Domácnost v pohybu

Domácnost v pohybu
7. listopadu - 4. prosince 2004
o nových kolech, společenských aktivitách, setkání s troly a prvních krůčcích



	Taxme se dočkali: jsme snad jediní v celé čtvrti, kdo má v dvoumístné garáži dvě auta. U sousedů převládá šrot.

O neutěšené situaci s naším vozovým parkem jsem už psala. I o tom, že vše je pouze záležitostí peněz. A právě ty finanční záležitosti se nám podařilo konečně vyřešit natolik, abychom si mohli pořídit nového rodinného miláčka. Od Tomova narození jsme vymýšleli, jaké auto vlastně chceme - či spíše nacházeli důvody, proč to či ono nechceme. Jako první jsme vyloučili veškerá SUV z důvodu kotivosti. Mírně jsme laškovali s myšlenkou na pořízení osmimístné dodávky - přeci jen do Vozíku se s veškerými klumpry vejdeme taktak, a kdyby Tomovi přibyl v dohledné době bratříček, je situace na pováženou. Ovšem při zvážení, KAM bychom dodávkou asi tak jezdili, nám vyšlo, že nikam. Na popojíždění po nákupech nepotřebujeme velké auto (s přiměřeně VELKOU spotřebou a OBTÍŽNÝM parkováním) - a na výlety zase chceme náhon na všechny čtyři. Kromě toho, že se čtyřkolka lépe chová na náledí, v písku a na nezpevněných silnicích, má ještě jednu výhodu - většinou nepotřebuje sněhové řetězy. V zimě vás silničáři pustí přes hory pouze pokud nasadíte řetězy - a nebo pokud máte právě náhon na všechna kola. Představa, jak se potmě plazíme v zimní břečce kolem dodávky a operujeme s chřestivým nadělením, nám skutečně nepřijde ani za mák lákavá. Skončili jsme tudíž tam, kde jsme byli, a vybrali si do stáje další Subaru Outback. Rozšoupli jsme se jen s barvou - Sid zatoužil po stříbrné.

V okamžiku, kdy jsme se dopočítali peněz, to už bylo jednoduché. Na síti jsme si jednu sobotu ráno zjistili, kde mají ten model, který chceme (stříbrné 2,5 litru neturbo s ručním řazením), zavolali dealerovi, že si pro auto jedeme, a za další půlhodinku už jsme seděli za volantem nového vozíku. Jakmile jsme si každý zkušebně objeli blok, následovala asi hodina a půl různých papírů, podpisů a podobných zdržování -- to absolvoval Sid. Velespokojený Tomášek zatím vehementně otlapkával vystavená auta. Myslím, že tak nějak si Tom představuje ráj - krásná nablýskaná auta, připravena k obveselení jeho miniaturní výsosti.



	Nikdo v naší rodině nemyslí na nic jiného než na auta.

V poledne jsme již seděli na slavnostním obědě v Sono Sushi v Mountain View, kam jsme dojeli oběma vozíky. Posléze se nám oba kupodivu podařilo zaparkovat v garáži vedle sebe, čímž pravděpodobně trháme v naší čtvrti rekord v počtu ustájených aut na plochu garáže. Cecilku jsme vyhostili na ulici a dali do užívání babičce, která doufám na jaře opět přijede a s Cecilkou bude mnohem mobilnější a samostatnější.
Teď ještě stále čekáme na přidělenou standartní značku (SPZ) a lámeme si hlavu, jaký nápis si objednat na takovou tu "osobitou" verzi SPZ, podobně jako má starý vozík. Ten je z obou konců obdařen modrým obdelníkem se zřetelným nápisem HROCH, ale co dáme na ten nový, to pořád ještě nevíme.



	Profesore, co soudíte o teorii velkého třesku?

