nakonec při předávání části své obsáhlé vlakové sbírky ujišťoval, že vlaky Kubovi jen PŮJČUJE), já jsem vyzkoušela vaření pro deset lidí a zjistila, že nám teda stoly a židle stačí taktak. Bylo jasné, že o společnost na Thanksgiving máme postaráno.

Ve středu jsem absolvovala nakupování. V sámošce, kde se obvykle v deset dopoledne potácí pár žen v domácnosti a sem tam nějaký důchodce, jely v tenhle předsváteční den všechny kasy na plný pecky a lidi nakupovali žrádla, jako kdyby je čekalo obležení. Doma mě děti zpovídaly ohledně krůty a Lisa žádala ptáka viděti. Nadšení potomků mě trošku překvapilo, ale pak jsem si uvědomila, že předchozí rok jsme (díky táboření v Lone Pine a Tomově angíně) Thanksgiving pořádně neslavili, že je to tady jeden z hlavních svátků a že škola se už celý listopad točí kolem krocanů. Zkrátka děti měly velikou radost, že i u nás bude vše dle pravidel.

Lisa u příležitosti Díkuvzdání začala dokonce svou oblíbenou píseň Turkey Is a Funny Bird zpívat v češtině, což mě docela položilo. Původní text totiž přeložila téměř doslovně:

A turkey is a funny bird, His head goes wobble, wobble And all he knows is just one word... And that is GOBBLE-GOBBLE!

Krůta je legrační pták, jeho hlava jde na stranu a na stranu a zná jen jedno slovo HUDRY HUDRY!

Lisa na bruslích sotva stojí, ale chtěla by krasobruslit.

Hroch ve čtvrtek ráno našel na internetu recept na krůtu a pravil, že jedině takto se peče krůta a kde máme šalvěj. Nedbaje mých návrhů, že krocan se dá upéct všelijak a šalvěj můžeme vynechat nebo nahradit, se vydal na nákup. Prostě s ním nebyla řeč - i když teda nakonec to byl on, kdo si užil narvanou sámošku, že. Odpoledne dorazili hosté, vzali jsme děti na procházku a večer zasedli k slavnostní večeři. Pravda, bylo trošku těsno a Noemka seděla na plechovce od modelín, ale zase Thanksgiving je veselejší ve větším počtu lidí.

Lezení v Pinnacles - bohužel jediné fotky které mám, jsou na druhém konci lana.

No a když už mi nevyšel plán s lezením v Alabama Hills, domluvila jsem si na pátek alternativní lezení v Pinnacles s Robem. Usoudili jsme, že nemá cenu jezdit za úsvitu, že bude ve skalách ještě kosa, a dali si sraz až na osmou. V půl desáté jsme parkovali jako DRUZÍ na nejvyhledávanějším a nejfrekventovanějším parkovišti - zjevně všichni ještě vyspávali kocoviny a trávili krůty. Trošku jsem doufala, že jim to vydrží a my si užijeme Pinnacles bez davů, ale už v okamžiku, kdy Rob začal natahovat Ordeal (5.8), se pod skalami vylouplo několik dalších lidí.

Ordeal jsem lezla už mockrát, ale asi to není nejlepší cesta na rozlez, nějak jsem v ní příliš funěla. Seběhli jsme to dolů "okolo" (tj. neslaňovali jsme) a sbalili věci, že se půjdeme podívat na Monolith, na kterém jsme ještě nikdy nelezli. Když jsme ale šli kolem Wet Kiss (5.9), kde (překvapivě) nikdo nebyl, rozhodla jsem se přeci jen dát ještě tuhle klasiku. Rob pravil, že když si to natáhnu, proč ne, a tak jsem se ocitla ve známé soustavě bříšek a poliček. Překvapilo mě, jak lehký se Wet Kiss po tom roce zdál. Loni jsem ho lezla někdy v říjnu a docela jsem se opotila, tentokrát mi přišel velmi příjemný - vždycky pár kroků v převisu, odpočívací polička, vše perfektně odjištěné (no prostě jsem strašně DOBRÁ). Když jsem jistila Roba, zaslechla jsem z kaňonu pod námi Tomáška - rodina dorazila. Po troše hulákání jsme se našli a dali si společně oběd. Rodina mi dokonce zabalila extra chleby (hodlala jsem se odbýt nějakou tyčkou a pár oříšky), tak jsem na tom vydělala i řádné jídlo.

