ÚNOROVÉ KOLEČKO
	Hrochův víkend: Valentine + Presidentský den v Sierra Nevada

	Slib horského nebe.

	Moje ubytovna v Lake Meadows.

U nás v Kalifornii už přes měsíc leje. Tím myslím, že třeba kamarádovi Markovi voda zatopila dvě auta (jedno zcela zrušila) a vzala izolaci v domě a zahubila kotel ústředního topení. Domky padají z pobřeží do moře a sjíždejí do kaňonů. Každý večer, když parkuji v podzemní garáži, mám takový nervózní pocit.
V horách je veliká radost, místy přes šest stop sněhu. Rozhodl jsem se, že zpod okapu ujedu se na tu radost podívat. Poušť v zimě jsem už viděl v Arizoně, ale zajímala mě kalifornská vysokohorská jezera.

Vyrazil jsem po Interstate 680 a posléze 80 ze Sanfranciské zátoky přes Sacramento na Reno, Nevada. Pojedl jsem podivnou, leč chutnou čínskou večeři v kovbojsky vypadajícím saloonu v historickém důlním městečku Auburn. V předhůří Sierra Nevada mě dohonil soumrak a ucpávka na dálnici - silničáři se rozhodli prohlížet úplně všecka auta, hlavně kvůli takovým truhlíkům, jako jsem já. Nevozím totiž s sebou řetězy.
Leč byl jsem příjemně překvapen: jelikož můj nový vozík má AWD (tedy furt náhon na všechna kola), jako bych řetězy měl a směl jsem pokračovat. Na prohlídku jsem ovšem musel čekat asi 3 hodiny, tůrovat motor a přes spojku poskakovat co chvíli o pár yardů, než se nekonečná fronta v kopci opět zasekla. To vše za vytrvalého deště se sněhem a vydatného cákání břečky od kolemjedoucích.

	Ucpávka do Squaw Valley.

	Po měsíci deště - sluníčko!

A tak jsem jel dál, občas rychleji než chřestící řetězáci, kteří bledli nad úseky odklizené, tvrdé silnice; do olympijského střediska jsem dorazil kolem desáté, s myšlením jen na pelech. Vyzkoušev si další vymoženost vozíku (ABS - protismykové brzdy) na zrádné ledovici a přebrodiv se s ním závějemi zavátým, obřím a prázdným parkovištěm, uložil jsem se ke spánku.

Nebylo mi však chrupati dlouho. Venku mrzlo a sněžilo a už ve 2 srána probudilo mě ryčení naftového motoru, rachot řetězů, svist radlice a vlezlé výstražné pískání -- to když buldozer couval. Než jsem se vzpamatoval, chlápek mi obtáhl auto jako holič břitvou ucho -- měl to fakt v ruce, od zrcátek a nárazníků zbývaly dva palce sněhu. Vystrčil jsem hlavu a ruce z okénka v zoufalém gestu. Zastaviv stroj pluhař rozšafně pravil, ať klidně spím. Nakonec mi ale doporučil popojet na uklizené místo o něco níže a já zase vytuhnul. Zbytek noci sněžilo už jen mírně.

	Jezero Tahoe.

	Ilustrace slova: TRANQUILITY

Probuzen bzukotem lyžníků, hrnul jsem se do Squaw Valley, abych mohl na vlastní oči zdokumentovat onu avizovanou horskou radost. Zradila mě má vlastní netrpělivost. Ucpávka sněhuchtivých motoristů byla tak strašlivá, nehybná a hodiny tance s řadicí pákou a spojkou slibující, že jsem vyměknul a obrátil. Možná jsem učinil dobře. Lyžníci všude, leč já nevybaven jen smutně koukal na zcela zasněžené cedulky k letním stezkám, nyní beznadějně zavátým.

Nezamrzající jezero Tahoe leží na hranici mezi Kalifornií a Nevadou. Je studené, čisté a dost hluboké, aby lákalo v létě potápěče. Celá oblast je vyhledávaným výletním místem s vysokou koncentrací sněhových sportů v zimě a vodních sportů v létě, jakož i kasin na nevadské straně. Jezdí se sem rekreovat celá sanfranciská zátoka a hlavní města Kalifornie a Nevady, a tomu odpovídá (ne)dostupnost ubytování a stravování. Toho se však Hroch nezalekne, veze si svůj domeček (vozík sám je domečkem) a jidélko s sebu. Okolní hory a lesy činí jezero velmi malebným, z jeho klidné hladiny dýchá majestátnost a vyrovnanost. Podařilo se mi najít protaženou cestu kamsi k chatám na srázu, takže díky procházce na mrazivém, ale prosluněném vzduchu mohu předvést pár obrázků.

