I u nás na pláních napadlo pár čísel sněhu.

Na kopci toho bylo trochu víc, ale zkrz urolbovanou cestu lezla tráva.

Zdá se, že po více než čtvrtstoletí deníčků se naše čtenářská obec značně smrskla — těch pár jedinců zjevně domorodé tance na přivolání sněhu provozovalo, ale teda žádná sláva. Asi nejsem dostatečná influencerka, aby za mé zájmy křepčily tisíce jedinců a způsobily tak dvě tři zimní bouře. Nicméně v týdnu po Sidových narozeninách skutečně nasněžilo. Pořád ale tím prvosněhovým způsobem — že na zemi je deset čísel čerstvého sněhu, bez jakéhokoliv podkladu. Museli jsme na běžkách jet velmi opatrně — ano, byl se mnou Tom, kterému, myslím, pomalý postup vyhovoval, protože se právě doléčoval z nějaké hnusné chřipky a funěl víc než já. Na fotkách to vypadá náramně, pocukrované stromečky a čistý sníh na cestičkách, ale člověk se boří a lepí až na zem a šutry a ví, že zimní podmínky vydrží sotva pár hodin.

Z důvodu pomíjívosti sněhu jsme v neděli šli na procházku se Sidem pěšky. Park Curt Gowdy je níž než běžkoviště, a tak tam byly cestičky už vesměs holé. Rozhodli jsme se prozkoumat lukostřeleckou smyčku. V tomhle úžasném parku je — kromě možnosti jezdit na kajacích, rybařit, tábořit, jezdit na koni či horském kole a chodit pěšky — i lukostřelecká střelnice s okruhem. Buď můžete v příhodné kotlince střílet na terče — a nebo se vydáte na trasu, kde jsou postupně umístěné terče v přírodě, s označenými vzdálenostmi. Vystřelíte, a pokračujete v procházce, která vás zavede k terči, posbíráte si šípy a a jdete dál. Celé zasazené v náležitě romanticky rozervané krajině, takže i bez střílení to bylo velmi zajímavé.

O den později a pár metrů níže už ze sněhu skoro nic nezbylo, jen nádrž Granite Springs byla zamrzlá.

Lukostřelecká smyčka je velmi malebná.

Bohužel sněhuprosté počasí znamenalo, že jsme i nadále museli vymýšlet výlety pro pěší. A nejen to — celou zimu nás postihují vichřice. Jednou, dvakrát za sezónu je tady normální, ale teď jsme někde u čísla pět nebo šest. Na jeden výlet jsme se uchýlili do Box Canyonu, doufajíce, že v kaňonu nebude vítr. Mno, vítr nebyl TAK silný jako na pláních, ale odrážel se od stěn kaňonu, takže na nás fučel z různých stran. Na fotkách je krásný slunečný den, a v něm se my potácíme nabalení jak pumpy.
Další pokus o uniknutí větru jsme podnikli v Coloradu, na Red Feather Lakes — krásná rekreační oblast, protkaná různými turistickými pěšinkami, která by jistě stála za bližší prozkoumání. Akorát se obáváme, že v létě tam bude příliš mnoho lidí.

Pokus o schování se před větrem v Box Canyonu.

Také se dá utéct do Colorada.

Čtvrtého března zase nasněžilo alespoň na běžkovišti. Opět stylem, že na zemi pár cenťáků bez podkladu. O tři dny později nasněžilo o trošku více a i u nás, na pláních, bylo pár centimetrů (doslova pár). Tím, že napadnul sníh relativně krátce po sobě, yetti doufal, že to bude na běžkách trochu lepší — že by se alespoň v lese a ve stínu mohla udržet vrstvička předchozího sněhu a vytvořit tak trochu podklad. To se splnilo a v lese jsem bez větších komplikací prošla svou osvědčenou zkratku — sice v jednom místě byly popadané stromy a musela jsem sundat lyže a přelézt, ale navnadilo mě to natolik, že jsem se nechala zlákat a vyrazila na svůj oblíbený Headquarters Trail. Ten vede jižním svahem, takže podléhá vlivům slunce a větru a bývá málokdy sjízdný. Brala jsem to jako první a poslední šanci si projet tuto část. Skutečně jsem ji zdolala, ale spíš to bylo zásluhou mé zarytosti — část jsem musela opatrně šlapat kvůli tomu, že pod sněhem číhaly zrádné šutry, část proto, že se sníh na slunci lepil a tvořil mi na lyžích těžké bakule. Supící jsem se dohrabala až na otočku, kde jsem se napojila na urolbované hlavní běžkařské trasy. Tam jsem lyže sundala a vystavila skluznicí na sluníčko, abych se zbavila všech namrzlých zbytků (na které se pak právě lepí tající sníh). Tím jsem poněkud znepokojila projíždějícího rolbaře Randyho, který se dotazoval, zda jsem v pořádku, když sedím na pařezu bez lyží. Ujistila jsem ho, že vše je součástí plánu, a pak jsme si svorně zanadávali na mizernou zimu. Randy mě ujistil, že ještě jeden den sníh vydrží, ale že jak pak přijdou zase vedra, tak máme smůlu.