Wet Kiss má řetězy nahoře společné s mnohem těžší cestou, takže jsme si po občerstvení dali s Robem ještě The Big Pucker (5.10d) na druhém. Musím přiznat, že v horní části jsem byla vděčná za lano shora, to bych asi na prvním nedala. Děti omrzelo pozorovat matku, která se věší na skály, a tak rodina odkvačila do jeskyní. Prý se nekonal podzemní vodopád, což není na konci podzimu divu.

Sváča s mamasem na noze.

My jsme s Robem nakonec dorazili i pod ten Monolith. Rob tam chtěl lézt nějakou dvoudélkovou 5.8 (Regular Route). To bylo lehoučké a délky byly hodně krátké. A na vršku Monolithu byla dokonce vrcholová knížka, ale Rob pravil, že stránky jsou celé rozmáčené a zhumusené, takže k ničemu. To už ale začal padat soumrak a s ním závratnou rychlostí i teplota. Takže jsme sbalili fidlátka a někdy po sedmé už jsme byli zase doma.

Děti připravené k nástupu do jeskyně.

Sobota se nakonec zvrhla ve velmi chaotickou a velmi společenskou událost. Sid už v pátek naložil do autobusu dětskou postýlku pro další přistěhovalce, Kašparovy. V sobotu jsme vyrazili s Nejedláky (a postýlkou v kufru) na bruslení. Kuba s Eliškou v podstatě nikdy nebruslili, proto mě poněkud zarazil Blančin naprostý klid, s nímž děti vypustila na kluziště. Po pěti minutách jsem pochopila. Kuba i Eliška pod heslem "já sám/a" následující dvě hodiny vymetali led. Z původního systému dva kroky a pád se dostali na mnohem příznivější poměr času stráveného ve vertikální a horizontální poloze a na konci se s našimi dětmi již honili.

V nějaké fázi se na ledě ocitli i Rýzlovi, kteří jakožto vlastníci (nebo teda vlastně nájemci, páč auto mají zatím z půjčovny) sedmimístného auta byli pasováni do role stěhováků. Posléze ke kluzišti přišli i Kašparovi, s novým vlastníkem postýlky Dominikem. Následovalo něco jako akce (malý) Kulový blesk, která skončila tím, že jsem unesla k nám domů Míšu Rýzlovou a jejich holčičky, následovaná Nejedláky v Cecilce. Martin Rýzl zatím odvezl postýlku z parkoviště před kluzištěm ke Kašparům a vrátil se pro svou rodinu a náš starý psací stůl, který vezl pro změnu Nejedlákům. Já jsem zatím zpanikařila ohledně večeře - na čtrnáct lidí jsem fakt připravená nebyla, ale nakonec to spravila pizza z Trader Joe's.

Jak se přiblížil prosinec, začal Tom propukat kvůli vánočním přípravám. Rozhodně trval na tom, že musejí mít zase adventní kalendář, i zaúkolovala jsem je sepsáním dopisu Santovi. Nu, Tom si přeje elektrické vlaky, ale Lisa by ráda farmu a koně - to teda nevím, jak by se nám vešlo do baráku, tak doufám, že jí Santa nepřinese opravdovského koně. Santa si dopisy odnesl a místo nich skutečně zanechal na krbu adventní kalendáře. Prosinec mohl začít.

Vánoční rituály - zdobení chaloupky.

Dalším stupněm k vánocům je zdobení perníkové chaloupky. Loni se nám osvědčila prefabrikovaná z Costca, a Tom ji letos měl už vyhlídnutou. K našemu nemilému překvapení letos byla v krabici chaloupka už slepená, a tudíž se děsně blbě zdobila; poleva stékala z oken a střechy a všichni jsme byli opatlaní až za ušima. No, minimálně děti si to užily, já už teda méně.