	Na cestě do Carsonského údolí.

	V Carsonském údolí - v rychlosti 60 mph

Vymotat se z oblasti Tahoe nebylo jen tak - nejprve jsem je musel objet po nevadské straně, která je podle mého názoru méně malebná. Kalifornská cesta s oblíbenou Emerald Bay a vodopády byla pro laviny uzavřená. A tak tentokrát místo úchvatných vyhlídek mi bylo čísti vývěsní štíty stovek heren. Nakonec se ukázalo, že Monitor Pass (průsmyk Monitor), jímž jsem plánoval projet k dálnici 395, je uzavřen. Bylo mi jet po silnici 88 až do Carsonského údolí, ale nelitoval jsem. Přede mnou se otvíraly další a další horské hřebeny a zasněžené pláně, které si z léta pamatuji jako vyprahlé stepní a skalnaté pustiny.

Pohoří Sierra Nevada ční mezi Kalifornií a Nevadou a jeho vrcholky dosahují v průměru do dvou mil. Na jeden z nich, Mt. Sonora (11495 stop), jsem se byl vybelhal (z průsmyku v 9600 stopách) loni v létě. Klimatická změna je dramatická. Zatímco západní zalesněné svahy klesají do nízko, téměř až v úrovni moře položených údolí San Joaquim a Sacramento, nevadské náhorní planiny vypadají také jako údolí, ale nacházejí se klidně 3000 stop nad mořem. Mají charakter stepi a pouště, a ta trocha sněhu, která je na obrázcích vidět, je taky možná jediná voda, která se sem z nebe snese za celý rok.

	GPS - pomocník poutníkův. Žlutý přijímač za oknem nahoře, notebook na sedadle dole.

	Průsmyk Conway - 2480 metrů nad mořem

Vzápětí jsem se pekelně ztratil. Měl jsem celkovou představu, jak dorazit k silnici 395, leč pokračovat po silnici 88 a pak ostře vpravo odbočit mi přišlo neúčinné. Volil jsem zkratku. I zabředl jsem namísto toho do spleti naprosto stejných silnic, divoce se vinoucích naprosto stejnými políčky a mezi identicky vyhlížejícími domečky. Pomalu přežvykující krávy na mě hleděly rozpačitě. Místní lidičky na moje pojíždění pohlíželi nedůvěřivě. Dlouhé, západní nebe se táhlo do dálky a ani za támhletou strouhou nebylo jediné cedule s vytouženým číslem 395. Zato "Vjezd nákladním autům se nedoporučuje".

Pochopitelně jsem si před cestou pořídil mapu. Atlas všech států USA 1998, $9.95 v Costco Wholesale. Jezero Tahoe v něm má velikost desetníku, ostatní detaily západní Nevady jsou vyvedeny s přiměřeným rozlišením. Ona žádoucí 395 údolím dle mapy vedla, silnice, na které jsem se nacházel, ani náhodou. Hroch ovšem neklesnul na duch(n)u. Chopil jsem se jedné zasuté brašničky a pospojováním kablíků sestavil satelitní přijímač, automobilní krmítko, firemní notebook a odpovídající CD-ROM do neomylně funkčního pomocníka zbloudilých poutníků na konci 20. století. GPS (družicová Celosvětová Poziční Soustava) je zázrak, do minuty se našla v Nevadě na odpovídající uličce v jakémsi městečku, 5 bloků od kýžené tepny, s přesností do 100 stop.

Na silnici 395 míle ubíhaly o sto šest. Postupně jsem minul své oblíbené odbočky k průsmykům, všechny do jedné uzavřené. Jediná protažená cesta směřovala na sever do Carson City a Rena, na jih před Bishop do pouště Mojave. Já jel za sluncem, ale pokaždé, když jsem vylezl z auta, roztřásl jsem se jako ratlík, jak je i na obrázku vidět.

	Jezero Mono, po staletí vysychající jáma po vybuchlé sopce. Tmavá stužka vpravo dole je čtyřproudová silnice.