Největším listopadovým svátkem je Thanksgiving. Letos jsme poprvé pořádali oslavu Díkůvzdání u nás. Pozvali jsme Petru a Adama s Lukáškem, což nám dodalo odvahy k pečení krocana. Koupili jsme (na americké poměry) malého - jen dvanáct liber, a vymámili recept od Martiny. Nakonec se ukázalo, že s krocanem není žádná věda - posolit, opepřit, naskládat slaninu a cibuli, a vše strčit na několik mnoho hodin do trouby - část doby se peče pod alobalem, aby se nespálila kůže. Péťa přivezla sladké brambory a omáčku z cranberries (klikvy), kterými je třeba celkem nevýraznou krůtu podepřít.

V poslední době jsme byli párkrát na návštěvě my u Lukyho, který si pečlivě před Tomem chránil svá nejoblíbenější autíčka. Byla jsem zvědavá, jak bude na vetřelce reagovat Tom. Obávala jsem se, že se opět promění v žalující ufňukané klíště, ale kupodivu to dopadlo dobře. Dokonce se zcela dobrovolně hrnul k Petře - tak nás buď opustila separační úzkost, a nebo si Péťu pamatuje a považuje ji za hodnou tetu. O Lukáška jevil Tom mírný zájem, dokonce učinil pokus odebrat si svou hračku, ale nehnal to do krajnosti (nedošlo ani na krev, ani na slzy). Luky posléze dokonce Tomovi posílal odrážedlo, i nevzdávám se naděje, že časem si kluci spolu vyhrajou.



	Koukejte, jak jdu s taťkou na špacír!

Pátek po Díkuvzdání měl Sid volno; Toma jsme zanechali ve spárech babičky a sami odjeli na lyže. Loňská sezóna se nám poněkud nevyvedla; doufali jsme, že alespoň tentokrát to bude lepší. Je to na dlouhou dobu naše poslední šance někam jet bez Toma. Cesta do hor trvá skoro čtyři hodiny, vláčet prďucha na otočku (tj. osm hodin v autě) zavání porušováním práv dítěte - a z předražených hotelových pobytů jsme od jara vyléčeni (i zde funguje tolik populární "vysokohorská přirážka").

Cestou za sněhem jsme podle plánu míjeli cedulky s vyšší a vyšší nadmořskou výškou, ovšem pořád jsme jeli příjemným slunným lesem s vyhřátým jehličím. Dle zpráv na internetu měl být Kirkwood otevřen a v téměř plném provozu, nicméně my jsme začínali pochybovat, zda se vůbec nějakého sněhu dočkáme. Naštěstí se svahy lyžařského centra nacházejí ve dvou a půl tisících metrech, navíc otočené na sever, takže sníh skutečně nějakým zázrakem v tomto prostoru nastal. Nakonec nás překvapilo, jak příjemně se jezdilo - na tvrdém spodku ležela vrstva měkkého prašanu - nebyl ani lepivý, ani smrtelně rychlý - zkrátka tak akorát.