Po chaloupce následovalo pečení perníků a vizovického na stromek. Na vizovické přišla i Jana a Ula, takže jsme tu měly dokonce večírek a velkovýrobnu. O víkendu musel Hroch pověsit světýlka na dům (nejsložitější úkon bylo nalézt časový spínač, aby nám světla nesvítila zbytečně celé dny), a pak jsme vyrazili pro stromek. Počasí bylo mizerné, tady v Údolí se povalovala šedavá mlha, ale jak jsme vyjeli do hor, ocitli jsme se nad inverzí. Když jsme cestou viděli sekvoje v mlze prosvícené sluncem, došlo nám, že jsme zapomněli foťák - a tak letos z lovu na stromek nemáme žádné obrázky, což je škoda. Stromky byly postříbřené rosou a my mezi nimi pobíhali v tričkách.

Hrázka v Pinnacles.

V neděli jsme začali zdobit stromek. Navázat všechno vizovické na nitky nám dalo docela práci a zatím se nachýlil čas jít na oslavu Kubíčkových narozenin. Začala jsem tedy chystat věci pro Kubu a děti během mého poletování naflákaly na strom všechny slaměné ozdoby. Pak teprve byly ochotné opustit dům a vyrazit do sushi na slavnostní oběd dle Kubova přání. Kubíček trval na lodičkách, což Tom s Lisou velmi ocenili. S jejich pažravostí jsme nakonec zdolali úctyhodnou věž talířků, tak nevím, jestli nás Nejedláci ještě někdy pozvou.

Hroch žádal vyrazit na houby, takže jsme ho zprostili povinnosti pokračovat na dětskou párty u Nejedláků doma. Tam se postupně vyskytla celá rozsáhlá společnost, proběhnul dort a Kuba mě dostal, když přinesl ponorku z lega (kterou dostal od nás) a pravil, že "ta ponorka je FAKT HUSTÁ". No, hlavně že se líbila.

Kubova párty.

Od začátku prosince začal Tom s Lisou chodit na základní kursy bruslení. Dlouho jsem zvažovala, zda pro ně vůbec chci nějaké kroužky; škola a úkoly nás zaměstnávají docela fest. Bruslení je ale baví a navíc je to kurs, na který mohou docházet společně - tj. odvezu je v jednu hodinu, v jeden den, na jedno a totéž místo, takže nemusí jeden z nich čučet někde v šatně (jak tomu bylo loni v případě Lisina baletu). Navíc tím, že jsem zaplatila kurs, mají celou sezonu volný vstup na stadion ve veřejných hodinách, což (doufám) využijeme.

První lekce mě poněkud zaskočila - zjistila jsem, že na ledu jsou dvě instruktorky a asi patnáct dětí, moc jsem si nedovedla představit, že to bude k něčemu dobré. Kurs měl ohrazenou asi třetinu kluziště, ve zbývajících dvou třetinách se volně (a velmi ladně) pohybovaly krasobruslařky. I koukala jsem chvíli za mantinelem, ale pak se do mě dala zima. Šla jsem se přesvědčit k pokladně, že skutečně JSOU hodiny pro veřejnost, půjčila si brusle a vyrazila se potácet mezi "veřejnost". Když jdeme bruslit o víkendu, připadám si na ledě jako největší hvězda. Ono to není tak těžké - mezi indickými babičkami v sárí, které se plazí přičinlivě kolem mantinelu, a skupinkami chichotajících se a padajících puberťaček, které se drží za ruce (takže padají kolektivně), skutečně vyniká kdokoliv, kdo už v životě na bruslích stál. Teď jsem se ocitla v opačné situaci - na ledě jsem byla bezkonkurenčně největší slon v porcelánu, zatímco malé holčičky kolem mě kroužily zdánlivě bez námahy.

Vánoční rituály pokračují.