Zase napadlo pár čísel a tak honem na běžky.

Slunce.

I nezbývalo mi, než se vypravit na běžky hned další den. To už jsem Headquarters ani nepokoušela a na hřebeni jsem v kritickém místě musela jet po svých stopách z předchozího dne — protože ušlápnutý sníh zmrznul a vydržel, ač všude kolem už byla hlína. Abych vás nenapínala, tak skutečně tento sníh opět slezl. Za týden zase přišel záchvěv a napadlo obligátních deset čísel — a vytáhla jsem na běžky Toma. Ovšem Randy už ani nerolboval, nemělo to cenu. Nejpřekvapivější je, že jsem zvládla letošní sezónu jít na běžky DEVĚTKRÁT. Většinou v podmínkách, kdy bych se za trochu normální zimy vůbec neobtěžovala, a kromě onoho výletu na Headquarters Trail, se jednalo o výpady řádově na hodinku (okruh v lese, kde se sníh trochu držel), ale tak jsem ráda alespoň za to. Na sjezdovkách jsem byla celkem JEDNOU. Což se mi s permicí teda značně prodražilo, ale představa, jak organizuju celodenní výlet a strávím tři až čtyři hodiny v autě, abych sjela v tající břečce párkrát jeden kopeček, mě zase až tak nelákala.

Ovšem i takhle mírná zima dala zabrat chudince artritické Lékorce. Už zhruba rok je na Meloxicamu, který je proti bolestem a protizánětlivý, ale v chladných dnech a po chladných nocích je na tom hůř. Především kvůli jejímu pohodlí na noc kozy zavírám do chlívku a odděluju kluky od holek. Kluci jsou hodní a milí, ale velcí a "všechno sežerou". A já potřebuju, aby i různě pokulhávající Lékorka měla čas a prostor se v klidu nažrat bez toho, že by se musela přetlačovat s hňupem dvakrát tak velkým jako je ona sama. Ve dnech, kdy je na tom hůř, ji navíc ostatní kozy vyhánějí. Jakkoliv chápu, že v kontextu stáda je oslabený jedinec nežádoucí, protože ostatní zdržuje, navíc láká šelmy, tak v domácích podmínkách je mi mé staré kozenky líto. Když jsou všichni zavření v chlívku, přijde mi, že se chovají lépe — a prostě nemají KAM Lékorku vystrkat.

Kozí hierarchie je složitá, ale na dobrůtky se hrnou všichni.

Lékorka poslední dobou víc polehává, asi jí ty artritické klouby fakt bolí.

Kozí hierarchie je poměrně složitá. Není lineární, že by byla koza číslo jedna a pak dva až po kozu poslední. Jsou v tom různé komplikace a odbočky. Moje jednička je stále ještě Večernice a Lékorka je teoreticky dvojka — a pak by mělo být potomstvo Večernice a pak potomstvo Lékorky až po poslední Loreenu. Ale třeba Twilight bude prudit Lékorčinu Enyu, ale Loreenu snáší. Asi proto, že ji nejmenší a nejostýchavější kozenka nijak neohrožuje. Lorinku také poměrně dobře snáší největší kozel Mick. Jeho bratr Freddy se zase kamarádí s Lékorkou — už dlouhou dobu pozoruju, že vlastně tvoří pár. Často vedle sebe žerou nebo se pasou, ale i se různě oňufávají a olizují. A do toho Lékorka obvykle spává se svými dvojčaty, Enyou a Loreenou. Takže osamělá není, ale je vidět, že se ty vztahy různě přesunují.

