MÁJOVÉ POBŘEŽÍ
	Hrochův víkend: jednodenní výpad na sever od San Francisca o první slušné květnové sobotě

	Zuřící Tichý oceán.

	Jarní kytičky, kam se podíváte.

V Křemíkovém údolí (San Jose et al.) je pěkně, ale ne zas tak pěkně, aby mě to opakovaně nenutilo ujet někam ven, kde je v okruhu nejbližších 50 mil o několik milionů lidí méně, nejlépe nikdo. To se nemusí vždycky podařit, protože podobný nápad má nezanedbatelná část zmíněných milionů.
Kupodivu jsem kápl na oblast prý obvykle lidmi zavalenou, tentokrát však skoro prázdnou, bez civilizačních přetlaků ucpaných silnic, obsazených parkovišť, nenavštívitelných restaurací a tlačenic u cestičky k pláži. Bylo to možná tím, že Kaliforňané jsou momentálním počasím zcela zmateni a zhusta pak znechuceni. Často totiž mírně prší i nyní v květnu, je poměrně zima a pod mrakem (tak vypadají v Kalifornii Vánoce), prostě normální evropské májové počasí -- představa slunné Kalifornie dostává na frak, až z něj kape jako vodníkovi.

Na nějakou velkou tůru to nebylo, protože víkend 16/17. května byl jen dvoudenní, nemělo smysl se vydávat dále než pár stovek mil, aby se pořád jen nejelo. Kromě toho se ke mně připojili i sousedi, manželé Váňovi a jejich dva malí kluci. Oznámiv jim svůj záměr v sobotu ráno, těžko jsem mohl očekávat, že by se obratem na delší tůru s přespáním vypravili dříve, než v momentě, kdy by se asi spíš vyplatilo přespat doma. Takže jednodenní rychlovka, návrat večer.

	Panoráma Zlaté brány a San Francisca.

Teď se honem rozhodnout, kam. Na západ daleko nedojedeme, je tam moře. Na východ je zcela nudná rovina údolí San Joaquim, posléze hory (a park Yosemite a plno pěkných míst). Jenže nad 4500 stop prý sněží, a na skutečných horách se lyžuje. Moc komplikované, moc přelidněné. Volba tedy padla na sever, do okresu Marin. Je tam rozsáhlý zalesněný státní park, jenž zahrnuje velký kus pobřeží slibující čisté moře, velmi naředěnou populaci a snad i zajímavá zvířata.

	Jeleni...

	...pod dohledem dravců.

Z Palo Alto se po dálnici 280 dostanete do San Francisca snadno a rychle, a vzápětí je všechno jinak. Silnice č. 1 prochází 19. ulicí a obsahuje snad 50 bloků, co blok, to samostatný semafor. Doprava ve třech proudech každým směrem se občas ani nestačí rozjet a už se zase stojí na červenou. Pokud to jde s kopce, můžete se aspoň kochat vyhlídkou na pahorky před vámi, mezi kterými červeně vyčuhuje Golden Gate. A pak se konečně zase jede rychle a než se nadějete, uháníte přes ústí Zátoky po Zlaté bráně, dálnicí 101. Zajímalo by mne, proč je oceánský chodník přístupný jen bicyklistům (čili liduprázdný) a jedině chodník na straně do Zátoky je jedno velké korso a náramné davy lidí proudí sem a tam. Asi mají velocipédisti na magistrátě silnou lobby.

Malebně hornatá a členitá krajina na sever od Zlaté brány je takovým "nóbl" předměstím San Francisca a oblíbeným výletním místem obyvatelstva Zátoky. Naštěstí se podstatná část populace nevzdálí od barů a obchůdků Sausalita, Tiburonu, San Rafaela a jiných turisticky zařízených komunit. Doprava a parkování v centrech řečených osad podle toho vypadá. Jsou tu i jiné instituce, jako třeba věznice San Quentin. My se ovšem co nejdřív uchýlili na silnici číslo 1, vyhlášenou pobřežní vyhlídkovou trasu.

	Vyhlídka na okres Marin.

	Město.

Vyrazíte-li na venkov, do kopců a lesů, věci se rychle změní. Na Mount Tamalpais (West Peak, 2560 stop) se nám otevřela báječná vyhlídka do krajiny, které pořád ještě vévodí Město. Scenérie je stále protkána technikou a poznamenána lidmi. Naše poměrně krátká procházka kolem vrcholu vzápětí končila plotem, kterým jsme se nenechali zastavit (byla v něm pěkná díra, ale porušení zákazu vstupu je v Americe trestný čin); ocitli jsme se v objektu Správy letového provozu a U.S. Air Force, zjevně obsahujícího naváděcí systémy pro náramně hustý letecký provoz nad Zátokou. Ne, nepustili na nás psy, nehnali nás svinským krokem. Děvče konající službu u brány, ke které jsme přibyli po cestě zevnitř, nás dokonce srdečně pozdravilo. Teprve s odstupem času se mi vybavila malá nenápadná cedulka na sloupku k oné USAF ceduli: byl na ní piktogram chodce s holí. Vojenským objektem tudíž vedla turistická stezka, a my měli ještě z totáče a jiného světadílu implicitně nahnáno.

