PŘES SVĚTADÍLNÝ PŘEDĚL
	Hrochova dovolená: po státech amerického Severozápadu, úsek CA-NV-ID-WY. Následuje Yellowstone, WY.

	Idaho: bramborové srdce Ameriky.

	Přehrada Blackfoot, Idaho.

Na tyhle prázdniny jsem byl zralý jako meruňka, již zapomněli očesat a která se rozmýšlí, zda se utrhnout a rozmáznout nechutně po zemi, nebo ještě viset a pomalu se měnit na cosi, jež je zakázáno požít před jízdou nebo během jízdy.
Přátelům a kolegům ohlásil jsem pro jednoduchost, že jedu do Montany. "Ale tam nic není!" mnozí namítali. "Vidíte, tak právě proto tam jedu," zněla má odpověď. Pravdou je, že jsem za začátku cesty skutečně neměl žádný přesný plán, kudy a kam jet. Přesně podle mého gusta.

Býval bych teoreticky mohl vytěkat už v pátek večer, navrátiv se z pracovního procesu, leč minulá zkušenost klade kvapnost odjezdu do prudké korelace s množstvím zapomenutých věcí a úkonů. Takže v relativním klidu, zaplativ účty, odeslav majly a vrátiv se (několikrát) pro rozličné drobnosti, započal jsem cestu až v sobotu po poledni, abych posléze k celkové úlevě shledal zapomenutými jen hodinky, věc vlastně snadno nahraditelnou a přinejhorším i postradatelnou.
Stav mojí mysli pěkně ilustruje fakt, že se mi v Oaklandu podařilo ignorovat směrníky, a tak jsem si připlatil $2 za přejezd Bay Bridge do San Francisca, úplně opačným směrem, kletě! No ale jednou stanuv na Interstate 80, už jsem se z ní nedal svést a po celkem nudném odpoledni jsem qečeru projel průsmyky Sierra Nevada do Reno a uháněl dál na východ, naslouchaje cimrmanskému Dobytí Severního Pólu, které jsem si s sebou vzal, abych zabránil trudnomyslnosti.

	Jackson, WY: sedačkovou lanovkou na Sněžného krále.

	Snow King, WY: celkem klidná divoká slepice.

Jelikož o Sierra Nevada jsem už psal a nevadská dálnice 80 se táhne naprosto nezajímavou stepí a pouští, nedělal jsem žádné obrázky. Padla noc a únava -- přespal jsem na dálničním odpočívadle kdesi uprostřed nudy. Po ránu, když jsem odbočil na silnici 93, mě ale přivítalo jiné časové pásmo a stát Idaho, bramborové srdce Ameriky. Vskutku, veliké lány těchto, veliké kůlny ke skladování, mohutná železniční síť k distribuci zemáků.
V Idahu ovšem mají na dálnici limit 75 mph, takže vesele uháněje (I-86) na východ, sledoval jsem, jak pláně Hadí řeky postupně přešly do kopců a vzápětí Skalistých hor a pohoří Teton. To už jsem ale přejel silnicí 34 do Wyomingu, pořídil postel v motelu a večeři a vytuhnul. Od začátku jsem najel nějakých 1500 mil.

Ve známém středisku zimních sportů, Jacksonu, obklopeném věčně zasněženými štíty hor, jsem doplnil ony chybějící hodinky a nechal se vyvézt na Sněžného krále (Snow King Mountain). Čtyřhodinová tůra po přilehlých hřebenech mi přinesla mnoho pěkných vyhlídek, setkání s divokou slepicí, snažící se mě odlákat od kuřat, a nezanedbatelnou bolest v koleni, jež se dostavuje vždy, když po měsících vysedávání u strojku vyrazím na kopec, a která odezní bez ohledu na to, zdali kulhaje dále plhám po terénních nerovnostech, nebo jestli poloskrčen opět složím ruce na klávesnici.

	Jackson, WY: město a Teton Range.

	Národní park Grand Teton.