Měla jsem pro Lékorku domluvenou návštěvu veterináře koncem března, ale když jsem ji viděla, jak v pětivteřinových intervalech přešlapuje na předních nohách i u krmení a čůrání, tak jsem ji vzala další den bez termínu. To funguje tak, že zvíře přivezete hned ráno, necháte ho tam a veterinář se na něj podívá v přestávkách nebo když prostě má čas. Ten den jsem měla taky službu v práci, takže jsem vyložila Lékorku, dojela do práce a čekala, až zavolají z veteriny. Ozvali se ještě během dopoledne, což jsem byla moc ráda — zrovna foukal šílený vítr a plechový koňský box, ve kterém byla Lékorka ustájená, ve vichřici celý vibroval a drnčel, což malou kozenku muselo hrozně děsit. Ulevilo se mi, že si ji takhle brzy vezu domů — veterinářka na ní neshledala nic horšího než postupující artrózu, což je vlastně dobrá zpráva. Nechtěla jsem něco zanedbat, a chtěla jsem pro Lékorku silnější nebo účinnější medikamenty na bolesti. Ty také dostala — k mému překvapení to je gabapentin, který mám nafasovaný i pro sebe, na mé bolesti. Znáte to rčení jaký pán, taký krám?

Ve Wyomingu fouká tak, že to ohýbá rampouchy.

Alespoň napadlo tolik sněhu, že se dalo vyrazit i do terénu s překážkami.

Meloxicam dávám Lékorce do buráku, i vložila jsem tam takhle i gabapentin. Prošlo mi to jednou. Podruhé a potřetí jsem musela sáhnout k balení pilule do chlebové střídky. A pak odmítla i to — dokázala briskně z chleba piluli vybalit a vyplivnout. I přišel na řadu jablečný protlak a drcení pilule a vstříknutí směsi injekční stříkačkou vzpouzející se koze do krku. V tomto momentě jsem si vzpomněla, že u veta nabízeli gabapentin v roztoku. Objednala jsem to a dohnala Toma, ať to vyzvedne. Večer jsem hleděla na rozpis, že mám kozence dávat šest mililitrů. Přišlo mi to hodně, ale byla jsem odhodlaná to zkusit. A pak jsem si olízla prst a pochopila, proč se Lékorka tak hrozně brání. Je to hořké jak blázen. I usoudila jsem, že šest mililitrů do ní fakt nedostanu a vrátila se k drcení pilulí a pokusy o maskování jablečným protlakem. Takhle jsme se probojovaly zhruba týdnem, když mi přišlo, že Lékorka je na tom hůř, že vlastně furt polehává a skoro se nepohybuje, čímž pádem o to méně žere. Pořád mám v paměti, jak nám umřela koza Hazel, která taky měla artrózu a pak se přestala pohybovat a přes noc šíleně ztuhla a prochladla. Uprostřed vymýšlení katastrofických scénářů jsem si ale uvědomila, že gabapentin způsobuje ospalost. Nakonec to rozčísla Lékorka sama, když se jednoho dne rozhodla, že prostě do ní už gabapentin nedostanu. Spočítala jsem si, že jsme v rámci doporučeného týdne až dvou, po které měla léčba trvat, a přestala jsem kozenku trápit. Zdá se, že klouby ji bolí méně a zároveň je méně ospalá, tak snad nám ještě nějakou dobu vydrží. A zbytek gabapentinu mám připravený, kdyby začala zase vypadat špatně.

Oblíbenou zkratku musím prošlapávat.

Rolbování sníh upěchuje a zvyšuje šanci na udržení pokrývky.

I s ohledem na Lékorku a potřebu zavírat kozenky na menším prostoru, aby stádo nemohlo Lékorku zahnat někam daleko do prérie, jsem potřebovala vyřešit plot. Před kozím chlívkem mám menší ohrádku, právě pro případy, kdy nechci, aby se mi stádo couralo po celé pastvině (letos budu muset kvůli suchu pastvu hodně omezit, aby mi kozy nevypásly úplně všechno), a taky aby v teplých nocích, kdy je nechci dusit v chlívku, byly ještě za druhým řádným plotem kvůli kojotům a další havěti. Ploty kolem pastviny pravidelně obcházím a spravuju díry a podhrabaná místa, ale je to velká plocha a nemusím vše hned zachytit. Malý výběh přehlédnu od dveří chlívku a mám v něm kamery, takže i z domova vidím, co se tam děje.

Přístavbou Goatelu 6 jsem musela zvětšit i tento malý výběh. Rick mi nabídnul, že tam natáhne klasické pletivo. Ovšem s tím se ukázal problém v tom, že pletivo je příliš pružné a když není vypnuté na pevně zabudovaných sloupcích, tak se uvolňuje. A sloupky zakopávat a zabetonovávat nechci — potřebuji, aby plot byl dočasný a přestavitelný. Výběh je v místě, které bychom v některých situacích mohli potřebovat projet traktorem nebo jinou těžkou technikou, protože tam tudy vedou oboje velká vrata skrz hlavní pastvinu. Dále ploty potřebuju občas přestavět kvůli měnícímu se počtu a složení stáda — oddělit kůzlata nebo chromou kozu, nebo kluky od holek a podobně. Původní ohrádka je sestavená z pevných panelů, upevněných na zatloukacích kovových tyčích — tyče se dají ze země vytáhnout a zatlouct jinde, zrovna tak se dají poměrně jednoduše přesunout panely. A celý systém přes svou provizornost úspěšně vzdoruje kozím pokusům o úniky, i kozímu drbání a trkání, už pět let. Pletivový plot vydržel pět měsíců, než se kozám podařilo ho uvolnit a vyviklat tyčky natolik, že byly schopné plotem prolézat spodem.