Protipólem vyhlídky z nejvyšší hory je perspektiva pláží a útesů ubíhajících do dáli, zatímco moře se vám snaží nalít do tenisek. Hrnuli jsme se s kopce na poloostrov Reyes, projíždějíce kolem laguny Bolinas a lesy parku Reyes National Seashore, pořád po silnici č.1. Byla doba oběda a polední malátnosti. Třebaže jsme jeli dvěma auty, byl jsem pravděpodobně jediným skutečně bdícím v naší malé výpravě.

	Překvapení na marinském venkově.

	Krajina jako v Norsku.

V maličké osadě jménem Invernes na jihozápadním okraji zátoky Tomales jsem náhle prudce zastavil, nejspíš k Martinově údivu. Do oka mi totiž padla nezvyklá cedule (viz obrázek), jakož i nápis "Vítáme vás", jenž zde nepřekládám!

A tak jsme k obědu měli vídeňský řízek, pečenou kachnu a smažené kuře, bramborový salát, knedlíky (kupodivu s mákem) a zelí (myslím, že hrozinky v něm jsou spíš německý vynález). K tomu nám hrála česká dechule (uch, raději bych si dal třeba australský rock). Všechny ty těžké tučné věci se docela dobře splachovaly točeným plzeňským (pravím, že Budvar by byl lepší, ale ten se do Ameriky nemůže dovážet). Z kombinace jídla a přízvuku pána domu (servírka česky neuměla vůbec) bylo zřejmé, že je ze staré vlasti pryč už delší dobu; nakonec vysvětlivky na zadní straně jídelního lístku ozdobeného moravskými orlicemi ozřejmily, že pan Vladimír je z Valašska a emigroval v roce 1948.
Horší to bylo s placením: obídek pro pět lidí (z toho dvě děti) a jedno velké (Hrochovo) a jedno malé (Bářino) pivo nás dohromady i s daní a spropitným přišly na $73. A tak jsem si tedy ve své první české restauraci v USA sice pochutnal, jenže jsem jim vypláznul úplně všechen cash, co jsem měl, a tím si např. uzavřel cestu zpět přes Zlatou bránu, kde se směrem na jih platí $3 -- a já poslední $$$ utratil v hospodě.

	Útesy ze skalisek pláže McClures.

	Pelikán.

Nicméně obsluha byla znamenitá a kačenka ještě lepší než telecí v řízku. Servírka vyslovila podivení nad nedostatkem lidu (hospoda prázdná), jenž se obvykle hrne v houfech; poradila nám, kam na mysu Reyes.

Ten je skutečně úchvatný, a mně se okamžitě vybavilo Norsko a jeho nejsevernější výběžek, Nordkapp. Zelené pláně a útesy strmě spadající do moře lesknoucího se ve slunci, jež vykukuje mezi mraky, které připluly z širého oceánu, malé rybářské osady jen občas připomínající všudypřítomnost člověčí, sobi. Mys Reyes je záležitost doslova fjordnatá, hned u srázu k Pacifiku se voda shromažďuje v malých rybníčcích, že se člověku často z některých úhlů pohledu nedaří odhadnout, obdivuje-li klidnou hladinu chráněné zátoky či sladkovodní jezírko.

	Živé kuličky.

	Pláž McClures.

Na McClures Beach mohly děti konečně sklesnout k zemi a v ní se rýti (jejich v podstatě jediná oblíbená činnost), nechávat se podrážeti vlnami a splachovat do Tichého oceánu a z plna hrdla ječeti, čehož si pro usilovně hučící příboj o kus dál vůbec nevšimnete. Já se vydal na skalistý výběžek plhat se po kamení a hledět do krajiny, provázen znepokojenými pohledy lovících pelikánů, kteří se ve mně bláhově obávali konkurence či lovce.
Možná i za to, že jsem nevyrušil rodinu racků hnízdících na převisu nad přírodním tunelem, kterým se co 12 vteřin hnala příbojová vlna, dostalo se mi odměny v podobě dvou velrybích hřbetů, které na okamžíček zčeřily hladinu hlubokých vod přímo před výběžkem, a v podobě jednoho nesmírně plachého lvouna, který lovil u své malé soukromé pláže. Nakonec i pelikáni začali kroužit nad skalisky a po písku se rozutíkaly živé kuličky - houfy malých ptáčků s hbitýma nožičkama, kteří se z rozběhu zapíchnou zobáčkem doufajíce v nějakou tu potravu.

	Jarní jelení zápolení.

	The End.

Květnové slunce se jen neochotně sklánělo k mořskému obzoru, kropenatě skrze kupovité mraky osvětlujíc dramatické západní pobřeží. Trávu na kopcích, jejichž úbočí jsou nažižlávána tisíci malých potůčku a zbitá zimními bouřemi, spásali jeleni (sobi?), kteří na nás a na pohádkovou scenérii hleděli s telecí ignorancí, nebo se věnovali jarnímu zápolení. Na samém horizontě se plavily dvě obrovské lodi.

Přišel čas vrátit se domů, do Údolí, mezi milióny mravenečků elektronického pokroku. Cesta v koloně navrátilců ztemnělou krajinou, tři a více proudů dálnic stejnoměrně nasycených sobotní dopravou, elektrická noc průmyslových oblastí východní Zátoky, umělý diamant Města na poloostrově nejdříve na jih, pak na západ, a nakonec na sever od nás; únava mysli, která ustoupila daleko přirozenější a příjemnější únavě těla.
Den, pro který i ty ostatní stály za to.

Váš Hroch.