Výprava velrybářská 27. září - 10. října 2004 Víte o tom, že velryby létají? Je jasné, že ve vzduchu dlouho nevydrží.

	Některé kosatky jsou pěkně flekaté

	Dominantní kosatčí samci mají často hřbetní ploutev tak dlouhou, že se jim stáčí a tvoří tunýlek.

Je to ostuda - za čtyři roky, co tu žiji, jsem nebyla na velrybách. Montereyské akvárium či Point Lobos znám jako své boty, ale stánky nabízející pozorování kytovců jsme vždy míjeli. Sid totiž kdysi dávno tuto atrakci absolvoval a protože viděl jen malý kousek jedné velryby, zdráhal se absolvovat takovou věc znovu. Nicméně musíme využít krátícího se pobytu babičky, takže se snažíme provozovat čínnosti, na které nemůžeme brát Toma s sebou.

Výlet na velryby jsme zahájili impregnací v restauraci. Napřed jsme si dali mořský oběd - Sid pravil, že tím jsme vlastně hrozně ekologičtí, protože nebudeme v případě mořské nemoci vrhat do oceánu nějaké cizorodé prvky. Abychom ale mořské nemoci předešli, obdařili jsme se sklenkou vína. Funguje to prostě - organismus se již setkal se situací, kdy po požití alkoholu se vše houpe a do člověka narážejí futra dveří a občas i podlaha, a tudíž nepropadne panice, pokud se dosud klidný svět po sklence vína změní v palubu na rozbouřeném moři.

	Kosatky jsou praví mořští vlci: loví ve smečkách.

	Čas na lodi ubíhá pomalu, když (vel)ryby neberou...

	... a pak najednou nestačíme koukat, natož fotit. Ocas plejtváka keporkaka.

My jsme si toho rozbouřeného moře moc neužili - jen při výjezdu byly trochu vlny, což ve mně vyvolávalo pocit mírného nechutenství. Vzhledem k tomu, že tento pocit jsem měla celé těhotenství (tj. sedm měsíců), usoudila jsem, že tři hodiny navíc přežiju v pohodě. Moře se ovšem brzy uklidnilo a my se ocitli v šedivém prázdnu. Šedé moře a šedé nebe na obzoru přecházely plynule jedno v druhé. Jediným zpestřením byly oranžové a modré medúzy těsně pod hladinou. Zakuklili jsme se do flísek, větrovek a čepic; elegantní dáma v lehkém podzimním kostýmku zmizela v kabině (jojo, za eleganci se platí - obvykle tím, že je člověku děsná kosa) a nastalo čekání. Sid mi líčil, jak teď budeme tři hodiny jezdit a čučet na prázdné moře a pak se vrátíme totálně promrzlí a otrávení do přístavu. Sice už mám tendenci brát jeho katastrofické scénáře na lehkou váhu, nicméně tentokrát mi to přišlo jako střízlivý odhad situace.

Pak se ovšem loď prudce rozjela a nakonec jsem to zahlédla i já - velrybí vodotrysky v dálce před námi, kolem kterých kroužila již jiná loď. Než jsme se přiblížili, velryby zmizely a cizí loď se odporoučela směrem k Monterey. Průvodkyně pravila, že máme štěstí, neboť jsme narazili na kosatky. Já jsem jenom doufala, že tito největší draví delfíni budou natolik spolupracovat, aby se předvedli pořádně zblízka. Následující hodinu jsme je sledovali - taková velrybářská výprava je mírně schizofrenní záležitost. Pět, deset minut se nic neděje - pak někdo spatří velrybu a loď se rozjede horem pádem danným směrem, trochu nalevo. Všichni se nahrnou na pravou palubu a fotí. Nakonec velryba zmizí, zůstane po ní na hladině jen velké kolo tam, kde byla naposledy - a následuje deset minut nudy, očekávání a nicnedělání, poflakování se po palubě, posedávání po sedátkách a zalézání do kabiny, načež motor zavyje, loď se prudce rozjede, a celé se to opakuje.

	Představte si, že nad hladinu vyskočí autobus.

	Tenhle plejtvák si skákání vyloženě užíval.

Jednu chvíli se mi zdálo, že jsem před kosatkami na obzoru (resp. za kosatkami v dálce, jak by řekl Sid) zahlédla obrovský ocas opravdové velryby, ale protože zmizel a již se neobjevil, zavrhla jsem to jako nějakou svou fantazii. Průvodci navíc pravili, že pokud jsou v moři kosatky, je to jako když lesem proběhne smečka vlků - všechno se jim klidí z cesty, takže šance na spatření nějaké další velryby jsou minimální. O chvíli později jsme ovšem se Sidem spatřili znovu něco "divného". Rozpoutali jsme poplach, loď se rozjela a my si začali připadat trochu jako totální blbci - nikde nic. Průvodkyně ovšem tvrdila, že to byl keporkak a že opouštíme kosatky a zkusíme se podívat na tuto velrybu.