Je hloupost k jezeru Mono přijet z jihu, připravíte se tak o dramatický zážitek. Jeďte ze severu, kde se silnice malebně se vinoucí horskými úbočími náhle stočí vlevo a před vámi se otevře celá pánev a vy na to hledíte z čtvrtmílové výšky. Ještě impozantnější než na obrázku nahoře je Mono v létě, protože kopce kolem si sníh ponechají celý rok, zatímco jezero je modré na okrovém pouštním pozadí, s černou kalderou uprostřed.

Na místě oné rozsáhlé kotliny prý kdysi byla sopka, která vybouchla a zbyl z ní jenom malý sežehnutý kopeček uprostřed jezera. Oblast je dodnes vulkanicky aktivní, podzemní zdroje funí síru a jezerní voda je na doraz nasycená minerály. Pochopitelně nepitná. Žije tu zvláštní druh much, které na vás sice sednou, ale nesnifají ani nežerou, neboť se žíví přímo minerály z vody -- neptejte se mne jak. Teď v zimě samozřejmě nebylo nikde ani mušky, ani turistů, kteří se mi při tom jaxi vybavují.

	Zimní poušť.

	Zde odbočte do Údolí Smrti

Třebaže zimy neubývalo, na mé cestě k jihu a městu Bishop sníh jakoby tál před očima. Za to může postupně se snižující nadmořskost terénu, postupně se sjíždí z 7000 do nějakých 2000 stop. Tam už mě obklopila stará známá poušť, která bez sněhu z dálky vypadá stejně jak v létě. Zblízka je ale všechno jinak. Každá strouha a prohlubeň je plná vody, nebo aspoň bláta, a pichlavá křoviska poušť naplňující se po svém, tedy hnědě a šedivě zelenají.

Pocítiv potřebu pozříti něco tradičního (a taky protože se mi kombinace jablek, Kit-katu, syrového zeleného zelí a studeného mléčného kávového koktejlu trochu omrzela), zaradoval jsem se, když mě při cestě uvítala "Mountain View BBQ". Poručil jsem si talíř uzeného hovězího hrudí s fazolemi, nepochybně naštval majitele, když jsem zpět poslal servírku, která mi přinesla hovězí sendvič se zelným salátem (čím, kletě, poslouchal?), a velmi chutně pojedl a popil piva Coors.

Rozhodl jsem se nejet dál do pouště. Riskoval bych tzv. flash flood, bleskovou záplavu, kdy najednou začne pršet a z nejnenápadnějšího vyschlého koryta se na pár minut stane hučící veletok. Slupne auto jako malinu. Kráčeti pouští či jet prašnými cestami v zimě nevhodno, neboť prach v bláto obrácen jest a vozík již tak byl zvenku uprasen k nepoznání -- pranic mne nelákala představa blatíčka uvnitř, které bych tam nepochybně nanesl. Odbočku k Údolí Smrti jsem tedy minul a pokračoval do pouště Mojave.

	Sierra Nevada - nekonečné bílé svahy.

	Můj vozík - Subaru Outback

Soumrak mne zastihl na nejjižnější obrátce mého kolečka, několik mílí od California City. Zkratka číslo 14 spojuje silnici 395 s dálnicí 58, která překonává majestátní kopce, zakrslý jižní ocásek Sierry Nevady. Napojil jsem vozík v osadě s malebným (nepochybně historickým) jménem Tehachapi. Tímto průsmykem prošli první osadníci z Nevady do Kalifornie a objevili úrodné San Joaquim Valley. Přes Bakersfield jsem dorazil na Interstate 5 a po ní vyrazil k domovu, pouhých 250 mílí vzdálenému.

Záměr navrátit se v zářivém vozíku vyšel naprázdno. Ani na dlouhotrvající déšť se nemohu spolehnout. Navzdory všem předpovědím v celé střední Kalifornii přestalo pršet a nic nesmylo bláto, nánosy soli z vysokohorského posypu, ani pouštní prach. Loučím se tedy záběry z ještě relativně "čisté" části mého výletu.

Celá cesta i se spaním a výšlapy a fotografováním mi trvala 32 hodin. Ujel jsem maličko přes 900 mil. Vozík je nový Subaru Legacy Outback AWD 2.5 litru, digitální fotoaparát Sony Mavica MVC-FD7. Na této zprávě jsem pracoval 4 hodiny.

Váš Hroch.