Vyhlídka na Rockies.

O den později už jasné, že slunce vyhrává a sníh nemá šanci.

Dokoupit panely a tyčky by nebyl problém — ale panely mají šestnáct stop (pět metrů), což se nevejde do žádného normálního auta, ani do trucku. A na běžný přívěs (který je desetistopý, tj. třímetrový) je taky nedáte, protože by se vám couraly po silnici. A k většímu přívěsu potřebujete o to větší auto a navíc řidiče ochotného se s takovouhle krávou pohybovat po okreskách a prašných silnicích — což byl hlavní důvod, proč mi přišlo původně jednodušší nechat tam ten pletivový plot. No a teď jsem teda začala shánět, zda by mi některý obchod nedokázal panely plotu dovézt až domů. Dále jsem oslovila různé kamarády a známé — a pořád nic. Až jsem si postěžovala jedné své kozí známé, která podotkla "a do mýho koňskýho přívěsu by se to nevešlo"? No jasně, přívěsy na zvířata mají ŠESTNÁCT stop. Uf. Dojet do obchodu, koupit a zamluvit panely, zorganizovat odvoz na neděli, naverbovat na tu neděli Toma, zjistit, že jsem objednala blbou výšku panelů a potřebuju menší, objednávku zrušit a předělat, plotky pak naložit, znavigovat kamarádku k nám a vše vyložit, už byla silozpytná hračka. Ještě teda zbývalo uhnat Ricka a přesvědčit ho k postavení plotu a následným úpravám v místech, která nepřežila původní kozí zvědavost, ale mám (snad, konečně) festovní plot na chromou kozenku a období extrémního sucha.

A aby toho nebylo málo, tak mi zrovna v té době vlítnul šutr do předního skla na mém autě. Bohužel nezpůsobil jen malý kráter, rovnou mi sklo prasklo. S tím se nedá už nic rozumného dělat, musí se sklo objednat a vyměnit. I nechala jsem Neda stát v garáži a jezdila pár dní truckem či Siennou. Když jsem pak vyjela po čtyřech dnech s Nedem ke autosklenáři, rozsvítila se mi kontrolka tlaku v gumách. Na Nedoušovi naštěstí kontrolka i tlak hlásí, takže jsem vypozorovala, že to není velká změna a že to neutíká během cesty. U sklenářů jsem jim říkala, že mám problém, že by bylo potřeba gumu dofoukat, abych to pak vzala na opravu ke gumákům, a oni mě ujišťovali, že stejně musí tahle moderní auta posílat na rekalibraci kamer a že na to se musí kola nafoukat na stejný tlak (32 psi). I nechala jsem se odvézt Tomem domů (kvůli mně zůstal doma do pondělí) a gratulovala si, že máme ochotné sklenáře. Pro auto mě vezl navečer Sid — museli jsme chvíli čekat, protože prý je ještě na oné rekalibraci. Pak mi předali klíčky a mohla jsem jet — ovšem záhy se mi opět rozsvítilo světýlko od tlaku gum — a gumy měly tlak 38, 37, 34 a 28 psi... což byla čísla, se kterými jsem tam auto odevzdávala čili nikdo je nedofoukával na nějakou konzistentní hodnotu a pochybuji, že dělali nějakou kalibraci.

Musím se držet vlastních stop z přechozího dne.

16. března na nás sice mává optimistický sněhulák, ale je to zjevně konec sezóny.

To mě docela otrávilo. Do toho jsem teda musela řešit onu mírně ucházející pneumatiku. Leta jsme tu chodili k místním "gumákům", kde byli fajn chlapi, a bývala s nimi řeč a kde nám přišlo, že odváděli slušnou práci. Ovšem firma změnila majitele a změnil se i přístup — dělání problémů s tím, zda opraví píchlé gumy zadarmo (inzerují, že když si u nich pneumatiky koupíte, tak dělají drobné opravy, vyvážení a prohození kol zdarma), vymýšlení si dalších úkonů (placených) a podobně. A dva mladí juhani, kteří se mnou na podzim jednali jak s totální blbkou a přitom nedokázali na první dobrou resetovat senzory v kolech, ani si přečíst, že Subaru má mít různě hodnoty tlaku v předních a zadních kolech a podle mě se zcela vykašlali na vyvažování kol, mě docela namíchli.