Po očku jsem sledovala vývoj v lekcích pro začátečníky, zda nebude třeba zasahovat a umravňovat potomky, ale opět se ukázalo, že platí totéž, co o plaveckých kursech. Já můžu do dětí hučet horem dolem a ony odmítnou na moje pokyny jakkoliv reagovat. Cizího poslouchají v podstatě na slovo, takže zkoušely (bez řečí) buřtíky a skoky a brždění a dokonce i jízdu pozadu.

Po skončení hodiny zbývá ještě půlhodinka na veřejné bruslení, což je super, protože se fakt vybruslíme do sytosti. Děti obvykle hudrují, že chtějí ještě bruslit, ale pak cestou domů změní na to, jak jsou unavené a hladové, takže si myslím, že to fakt stačí. Jestli to bude mít nějaký efekt na jejich bruslařské schopnosti, to nevím, ale důležité je, že je to šíleně baví. A nakonec - já můžu bruslit s nimi, což je o hodně zábavnější než čučet někde v šatně.

Lisina školní besídka - děti byli elfové, Santovi pomocníčci.

Poslední týden ve škole před prázdninami byl pěkně hektický. Besídka u Lisy, vánoční pyžamová párty u Toma, rozlučka s těhotnou Lisinou učitelkou, prostě pořád něco. Tom měl kruhy pod očima, docela jsem se těšila na prázdniny a myslela jsem, že děti budou sdílet mé nadšení. Ovšem Tom pravil, že je smutnej, že nebude škola, a že by si přál, aby prázdniny byly jen týden, že dlouho neuvidí svojí paní učitelku. Paní učitelka je zřejmě svatá žena, protože jí zjevně plná třída velmi energických dětí ještě stále neleze na nervy (Tomova třída je šílená - co dítě, to silná osobnost; jsou nejhlučnější třídou ze školy - oni nezlobí, ale pořád se tam něco děje, pořád nějaký vzrůšo) a dokáže s nimi jednat vlídně a s láskou (mě stačí občas ty dvě hoďky, co vypomáhám, a vystřelila bych je všechny na Mars).

Víkend před vánoci bylo superhnusně, přihnala se bouře s větrem. Naštěstí jsme už měli program naplánovaný. Rýzlovi přivezli svoje holčičky, nechali jsme babičku ve spárech všech čtyř dětí a šli střílet. Míša chtěla dvaadvacítku, tak jsem si to taky vyzkoušela - ale přišlo mi to takový plivátko. Nicméně snad panovala všeobecná spokojenost. V neděli jsme vzaly s babičkou děti do YMCy. Totiž z babičky se stala zanícená sokolka a chodí nám teď cvičit. Je pravda, že i mě překvapilo, jak příjemná YMCA je - za poměrně malý peníz se dá chodit na všechna možná cvičení, plus je neomezený přístup do posilovny a bazénu (tam teda jen v hodinách, kdy tam neběží nějaké lekce). A také hlídání dětí, které naše děti milují a žebrají, aby si tam mohly jít zase hrát. Prostě ideální program na deštivé nedělní dopoledne. Jediný z naší rodiny, kdo nepropadnul YMCE, je Hroch - což je paradox, páč on jediný by se kvalifikoval alespoň na toho muže (YMCA je zkratka pro Young Men's Christian Association).

Odpoledne jsme byli obhlídnout nový dům Tezaurům. Musím říct, že mě nadchnulo především jejich zužitkování vstupní ratejny, oficiálně tedy formálního obýváku, do kterého umístili pingpongový stůl. Pravda, formální to není, ale pro návštěvy našeho typu ideál. Samozřejmě, že děti to chtěly zkusit a dost brzy je to otrávilo (páč mají problém se trefit do míčku). Ovšem ony mají alespoň omluvu v tom, že pingpong v životě nehrály. My jsme Hrochem jsme v dobách mládí HRÁVALI a naše výkony byly podobně zoufalé, jako ty dětské. Mno, asi budeme muset víc trénovat!