Anžto krajina se mi líbila převelice, už jsem se těšil, že si najdu nějaké pěkné místo k přespání mimo pidlivizaci. Jacksonští domorodci při vyslechnutí slova map poulili oči a posléze drmolili cosi o Lesní správě. Tam se khaki babice přela s mužíkem, jenž pravděpodobně usiloval o povolení k odstřelu losů, kteří mu šlapali po jahodách. Správná mapa visela na stěně. Řečená úřední osoba ani nemrkla a šmahem mě vykázala s tím, že o 500 stop dále je turistické informační středisko, nashledanou. Ve středisku bych si směl zakoupit mnohé bohatě ilustrované publikace o jelenech a čepice a kamínky a jiné nezbytnosti; táž správná mapa visela na stěně. Neprodejná. Zdarma jsem dostal oxeroxovanou změť čar, představující silnice v národním parku, koupit jsem si směl topografickou speciálku zahrnující v nepotřebných detailech sotva čtvrtinu zajímavého terénu. Turistická schůdnost ani 4WD sjízdnost nevyznačena. "Vy chcete chodit?" změřila si mě nevěřícně prodavačka. "Turistickou mapu dostanete při vjezdu do parku," odbyla mne. Jenže nepovážila dodat, že až parku Yellowstone, o slabých 150 mil severněji.

Ze stěny jsem tedy do paměti vstřebal několik alternativ a vyjel. Správná místa k přespání mají mnoho společných znaků. Z hlavního tahu je třeba alespoň dvakrát odbočit na postupně se zhoršující komunikaci. Pokud je poslední míle prašná (blátivá) a plná výmolů, vyhnete se jinak poměrně silné pravděpodobnosti, že k vám kolem druhé hodiny ranní dořinčí obytný vůz, jehož provozovatelé budou pak rozkládat stolečky a přerovnávat potraviny a pojížděním vyvažovat ložnici do horizontály až do rozbřesku. Místo se rovněž musí nacházet nejlépe v tzv. národním lese (National Forest). Na soukromém pozemku hrozí, že vám majitel přijde s brokovnicí vysvětlit, že vlastně spát nechcete, a v národních a státních parcích mají rangeři utkvělou představu, že za spaní je třeba platit (klidně i $20) a usnout je možné jen na vyhrazeném místě, kde jsou ovšem zase ty bydlíky a záchody a vůbec turistický ruch a puch.

	Snow King, WY: Gros Ventre Range.

	Ohýnek -- marný pokus odehnat komáry.

Naštěstí národních lesů je všude plno, zpravidla jako méně atraktivní (rozumějte, neocedulkovaná) krajina obklopují národní parky.

Řídě se výhradně intuicí, jež je mi při cestování mnohem platnější než mapy, brzy jsem našel pravé místo. Muselo se k němu sice jet 12 mil po šíleně rozbité, prašné a kamenité lesní cestě, ale na to jsem si konečně vozík do nepohody pořídil. Odměněn jsem byl báječnou vyhlídkou; potrestán jsem byl mračny komárů, kteří se okamžitě slétli na moji nekrytou kůži a způsobili mi desítky pupenců. Na mysli mi vytanula slova Thora, norského farmáře: "...někdy dokážou i tunovou krávu přivést k šílenství..."
Oheň, rozdělat oheň. Kouř je zažene. Jenže sirek ni zapalovače s sebou nevozím, jsa nekuřákem. Mysli, hrochu, mysli, jinak zešílíš. Ha! Vozík má elektrický zapalovač. Rvu přívod k síťovému měniči, ten protestuje a kvílí jako komár; do díry cpu žhavítko. Trhám noviny na malé proužky a nutím k dočervena rozžhavené spirálce. Smrdí, doutnají, černají, leč neplanou. Komáří druhý pobaltský front útočí. Posypán kousky zčernalého papíru, škrábaje se na dvaceti místech současně, qačím onou výmolovitou cestou zpět do obchodu pro chemické zbraně a zažíhadlo.

O třicet mil terénní vložky dále, stanuv na témže místě, rozdělal jsem konečně oheň a obstříknul se hmyzu nelibým smradem. Chemie zafungovala. Kouř z ohýnku nalezl do vozíku a nesmazatelně fixoval uzené aroma v čalounění. Nezbylo než vložit cimrmanské CD Lijavec. Slunce mezitím zapadlo, a já pro samé komáry nic nevyfotil. Klidnou nocí vykročil měsíc směrem k Tetonům, nade mnou zamrkaly hvězdy a v dálce nad Jacksonem se z chuchvalce mraků ve stříbrném světle spustil déšť.

pokračování (Yellowstone, WY) ...