A tak jsem se rozhodla, že zkusím na opravu Les Schwab — což je velký národní řetězec — i s tím, že když jsem u nich gumy nekupovala, tak si nejspíš opravu budu muset zaplatit. Takže opravili, nic po mě nechtěli a ještě měli v čekárně kafe, záchod a wifinu — čili celé velmi civilizované a příjemné. Poslední, co mi zbývá, je vyřešit nálepku do státních parků. Tu jsem si koupila na Nedouše na začátku roku a přišla jsem o ní s předním sklem (protože nejde, z pochopitelných důvodů, přelepit na jiné sklo).

...Randy už ani nerolbuje.

A o pět dní později vyrážím na kajaku!

Asi není žádným překvapením, že nám po mizerné zimě přišlo jaro brzy. Ono teda bylo teplo celou zimu, ale třicet stupňů v březnu je fakt neobvyklých (když to není mínus třicet). Pro mě jaro taky znamená mé narozeniny. Pořád opakuji, že jsem neslavič, ale tyhle jsem nakonec slavila. Šermířský kolega mě oslovil s tím, že on má narozeniny devatenáctého, a jestli bychom neuspořádali setkání spojené s tréninkem u nás doma a ve stodole. Původně jsme pomýšleli na grilování, ale nebylo jisté, jak moc bude spolupracovat počasí, a tak jsem se nabídla, že uvařím bramborový guláš (který strčím do crockpotu) a bude. V novém klubu je nás řádově deset a na tréninky se nás schází čtyři pět, tak jsem nepovažovala vaření pro takový počet lidí jako nějak zásadní. To jsem ovšem situaci značně podcenila, protože se nás sešlo těch deset lidí a SEŽRAL se celý crockpot guláše, sežraly se datle ve slanině (předkrm, který přinesl další šermíř), a většina přinesených moučníků. A na trénink jsme se do stodoly málem nevešli. A to byli lidi, kteří přišli jen na část akce a nemohli zůstat příliš dlouho. Nicméně, co se oslav týče, tak toto považuji za velmi přiměřené. Sejít se s kamarády a provozovat oblíbeného koníčka.

Přímo na den narozenin jsem měla další možnost provozování. Naše špatná zima se promítla do horkého předjaří, a najednou bylo i v kopcích pětadvacet stupňů (u nás pak třicet), a tak jsem uklidila lyže a vytáhla KAJAK. Lyžovací rekord (běžky v červnu) letos asi nehrozí, ale doufám, že mi vrcholová komise uzná kajak na první jarní den — pět dní po posledních běžkách. Zvlášť když to byl zcela regulérní výpad, v pohodě v kraťasech a tričku, žádné kompromisy kvůli rekordu.

Sid šel na výlet pěšky a tak mám zdokumentované první kajakování.

Death Crotch má strašidelné jméno, ale je to moc hezké místo na výlet.

Samozřejmě, že jediní, kdo si nevšiml, že jaro dorazilo (velmi) předčasně, jsou parkoví a lesní rangeři. Je to jako se socialistickou topnou sezónou, která začíná a končí v konkrétní den bez ohledu na počasí. Rangeři u nás sice nepřikládají pod kotel, ale za to mají otvírat brány na prašné cesty v národním lese, které zůstávají zavřené. Což nám značně omezuje možnosti výletů — buď musíme do státního parku Curt Gowdy, který je krásný, ale přeci jen relativně malinký, nebo se spokojit s těmi pár trasami, které jsou přístupné od silnice. Jednou takovou je Death Crotch. Navzdory děsivému jménu se jedná o krásný kaňonek, kterým se dá vystoupat až na vyhlídku z bezejmenného vršku. Na tento výlet se s námi vypravil i Tom. Vždycky jsme rádi za trochu společnosti, zvlášť když je tato připravena na naše funění do kopce. Já jsem tedy předstírala, že se tak často zastavuji, abych si vyfotila koniklece a další jarní kytičky. Tom se Sidem zase předstírali, že mi to věří, a tak výlet dopadl k všeobecné spokojenosti.

Yeti je teda nervózní z extrémního počasí, koncem března máme ještě pořád prohazovat závěje a jezdit na lyže a místo toho taháme hadice na zavlažování a kajakujeme, ale bohužel větru, dešti a ani podmořské sopce Hunga Tonze neporučíme. Nezbývá, než se připravit na horké a suché léto — a nějak to vydržet.