	Pohled z kirkwoodského vleku

Ovšem než jsme se na svah dostali, čekala nás otravná peripetie s půjčováním lyží, jelikož z jedné Sidově lyže někde upadnul kus vázání, takže si směl vystát frontu u trolů v půjčovně. Odměnou mu bylo ježdění na carvingách. Já je nemám ráda, jsem lyžník-turista. Takový se od lyžaře-sportovce odlišuje tím, že na svah se dostaví až poté, co se probudí; neutrpí psychickou újmu, pokud nejde nahoru první ranní sedačkou; s úlevou vítá mírnou frontu před vlekem, neb mu tato dává možnost v klidu si povolit vázání, uspořádat hůlky a posléze rozvážně usednout na sedátko lanovky. Cestou nahoru turista klábosí se spolucestujícími, fotí krajinu, kochá se, pije, rozcvičuje křeče v nohách, smrká do kapesníku a touží po hrnci s čajem (a případně rumem). Na začátku sjezdovky se lyžník-turista s hekáním ohýbá a zapíná boty, opět pije, kochá se krajinou, fotí, klábosí s ostatními turisty, navlíká rukavice, přendavá hůlky a po chvíli se pokud možno souměrnými obloučky spustí do první čtvrtiny sjezdovky, kde skuhrá, že ho bolí nohy, a odpočinek maskuje dalším fotografováním či kocháním se. Oddechnuv si konstatuje, že to lyžování má něco do sebe, a spustí se o další čtvrtinu sjezdovky dolů. Lyžař-sportovec vstává ve čtyři ráno, aby jel prvním ranní sedačkou (pokud možno ukecal vlekaře ještě před oficiálním otevřením) a následně se vyžívá v tom, že jako první zanechá svou stopu ve sněhu. Kocháním krajinou se nezdržuje; kvůli tomu nepřijel. Nepije, nejí, jakékoliv zdržování mezi jednotlivými rychlými sjezdy mu přijde nepřijatelné.
Pro lyžaře-sportovce jsou carvingové lyže požehnáním - jezdí rychle, efektivně. Pro lyžníka-turistu jsou pravým požehnáním staré rovné práskačky. Nikam se neženou a rekreant si může zachovat důstojně spořádané tempo, jakož i strnulý záchodový postoj, jenž se byl naučil v povinném kursu na základní škole. Nicméně Sidovi se na nových lyžích líbilo - tak nevím - asi jedna z mála našich manželských neshod. Doufám, že to neznamená, že mě příště bude tahat z postele ve čtyři ráno...



	Takový typický lyžař-turista

Ještě bych ráda pojednala o trolech. Čtenáři Pratchetta jistě vědí, že trolí mozek funguje lépe v chladném prostředí. To mohu jen potvrdit - většina trolů, které zaměstnává Kirkwood, dokonce byla schopna holých vět, ale nějakých prudkých myšlenkových pochodů jsme se nedočkali. No, nakonec bylo těsně kolem nuly, takže zase až taková zima, aby to rozhýbalo trola, nebyla. Hned při první jízdě mi na vleku vypadla flaška s vodou - ležela přesně v tom místě, kde se sedačka zvedá do vzduchu, tj. asi tři kroky od nejbližší obsluhy vleku, na území, kam se normální smrtelník nedostane. Během dalších tří jízd jsme se snažili vlekařům vysvětlit, že bychom byli rádi, kdyby nám dotyčnou vodu podali. Znovu podotýkám, že se jednalo o to, aby trol udělal tři kroky, uchopil lahev a podal nám jí. Dvakrát se nám dostalo naprosto prázdného pohledu, jednou odpovědi (v okamžiku, kdy už jsme se vznášeli nad první třetinou svahu): "Lahev??? S vodou???". Při čtvrté jízdě byla u vleku jiná směna a naše voda již ve sněhu neležela. Vzdali jsme to a přesně tutéž flašku s vodou si zakoupili s tisíciprocentní vysokohorskou přirážkou za dva dolary ve stánku.



	První krůčky

Náležitě zimně vyvenčení a vyfoukaní jsme se pak rádi vraceli do teplého domečku. Sid tvrdil, že babička bude po celém dni s Tomem nepříčetná, já jsem se zase obávala o osud ubohého opuštěného, jistě strádajícího miminka. Ani jedna z našich představ se nevyplnila. Tomášek se choval zcela normálně, žádné srdceryvné scény z návratu rodičky se nekonaly. Babička sice upadla do postele ve stejnou dobu jako výše jmenovaný junior, ale zdála se docela v pořádku.

Ponechání s babičkou mělo na Tomáška ještě jeden pozitivní vliv - hned následující den udělal asi osm samostatných krůčků. Předtím se občas dopotácel dva tři náhodné kroky mezi nábytkem či rodiči, ale tohle byla již regulérní chůze s jasným záměrem. Od té doby Tom chození tvrdě vyžaduje -- tři procházky denně jsou holé minimum. Dokud byla jeho obětí babička, ani mi to tak nepřišlo, nicméně její odjezd jeho požadavky nijak nezmírnil. Holt asi nachodím 100 zimních kilometrů kolem bloku...

[Předchozí] [Domů] [Následující] [Pište] [English version]