Sidova poznámka: první věta přechozího odstavce vedla v naší rodině k překvapivému zjištění, a sice že s Carol žijeme každý v jiné verzi časoprostoru. Zatímco já (Sid) mám předměty uspořádány tak, že ty vzdálenější mi připadají za těmi bližšími, u Carol je tomu naopak: objekty vzdálenější se jí jeví před těmi bližšími. Snažím se o dohodu používaje výrazy typu: sedím před počítačem, hledím kupředu, vidím monitor a za ním zeď; z toho plyne, že zeď je za monitorem. Carol nesouhlasí a vysvětluje: jedu po dálnici za náklaďákem, na obzoru je auto jedoucí ve stejném směru jako my, tudíž je přede mnou i před náklaďákem. Takže velryba byla před, respektive za kosatkami.

	Další plejtvák si klidně jezdil pro vzduch...

	...a nakonec nám na rozloučenou zamával svojí plácačkou.

Za pár minut moje chiméra dostala podobu dvou obrovských monster, která se převalovala v moři, mávala ploutvemi, a plácala ocasy. A pak najednou jedna velryba vyskočila kolmo vzhůru a dopadla s obrovskou ranou na hladinu. Prý se neví, proč velryby takhle vyskakují - jedna z možností je, že se snažila zastrašit blízké dravé kosatky. Po zbytek výletu jsme sledovali keporkaky a čekali s napětím na další skoky. Keporkak se někdy ve vzduchu celý přetáčel kolem své osy - a třebaže jsme se od téhle živoucí hory drželi v relativně uctivé vzdálenosti, bylo to stále fascinující divadlo. Nakonec ale i náš čas vypršel a my se museli vrátit do přístavu. Ještě dlouho bylo vidět na obzoru vynořující se doutníkovitý tvar - a možná právě takhle na velkou vzdálenost teprve vynikla skutečnost, že se jedná skutečně o velrybu.

	Tom trénuje chůzi s novým červeným odrážedlem.

A abych vás neošidila o referát o Tomáškovi:

Tom je čím dál tím větší a těžší. Moje záda a ruce dávají hodně silně najevo, že je již příliš těžký a skutečně se začínám těšit, až začne chodit. Zatím to trénuje jen s odrážedlem. Musím říct, že jsem vděčná za kamarádku Petru s Lukáškem - Lukášek je o rok starší, takže u nich sbírám inspirace pro Toma a nenechám se pak zmást nádhernými hračkami v obchodech, ale kupuju to, co dítě ocení. Takže u odrážedel jsem zavrhla všechny veselé barevné kombinace a koupila nejjednodušší model, který má velkou světlost podvozku (tj. neurvou se mu nějaké serepetičky při nájezdu na obrubník) a má vysoké opěradlo, za které se dá tlačit. Tom, stejně jako Lukášek, totiž odrážedlo nepoužívá ani tolik k odrážení, jako k tlačení a chození (předpokládám, že u holčiček k tomuto účelu slouží kočárky).

	Tomášek se učí plavat v bazénu

	To je prča!

Nadále chodíme plavat. Tom je nadšený, skutečně již pochopil, že ve vodě musí kopat nožičkama, a s vervou se vrhá za hračkami. Také bez váhání skáče za mnou do vody - a neodradí ho ani fakt, že se na chvíli potopí.

Infarktové stavy mi navozuje nadále alespoň jednou denně - naposledy, když si minutku velmi tiše hrál v koutku. Je mazaný, byl otočený zády, abych neviděla, co dělá. Pohled na dítě pokryté souvislou vrstvou vazelíny od vlásků až po ponožky byl neuvěřitelný. Pokud o takových příhodách čtu, přijdou mi velmi vtipné a roztomilé, ovšem v okamžiku, kdy jsem nevěděla, kde kluzké miminko uchopit a jak ho nejlépe transportovat do koupelny, mě veškerý smích přešel. Vykoupat Toma, přemáchnout oblečení, nacpat Toma do postýlky a jít zlikvidovat druhotné škody: vazelína na dřevěné podlaze, na linu, zamatlaná v pěnovém puzzle na zemi a pečlivě vetřená do srsti plyšové opičky Žofky -- to vše mi odbralo smysl pro humor na dalšího půl dne. Nicméně synek je nadále vesel a třeba mu ochutnávka vazelíny vštípila, že třeba ovoce je přece jen lepší.

Copyright © 2004-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.